Básníci. Vizionáři? Blázni?
Karel Kryl. Jan Balabán. Egon Bondy. Tři osobití autoři, tři pohnuté osudy. Tři lidé, každý úplně jiný. Švandovo divadlo na Smíchově je spojilo do trilogie představení o „básnících, prorocích a vizionářích“.
A žiješ, šamane, v pravdě?
Svět Bondyho novely Šaman je podivné, pokřivené místo: režimní praktiky komunismu zasazené do prostředí pravěké vesnice. Díky tomu se jim dostává nasvícení z nového, zvláštního úhlu, které svou neobvyklostí zdůrazňuje jejich bizarnost.
Kmenový šaman sice ovládá magii, umí komunikovat s jinými světy, ale většinu času je jen cynickým iluzionistou; předvádí divadýlko, aby dostal najíst. Život mu, kromě jiného, komplikuje příslušnice tajné policie, která hlídá, jestli správně vykonává obřady, klaní se těm správným obrazům Velkého náčelníka a Velkého šamana, neprovádí zakázané praktiky. A samozřejmě chce, aby Šaman občas někoho prásknul pro protistátní činnost.
Inscenace Viktorie Čermákové výborně vychází z vnitřní logiky Bondyho díla. Otrhané a špinavé svazácké košile, sako bez kalhot, náhrdelník z otvíráků na pivo… Mísení pravěku s prvky reálného socialismu nejen že působí skvěle vizuálně, hlavně ale drží celé představení pohromadě. To je potřeba především v místech, kde se tempo zadrhává kvůli filosofickým vsuvkám.
Bondyho novela je dobře vystavěná a plná fantazie. Inscenační tým textu přidal působivou vizuální stránku. Ať text Šamana znáte, či ne, máte možnost pohroužit se na necelé dvě hodiny do světa, který je tak zvláštně jiný, a zároveň velice podobný tomu, jaký kdysi byl ten náš skutečný.
Ostravo, Ostravo…
Také Jan Balabán, podle jehož eponymní povídkové sbírky je pojmenována hra Možná že odcházíme, měl svou osobitou poetiku. Povídky o vykořeněných, nešťastných lidech svádí k inscenování v industriální, špinavé scéně. Jan Štěpánek se ale svést nenechal, jeho minimalistické prostředí tak nestrhává divákovu pozornost od Balabánova jazyka a myšlenek.
Režisér Martin Františák vybral z Balabánových povídek osudy několika typických hrdinů – lidí, kteří hledají Boha, ale pátrají po něm marně, protože nedokážou nalézt ani jeden druhého. Tak se protloukají životem a v návalech bolesti, nevěry a alkoholu zoufale křičí k nebesům. Oproti ostatním dvěma inscenacím z cyklu, jež jsou obě obráceny ven, ke společnosti, je Možná že odcházíme introspektivnější, osobnější, uzavřenější. Protože jak může člověk spasit svět, když nedokáže pochopit a zachránit ani sám sebe?
Karle, ty radši zpívej
Třetí hra z cyklu, Země Lhostejnost, odkazuje ke Karlu Krylovi. Jeho jménem se za dvacet let, která letos v březnu uplynula od jeho smrti, už zaštiťoval ledaskdo. Většinou to vzbudilo vlnu více či méně emotivních komentářů o tom, proč zrovna tenhle člověk by si Karla vůbec neměl brát do huby. Režisér Dodo Gombár se možnosti, že takhle taky skončí, elegantně vyhnul.
Jeho inscenace se totiž nesnaží publiku vnutit svou interpretaci Krylova díla a ohánět se přitom nedotknutelností legendy. Na pozadí života v exilu, sametové revoluce, deziluze v nových časech a nakonec i nemoci a smrti nám Gombár předkládá koláž z písní a básní a z úvah. Jediným vkladem autorů dramatizace (s Gombárem se na scénáři podílel Libor Vodička) je výběr a skladba textů; vše ostatní je hlas básníkův.
A je to výběr citlivý. Neochromí bombastičností, vnímavou duši neurazí, patosu je v něm tak akorát. Jasně směřuje k cíli. Člověku, který zná Kryla jen povrchně, z několika jeho písní, nastíní jeho životní filosofii a snad ho tím postrčí, aby se o barda začal zajímat víc. Lidem, kteří třeba poslouchávali jeho pořady na Svobodné Evropě, prožili s ním revoluci a i po ní sledovali jeho kritiku nového režimu, předestře zkratkovitou rekapitulaci básníkova života a názorů.
Žádného velkého narativu se tedy v Zemi Lhostejnost nedočkáme. To ale vůbec nevadí. Herci, všichni do jednoho, jsou zdatnými interprety: když vezmou do ruky kytaru, hrají přesně a s úctou k autorskému znění písně. Kde text pojmou jako báseň, daří se jim přistupovat k němu primárně jako k poezii. Nesklouzávají tak do rytmu původní písně, ale recitují po svém, s vlastními významy.
Země Lhostejnost je inscenace o muži, jenž nikdy nechtěl být legendou. A když už se jí stal, chtěl svého vlivu využít ne pro větší slávu a peníze, ale pro záchranu světa. Jenže byl jen malým mužem v drtivém soukolí posametového chaosu. A ten ho nakonec utrápil.
Možná že hrdinové
Tým Švandova divadla se rozhodl spolu představené tituly svázat velmi volně, vlastně jen deklarací příslušnosti k trilogii. To je možná škoda: v komponovaném večeru by lépe vynikla odlišnost poetik a podobnost trápení tří básníků. Na druhou stranu, i tak jsou tyhle tři inscenace docela silná káva. Náměty na reflexi sebe a světa vám po zhlédnutí některého z nich rozhodně chybět nebudou. ∞
Karel Kryl: Země lhostejnost
premiéra 5. 10. 2013 • repríza 8. 9.
Jan Balabán: Možná že odcházíme
premiéra 29. 3. • repríza 9. 9.
Egon Bondy: Šaman
premiéra 15. 2. • repríza 10. 9.
Švandovo divadlo (Štefánikova 57, Praha 5)