Většina z nás si určitě někdy ráda dopřeje alkohol – přece jen má svou moc. Důvody, které nás k němu přitahují, jsou různé. Někdo se chce zkrátka pobavit, jiný jím řeší existenciální krizi nebo třeba rozchod. Důsledkem jeho požití však většinou bývá opilost, skoro až magický stav, kdy se člověk nebojí být nahý, a to ať už fyzicky nebo duševně. Své o tom ví i postavy z Vyrypajevova dramatu Opilí, které řádí na prknech ostravského Divadla „12“…


Ne příběh, ale okamžik!
Ivan Vyrypajev je jednou z vůdčích osobností ruského nového dramatu. Sám o sobě tvrdí, že nepíše hry, ale ve své hlavě tvoří rovnou inscenace a tyto obrazy teprve poté vyjadřuje i textem. To stejné platí i o jeho Opilých, jež se svou článkovitostí vymykají „tradičním“ dramatům. Pokud je pro jiné autory her „normální“ spád a tempo, Vyrypajev volí tenzi, zdlouhavé plynutí času a soustředí se nikoli na celou fabuli, ale na pomíjivý okamžik. Ve stručnosti se jedná o mikropříběhy čtrnácti postav ve dvou dějstvích. Ty, jak už sám název hry napovídá, spojuje jedno: opilost a posléze pomalé vystřízlivění. Aktéři se v dohromady deseti obrazech různě setkávají a řeší své problémy týkající se především vztahů s jejich protějšky, ale urputně kladou i důraz na Boha a smysl života.
Nejen však pod vlivem alkoholu, ale pod vlivem Vyrypajeva je inscenace Opilí v režii Lukáše Brutovského a dramaturgii Sylvie Vůjtkové, kteří stejně jako samotný autor volí za střed samotného člověka. Představení se tak odehrává na prázdné černé scéně se židlemi a visícím bílým kulatým lustrem, jenž zřejmě je v Opilých metaforou tolik akcentovaného Boha. Vše ostatní závisí na hercích, kteří disponují minimem rekvizit, a i hudební kulisa je upozaděna, (což odkazuje na Vyrypajevovo působení v moskevském souboru Teatr.doc) to svým programem nápadně připomíná Dogma 95, ať už je se jedná o použití rekvizit nebo práce s hudební složkou. Celkově tak prostor povedeně vytváří hřiště pro zápas člověka nejen s těmi druhými, ale se sebou samým i s Bohem, což diváka nutí být soustředěným pouze na aktéry a nenechat se rušit zbytečnými dekoracemi.

Být konzistentně opilý
Upřímně řečeno, v případě této inscenace se těžko hodnotí herectví, jelikož opojení alkoholem má spoustu variant, ale ve výsledku herecký tým společně podává dobrý výsledek. Pokud mám ale mluvit o „konzistentním opilství“, exceluje v něm v prvé řadě Petra Lorencová (Laura) společně s Ivanem Dejmalem (Lawrence), kteří spolu vytvářejí i jeden mikropříběh. Právě ti se ani na minutu nevychylují z opilecké do střízlivé mluvy, ale stále zůstávají takzvaně pod obraz, což v případě jejich kolegy Roberta Finty (Gabriel) nelze úplně říci. Po celou dobu představení se stejným způsobem hýbou nemotorně a to samé platí u mimiky. Jejich výstup nekolísá a sdělení jsou jasná. Stejně tak se ve svých výkonech doplňují Petr Houska (Gustav) a David Viktora (Karl), kteří zběsilým tempem diskutují o Bohu. Viktora zvláště jako jakýsi náboženský fanatik a demagog si pohrává se slovy a dává důraz na citlivá místa lidského myšlení, například smrt, ale zároveň vyvolává komické situace tím, že jeho fyzické jednání vyvrací jeho tvrzení. V tom ho právě podporuje Houska coby skoro střízlivý věřící. Svými komickými vsuvkami v jiném příběhu zase diváky baví herci Ondřej Malý (Max) a Petr Panzerberger (Rudolf), kteří zužitkovávají zkušenosti s malou scénou, jako je i „12“, díky svému dřívějšímu působení v Komorní scéně aréně.
Je skvělé, že Národní divadlo moravskoslezské se rozhodlo pro vybudování komorní scény, jakou je Divadlo „12“, jelikož to souboru činohry přináší příležitosti k rozmanitému hereckému projevu. Opilí nejsou zdařilou inscenací jen díky tvůrcům a účinkujícím, ale především právě pro prostor, kde se odehrávají. V tomto divadle totiž vzdálenost mezi hercem a divákem vlastně není, tudíž má zrovna tato konverzační hra dosah.


Opilí
NDM – Divadlo „12“ (Čs. legií 12, Ostrava)
Premiéra 16. března,
nejbližší reprízy st 4. 12. a ne 8. 12