Pásmo rozvíjejících se nápadů v malém prostoru, kde se sešli neživé objekty a člověk. Kusy nábytku dostaly možnost s námi komunikovat. Jako když přepínáte vypínačem. Vidíte, že situaci ovládá lidská bytost a „oživuje“ dřevěný nábytek. Jakmile jim dodá pohyb a zvuk, oprostíte se od reality, kdy skříní šoupe ten borec uvnitř, a po čase vás zajímá, co sama skříň hodlá udělat.

Viděla jsem příběh postavy, která má hlavu jako noční stolek s úchytkami místo očí a pusy. Říkejme mu Šupla. Kvůli velké hlavě a krátkým ručičkám se mu vše hrozně špatně dělá. Na nic nedosáhne, pořád do něčeho naráží a občas mu doma něco nefunguje. Pokoj s ním sdílí Almara. Také to má těžké při pohybu. S lehkou nadváhou a dost krátkýma nohama se prostě nejčastěji šoupe po podlaze, otáčí, leží a občas může někomu jednu vlepit dveřmi.
Šupla se postupně vyrovnává s velikostí a tíhou své hlavy, prozkoumává způsoby, jakými si věci podat, někam vyšplhat, chytit se, sednout si. Nevypadá, že by ho to uspokojovalo, a stále dokola zkouší. Almara znenadání vyrazí dveře a uvnitř ukáže miniaturu přesně toho, co vidíme na scéně – mini Šuplu s mini Almarou, a dokonce minilustr, který se rozsvícený nepatrně houpe. Šupla koukne nad sebe, kde svítí velký lustr. Rozhoupe ho?

Věci hrající věci
Ne všechny předměty na jevišti ožily tak jako skříň a noční stolek. Židle a stůl, kterým chyběla vždy jedna noha, působily spíš jako pomocné rekvizity (i když židle chvíli „brečela“ pískové slzy, co jí padaly z proděravěného čalounění – asi jí bylo smutno po té noze). Hlavní postava je využívá jako věci, které na sebe nestrhávají pozornost nějakou personifikací. Skříň a noční stolek byly vždy na úrovni člověka, jelikož jeden bez druhého by nevytvořily dramatické postavy. Zbytek předmětů byl podřazený, a i když se jim občas změnila funkce, nedostaly se na úroveň hlavních tří. Mírně naznačená hierarchie v jednom pokoji narážela na téma vztahů, kterými se autor dle svých slov inspiroval.

V posledních momentech dostal prostor ožít ještě i malý reflektor. Celé pásmo tak končí menší honičkou s nohama performera, který ovládá reflektor a zároveň se sám sebe snaží chytit. Na potemnělé scéně vidíme pouze to, na co nám svítí reflektorem, takže většinu času zahlédneme právě jen utíkající nohy. Šuplova hlava už leží na podlaze, na ní nestabilně položená Almara a ze světla reflektoru mizí i nohy, co utíkaly a ztratí se ve skříni. Ta zabouchne dveře.

Slovo autora
Autor inscenace Obývací pokoj a performer Lukáš Karásek je absolvent ateliéru Klaunské, scénické a filmové tvorby JAMU. V rozhovoru pro Opera+ vysvětluje: „Pokoj je plný různého nábytku, jsou v něm kusy různých tvarů, velikostí, z různých materiálů a mají mezi sebou vztahy, funguje tam nadřazenost a podřazenost. A to mi připomíná vztahy mezi lidmi. […] já se ve své tvorbě nesnažím určovat význam, ale spíš poskytnout obraz, materiál, situaci a výklad nechat na divákovi.“ (operaplus.cz, 2020).
Jednoduché situace pobavily občasným absurdním vyústěním, a přestože si z nich neposkládáme jednoznačný příběh, jakási dějová linka ke sledování tam stále byla přítomna. Když se něco pohne (anebo naopak zůstane nehybné), má to svůj důvod. Především v divadle.


tYhle/Lukáš Karásek – Obývací pokoj
Psáno z reprízy 14. 12. 2021 (platforma Terén)
Studio CED (Zelný trh 9, Brno)