Máte rádi šťastné konce? Pohodlné příběhy, v nichž hrdina ze všech nesnází vždycky hravě vyvázne a nakonec dostane za ženu princeznu a věnem pozici CEO? Knihy, u kterých si po dočtení slastně oddychnete, protože ve vašem srdci ani ve vaší hlavě nezanechaly zbytečnou zátěž? V tom případě se Švandovu divadlu vyhněte obloukem.

Občas vám někdo z vašich přátel nebo nějaký kudrlinkami ozdobený motivační citát na facebookové zdi připomene, že abyste byli úspěšní, kreativní, spokojení a já nevím co ještě, musíte vystoupit ze své komfortní zóny a udělat něco nového a neobvyklého, nebo aspoň známou věc jinak než obvykle. Je jedno, jakou cestu zvolíte – jestli půjdete do ZOO překonávat nechuť k hadům, zaplatíte si seskok padákem, řeknete svojí mámě, že celých sedmadvacet let vážně nesnášíte její rajskou a nebo konečně oslovíte tu pihatou holku, kterou občas potkáváte v tramvaji. Já mám pro vás dneska ještě jeden tip: běžte do divadla.

Já samozřejmě vím, že čtenáře Artiklu nemusím do návštěv kulturních akcí nutit. Takže jakápak je divadlo diskomfortní zóna, říkáte si? Bude nás nutit navštívit některou z městských scén nebo představení s ministrem obrany v hlavní roli? Nebo zajít do toho divadla s nepohodlnými dřevěnými lavicemi? Kdepak, nebojte. Hned to vysvětlím.


Bída, hlad a nervozita
Texty Franze Kafky už století způsobují čtenářům mrazení na zádech. Ještě větší diskomfort pak jistě vzbuzují v hlavách a na pracovních stolech dramaturgů, když se dozví, že se s některým z nich budou muset poprat. Proměna jednoho obyčejného člověka v jakýsi odporný hmyz je pravděpodobně nejčastěji dramatizovaným Kafkovým příběhem – z toho ale pro tvůrce nových inscenací o Řehoři Samsovi plyne nebezpečí plochosti a neoriginality. Jistě je snadné sklouznout k prostému jevištnímu převyprávění, nebo naopak k manýristickému experimentu, z něhož nebude jasné vůbec nic. Ve Švandově divadle se ale s úkolem proměnit Řehoře v brouka vypořádali poctivě.

Inscenace se neomezuje na pouhý příběh, zároveň ho ale úplně nezahazuje; Řehoř je upozaděn, narativně i scénicky, a do popředí vystupují problémy Samsovic domácnosti, která se „onemocněním“ svého hlavního živitele ocitla na hraně existenční krize. Jejich vzájemné antagonismy a osobnostní zvláštnosti se v potížích ještě znásobí – a divák je nucen být němým svědkem. Je to nepříjemné – koukat na disfunkční rodinu, na hádky nejen o důležitých věcech, ale i o nesmyslech, na paranoi, vypočítavosti a podivnosti každého z nich. „Co je tohle za lidi?“ říkáte si. „Proč se sakra nechovají normálně? Ve srovnání s nimi působí Řehoř jako docela príma cápek!“ Korunu tomu nasazuje dvojice milenců vzor Paul Verlaine – Robert Pattinson; popkulturou stvořený model homosexuála je – a věřím, že pro lidi jakékoliv orientace – dost otřesný, tihle dva jsou ale něco ještě nepříjemnějšího. Brr.

Bezchybně rovné jen na první pohled
Druhou takovou podivnou (napadá mě teď, že „disfunkční“ možná není ani v jednom případě přesné slovo) rodinou je ta v Betonové zahradě. Slavná novela Iana McEwana se dočkala prvního českého jevištního provedení – autorkou adaptace je Petra Hůlová, režisérem (stejně jako v případě Proměny) Dodo Gombár. Knižní předloha vyvolává mrazení už svým tématem, scénická verze pak navíc silným vizuálním i hereckým provedením. Čtyři děti v osamoceném domě na periferii, mrtví rodiče, pytle s cementem a hromady haraburdí, zápach a špína… a sexuální napětí, od počátku patrné a gradované po celou hodinu a půl. Na incestní vztahy je zkrátka nepříjemné se dívat, i když si pořád dokola opakujete, že jsou to jen herci, kámo, není to doopravdy!

Atmosféru představení se daří stupňovat, bohužel ale spíše kupením věcí, na něž se nechcete koukat, jedné přes druhou, než zvyšováním intenzity motivů. Po dvaceti minutách máte pocit, že jste viděli vše, a teď už vás čeká jenom mučení v podobě neustálého opakování. A příběh moc neplyne, bohužel i vpád nemilého hosta, Juliina přítele Dereka, je obroušen na nezbytné minimum, i když má velký potenciál. Představení je tak spíše malbou než románem. Nicméně malbou fascinující, jejíž výjevy strhávají pozornost; přestože byste byli nejšťastnější, kdybyste do té galerie nebyli nikdy vkročili, stejně nedokážete přestat na boschovsky pokřivené postavy upřeně hledět.

Vystupte si, prosím!
Je dobré nezůstávat u líbivých romantických příběhů, které vždycky dobře skončí; prožitky nemusí být vždy pozitivní, hlavně když jsou intenzivní. To Proměna i Betonová zahrada rozhodně slibují – zážitky kvalitní po divadelní stránce, které ve vás navíc zanechají cosi jako jizvu, na niž člověk už už zapomene, aby se zničehonic zase připomněla nepříjemným svěděním. ∞


Proměna / Betonová zahrada
Švandovo divadlo (Štefánikova 57, Praha 5)
nejbližší reprízy so 11. 3. 19:00 (Proměna), út 25. 4. 19:00 (Betonová zahrada)