V labyrintu lidských útrob

Vnímáme svoje tělo celistvě? V katakombách Centra experimentálního divadla v Brně nyní probíhá site-specific výstavní projekt Spooky Butt, který otevírá témata spojená s tělesností, avšak trochu z jiné perspektivy, než je obvyklé. Výstavě totiž vévodí hrůza a děs, pocity, které v nás vyvolávají nekontrolovatelné vnitřní procesy v těle, nad kterými nemáme téměř žádnou kontrolu, přitom jsou neoddělitelnou součástí našeho přežití.

Celý projekt je produkčně a dramaturgicky zaštítěn uměleckou platformou Terén, která podporuje zejména současné scénické umění a performance s výraznými interdisciplinárními přesahy, stejně jako i jiné projekty, které spadají do současné výtvarné umělecké tvorby – ve snaze podpořit mezidruhovou konfrontaci, která má potenciál obohacovat jednotlivé umělecké oblasti. Výstava se věnuje tématu lidské tělesnosti, pouze trochu jinak, než jsme zvyklí. Rozebírá zejména nekontrolovatelné biologické procesy, které probíhají v našem těle zcela přirozeně, a přitom nás neustále děsí, nebo se nám dokonce hnusí. Výstava se koná ve třech tematických blocích (Bio-Organic: Somatic Digestion, Bio-Efficient: Recursive Procession, Co-Parasitic: Microbial Regression), dotýkajících se zásadních otázek. Proč se nedokážeme srovnat s vnitřními procesy probíhajícími v našem těle? Vnímáme svoje tělo celistvě? Dá se děsivost z těchto procesů překročit technologiemi? Co to vůbec obnáší, být člověkem? A jak s tím souvisí smíření se s vlastním tělem? Spolu s Šimonem Kadlčákem, jedním z kurátorů projektu Spooky Butt (druhým kurátorem je mexicko-rakouský umělec, badatel a kurátor Daniel Hüttler, působící nyní ve Vídni), jsme si tak povídali tématu tělesnosti, o nekontrolovaných procesech uvnitř tělesných útrob, o děsu a hnusu, který tyto procesy vyvolávají, o strachu ze smrti, o lidskosti, která je hrozivá a neovlivnitelná zároveň.

Šimone, ze začátku ti položím takovou klasickou otázku: Kde vznikla prvotní idea nebo inspirace pro projekt Spooky Butt?
Prvotní nápad a celý koncept se odvinul od prostoru katakomb. I nějak nezávisle na Terénu jsem našel fotky na netu a zjistil jsem, že zde byla v nultých letech galerie pojmenovaná Katakomby. Působilo to tak, že v ní vystavovali různí regionální surrealisti, a nejspíš v té době nebyla úplně relevantní. Když jsem ale viděl ten prostor, hned jsem si říkal, že je to něco neuvěřitelného. Galerie bez jediné rovné stěny, která sama vypadá, jako by se člověk ocitl ve střevním traktu! Čili ten impulz vzešel z prostoru, který si přímo řekl o to, aby se skrze něj prezentovalo naše výstavní téma, kterým je lidská tělesnost a náš nevyjasněný vztah k tělu. Vnitřní procesy, které v nás nekontrolovatelně probíhají, a přesto jsou zcela interní součástí nás samotných, ale zároveň je nemáme pod kontrolou a třeba se nám můžou zdát i děsivé nebo nechutné.

Napadá mě, zda proto, že celá výstava vznikla skrze prostor, který je sám o sobě dost specifický, se záměrně i nějak vymezujete proti prostředí typické galerijní „bílé krychle“?
Přišlo mi opravdu zajímavé, když jsem viděl fotky z doby, kdy tam ještě byla Galerie Katakomby – jak někoho vůbec napadlo udělat galerii v takovém prostoru… Někdo viděl zdi, do kterých pomalu ani nemůžeš zatlouct hřebík, a řekl si: „To bude skvělý prostor pro galerii!“ To mi přišlo fascinující. Ale nějaké záměrné vymezení tam nebylo, spíš si myslím, že se jedná o obecný trend, dělat site-specific výstavy, které vycházejí z galerijního prostoru ven do netradičních míst. Často by se mohlo zdát, že dané okolí může být pro díla rušivé, ty je ale naopak můžeš nechat s prostředím prolnout, a potom vznikají dost zajímavé výstavy. Může se ti tak stát, že si nejsi jistá, jestli se jedná o umělecké dílo, nebo o něco, co už tam dávno bylo… Když to třeba vypadá jako nějaký odpadek nebo přírodnina, která je akorát jen manipulovaná. Takže si myslím, že se doslovně nevymezujeme vůči bílé krychli, spíš přirozeně spadáme do trendu, který probíhá i nezávisle na nás.

Nejenom volba prostoru je netradiční. Tři výstavní bloky, které trvají poměrně krátkou dobu, taky nejsou úplně klasický výstavní koncept.
Co se týká výstavní série, tak ten koncept vyplynul spíš až během plánování eventu. A myslím, že za tím dost stojí Matyáš (Matyáš Dlab, umělecký šéf platformy Terén, pozn. red.), který celý projekt neustále směřoval tak, aby byl větší a lepší, čili se postupně rozrůstal. A tak se nakonec z původně plánované výstavy stala série, což je fajn. A to, že výstavy trvají kratší dobu, je spojené za prvé s tím, že Terén primárně pracuje s akčním a nějak časově vymezeným uměním, takže nechtěli dělat statickou, měsíc trvající výstavu. Za druhé nám to nahrálo čistě z praktických důvodů, protože je tam vlhko. Sklepní prostory celkově nejsou pro vystavování děl příliš vhodné, takže redukovat čas, který tam umělecká díla stráví, je plus. Zároveň to vytváří i jistý pocit exkluzivity, což je asi takový třetí, nezamýšlený prvek zvoleného časového formátu. Když něco trvá týden, tak je to pro publikum určitý signál, že opravdu musíš zajít teď, protože jinak ti to přeci může utéct!

Souvisejí s tímto časovým rozvržením i performance a jiný plánovaný off-program, jako třeba různé přednášky a jiné akce? Mohl bys to trochu přiblížit?
No, my jsme pro všechny tři díly připravili off-program, který bude mít různou podobu. V rámci prvního dílu to byly dva performativní eventy. Na vernisáži vystoupila Denise Palmieri z Brazílie, která žije v Rakousku, a potom o den později Daphna Horenczyk a Jolyane Langlois, které připravily performativní interpretaci prostoru katakomb vycházející ze současného tance. To byl podle mě důležitý příspěvek. Jinak doprovodný program vzniká spíš průběžně, až v pozdější fázi, takže není ještě úplně uzavřený. Budou další performance, budou i hudební eventy… Teď v rámci druhého dílu vystoupí Pope Sangreta, což je hudební alter ego Chin Tsao, která vystavovala v rámci toho prvního. Také plánujeme nějaké přednášky, ve druhé části bude třeba mluvit Vít Bohal s Lenkou Veselou o transhumanistických myšlenkách a koncepcích. V třetím díle – což je ještě hodně otevřené – bychom rádi udělali konferenci, kde by se k tématu lidské tělesnosti vyjádřili odborníci z neumělecké perspektivy. Mohli by například poreferovat o důležitosti střevního mikrobiomu.

To se mi zdá skvělé. Tím, že vytváříte prostor pro diskuzi nebo dialog, vytváříte zároveň i prostor pro oslovení větší části společnosti. To může rezonovat s diskutovaným tématem nepřístupnosti, možná až složitosti současného umění. Mezioborovost a kulturní propojování může být taky určitá cesta, jak současnou uměleckou scénu zprostředkovávat širší veřejnosti.
Ano, taky mi to připadá důležité.

A co se týká obsahu, tak proč zrovna téma hrůzy z tělesnosti? Tělesnost jako taková je v současnosti často rozebírané, takové „hot“ téma, většinou je však nahlíženo z kritické perspektivy, která sleduje vysoké nároky na naše těla, které jsou však čistě vykonstruované společností. Jak vás napadlo zabývat se naopak tou interní, nejzákladnější biologickou podstatou člověka?
Jak jsem říkal, prvotní impulz vznikl z prostoru katakomb. Zároveň mám pocit, že nám tento aspekt dost nahrál. Podařilo se nám tak uhodit hřebík na hlavičku tématu, které nyní rezonuje. Téma lidského těla se v současnosti probírá hodně teoreticky, zejména z genderového pohledu. Jsou tady koncepty jako „body positivity“, které ukazují, že má spousta lidí traumata a komplexy spojené s pocity nedokonalosti vlastního těla, jež jsou ale dané pouze společenskou poptávkou. Jsou tady společensko-kulturně vytvářené normy, do kterých se lidé snaží strefit, a následně v nich tím pádem vzniká pocit, že do těchto norem nezapadají. Kromě toho, že je téma tělesnosti vnímáno z tohoto pohledu, zaznamenal jsem současně spoustu nového a mladého umění, které se dotýká tématu tělesnosti z podobné perspektivy, která zajímá nás. Existují umělci, kteří dělají různé zvláštní hybridní tělesné formy a pracují s tématem podivné, vyvrhnuté, surreálné tělesnosti.

To, čeho my jsme se chtěli dotknout, je vyloženě inherentní, základní nesoulad s vlastním tělem, který, jak se domníváme, je společný všem lidem. Je to něco, co není vytvořeno společenským nebo kulturním diktátem, jsou to spíš pocity nesouladu a strachu spojené s vlastním tělem, týkající se právě například trávení a vylučování. Naše tělo dělá věci, které můžeme možná považovat za nechutné, spousta lidí má třeba strach z krve. Jako bychom si nechtěli přiznat existenci ničeho, co se nachází pod kůží, pod slupkou, jako kdybychom byli srovnaní jenom s obalem, s face liftem, s něčím, s čím se prezentujeme navenek. To, co je vnitřní, to je podivné a cizí. Připadá mi zajímavé, že tyto tělesné procesy nejsou vědomé, že běží někde na pozadí, nejsou námi vůbec kontrolované, ty se ani nemůžeš přepnout do módu, kdy si řekneš: „Tak, teď si to „zatrávím“ já.” Ty nad tím nemáš kontrolu, což tě nakonec dovádí ke zjištění, že vlastně tolik o svém vlastním těle nerozhoduješ a že to, co kontroluješ, je vlastně opravdu malá část celého člověka. Přitom se většina lidí považuje za ucelenou jednotku. Bereme to tak, že máme sami sebe pod kontrolou a rozhodujeme sami o sobě… Což mi připadá fascinující, zajímá mě, kde se to bere. Je s tím spojena spousta dalších subtémat, která chceme během výstavy rozebírat. Třeba i to, že střevní mikrobiom nebo mikrobiální organismy, které žijí v našem těle, mají dopad na psychiku. Takže i to, jak se cítíme, naše psychická pohoda, to všechno je určeno fyzickou strukturou. Záleží na tom, jestli se nestravuješ nevyváženě a tak dále, jedná se o různé procesy v mozku, které jsou určovány střevním mikrobiomem.

Zajímavý je tento paradox přirozenosti. Určité procesy se v nás dějí přirozeně, zároveň je přirozeně nevnímáme. Druhý blok s názvem Bio-Efficient: Recursive Procession se má zabývat transhumanismem. Tam se také objevují témata přirozenosti a lidskosti, tentokrát však z jiné perspektivy. Určitá základní biologická podstata, jak mi připadá, je vylepšována technologií, tím pádem je lidskost překračována. Jak v tomto kontextu vnímáš dualitu těla a duše, nebo případně otázku smrtelnosti?
Všechno, co jsi vyjmenovala, je s výstavou spojeno a jsou to určitá podtémata, kterými se výstava zabývá. Smrtelnost a zároveň touha po nesmrtelnosti je přirozenou součástí našeho výstavního tématu. Transhumanismus je současný, teď už i hodně reálně působící technologický pokus o vytvoření umělého těla, v ideálním případě završený přenesením lidského vědomí do těla, které nezestárne. Zároveň všechny tyto koncepty existují již od starověku. Homunculus nebo Golem, to všechno byly vlastně stejné myšlenky, které se pouze týkaly magie a alchymie, a ne moderní technologie. Ale ta myšlenka byla více méně stejná.

Mně osobně tento technologický rozmach do určité míry nahání strach. Což mi vlastně dobře koresponduje s tématem děsivosti celé výstavy, protože technologie mají i svoji odvrácenou, nebezpečnou stránku.
Díky technologiím můžeš unikat smrtelnosti a nekontrolované lidské tělesnosti, protože tělo se najednou stává mechanickým nebo digitálním. Máš pocit, že je takové tělo sevřené, že se mu dá porozumět, najednou se tím však vytváří úplně nové problémy. Co třeba jsi ty, a co už nejsi ty? Na kolik je naše chování determinované? Jestli, když můžeš propojit tělo s technologií, tak to zároveň neznamená, že jsme jenom robůtci, kteří nemají žádnou svobodnou vůli? Taky to může otáčet perspektivu – kdo má kontrolu nad čím?

To jsou palčivé otázky. Smíření se s vlastní smrtelností je opravdu velké téma, nad kterým jsem taky přemýšlela, když jsem procházela prvním blokem výstavy. Měla jsem pocit určité úzkosti, přitom ne v čistě negativním slova smyslu. Připadalo mi, že je zde zároveň, tak nějak opět paradoxně, určité smíření s lidskostí, potažmo se smrtelností. I ve spojitosti s transhumanismem, vnímáš v celé výstavě prvek smíření? Máme jako lidské a nedokonalé bytosti nějakou naději, je z děsivých útrob úniku?
Myslím, že když celkově řešíme něco, s čím si nevíme rady a co v nás vyvolává pocity nejistoty, první krok je o tom problému začít mluvit. Což je i moje zkušenost s veškerými traumaty – vždy mi nejvíc pomohlo zjištění, že i někdo jiný má stejné pocity, že někdo zažívá to samé. Vlastně nakonec ani nepotřebuješ nějakou radu, občas stačí jenom zjištění, že na to nejsi sama. Myslím si, že naší výstavou otevíráme téma, potažmo diskuzi, což je první krok. Asi už nedokážu popsat krok další, jaký je ten návod, jaký je cíl, kam bys měla dospět.

Ono by to možná ani nebylo dobře, dávat nějaké vykonstruované návody…
A navíc myslím, že těch technik, jak se s něčím smířit, je spousta. Jako třeba nejrůznější spirituální techniky, nebo ty psychologické…. Způsobů je spousta a je asi na každém, jaký mix mu vyhovuje.

Na závěr: Když už jsme nakousli první dva bloky, nechceš přiblížit ten třetí?
Třetí díl bude Parazit (Co-Parasitic: Microbial Regression). Možná k němu nebudu záměrně prozrazovat příliš, jelikož chceme spolu s výstavami budovat i určitý narativ. Kdybych měl ale nějak jednoduše shrnout téma Parazit, týká se aspektu, že nikdy, ani ve vlastním těle, nejsme sami. Žije v nás spousta dalších organismů, které nejsou inherentní součástí těla jako takového, ale nastěhovaly se do něj. Na druhou stranu se předpokládá, že kdyby člověk zničehonic odstranil svoji mikrobiální část, všechny obyvatele svého těla, tak by mohl umřít. Tyto organismy nám totiž pomáhají udržovat v chodu spoustu tělesných procesů a zlepšují nám tak třeba naši obranyschopnost. Svým způsobem to má svoji symbolickou rovinu. Když je člověk sám, tak toho tolik nedokáže…

Spooky Butt
Katakomby v Centru experimentálního divadla (Zelný trh 9, Brno)
První blok: 2.7.–11.7.
Druhý blok: 4.8.–15.8.
Třetí blok: 4.9.–12.9.