Jak se buduje hudební kariéra v době sociálních sítí, algoritmů a neustálého srovnávání? Rozhovor s mladou autorkou Teri o psaní z vlastních emocí, tlaku na výkon, hledání autenticity i o tom, proč je někdy důležitější zůstat svůj než být vidět.

Francouzský meziválečný plakát bývá oslavován jako vrchol reklamní tvorby — výstava v UPM v Praze však tento obraz jemně, ale důsledně rozrušuje. Kurátorka Lucie Vlčková a restaurátorka Martina Chadimová mluví o plakátu jako o médiu na pomezí umění a obchodu, o řemeslné dokonalosti i odvaze vystavovat sto let staré tisky bez skla. Rozhovor o mýtech „zlatého věku“, etice restaurování a o tom, co nám dnes říká reklama, která si ještě dovolovala být nespoutaná, barevná — a někdy i kýčovitá. O tom se lze přesvědčit na samotné výstavě a to ještě do 29. března.

Ticho ateliéru, tíha Prahy a svět, který se rozpadá rychleji, než jej dokážeme pochopit. V rozhovoru se výrazný český umělec Daniel Pešta dotýká hranic tvorby v době přetlaku obrazů, informací a povrchního úspěchu. Mluví o provokaci jako nutnosti dialogu, o smrti jako přirozené součásti života i o zodpovědnosti umění ve veřejném prostoru. A klade otázku, zda má kultura v éře rychlé spotřeby ještě čas zrát — nebo už jen přežívá.

Výstava Patrika Adamce Tráva je zelenější (The Grass Is Greener) v pražské The Chemistry Gallery propojuje sochu, malbu a environment v jeden imaginativní celek. Dominují jí syté barvy, měkké materiály a motivy domu, krajiny a hranic, které otevírají otázky domova, identity i emoční lability. Adamcova tvorba je na první pohled hravá a snová, pod povrchem však nese existenciální napětí a znejistění.

Galerie Rudolfinum do 11. ledna 2026 prodloužila sólo výstavu Kateřiny Vincourové s názvem Skin Care. Je do určité míry přelomová nejen pro umělkyni, ale i pro galerii. Samostatnou prezentaci české umělkyně galerie nabízí ve své historii poprvé. Nutno dodat, že hovoříme o tzv. velké galerii instituce primárně zaměřenou na současné mezinárodní umění.

Když městská galerie PLATO v Ostravě na jaře 2024 poprvé otočila svou pohyblivou stěnu směrem do zahrady a zpřístupnila výstavní prostor rovnou zvenčí, nešlo jen o architektonický experiment. Šlo o gesto. O zkoušku toho, zda instituce, která sídlí v přeměněných jatkách — jedné z nejvýraznějších kulturních architektonických konverzí v Evropě — dokáže být skutečně porézní, otevřená, dýchající s městem a jeho lidmi.

Proměňuje nádobu v živý organismus, který nese gesto, omyl i nevratnost okamžiku. V jeho monumentálních formách se setkává řemeslná kázeň s intuitivním rituálem, který umožňuje materiálu promluvit vlastní, překvapivě lidskou řečí.

David Stejskal je fotograf, který nechce „jen zaznamenávat“. V rozhovoru vypráví, proč je pro něj důležitá možnost komplexního přístupu k vizuálu, umožňující komunikovat napříč celým projektem. Mluví o tom, jak ve své tvorbě uplatňuje konceptuální způsoby předávání myšlenek a proč mu vyhovuje práce v kolektivu.

S někým nemusíte být v kontaktu každý měsíc, abyste si ověřili vaše vzájemné porozumění. Někdy je mezi jednotlivými setkáními i několik let a přijdou zrovna v době, kdy dávají větší smysl, než kdyby šlo o pouhé rutinní kávičky.

Výstava Hra proměnila Oblastní muzeum v Chomutově v prostor smyslového zážitku, kde se návštěvníci stávají součástí přenesené deskové hry. Projekt propojuje vizuální umění, hudbu, vůně i interaktivitu. Otevírá cestu k sebepoznání a v neposlední řadě tématiku péče o duševní zdraví. Ředitelka muzea Markéta Prontekerová v rozhovoru přibližuje, jak se projekt rodil, co přináší a které momenty této hry jsou jí samotné nejbližší.

Tvorba fotografky a vizuální umělkyně Lenky Glisníkové se v posledních letech intenzivně věnuje zkoumání dopadů moderních technologií na člověka, společnost a širší ekosystémy, současně ji zajímá, jak tyto technologické transformace proměňují naše vnímání reality.

Vtahující, ojedinělá, ale hlavně opulentní show, která na tuzemských prknech nemá obdoby – The Saturn Revue. Nové představení, které je propojením hned několika scénických světů, zve do galaxie plné třpytu, tance, akrobacie, ale i humoru – a to vše za doprovodu živého hudebního tělesa. Inscenace byla právě uvedena na kulturní scéně Nová Spirála v Praze a více o ni prozradí samotný autor David N. Jahn a Jan Cina, který celým představením provází.

Umění je velice komplexním vyjádřením lidské duše. V tomto myšlenkovém rámci je sestavena skupinová výstava Duše, která přináší estetický prožitek a reaguje na potřebu psychické nouze ve společnosti.

„Je to nějaký ideál. Je to představa toho, že v nějakém prostoru se můžeme nějak cítit,“ objasňuje pojem safe space výzkumník Michal Pitoňák z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy pro pořad Vlna Radia Wave. O tom, co všechno může bezpečný prostor znamenat a jak se tvoří, jsem si povídala se Zai Xu, zakladatelem* Světova 1 (S1).

Pokud budete v nejbližší době pobývat v New Yorku, nevynechejte setkání s Dinosaurem, nikoliv starobylým ještěrem, ale pětimetrovou sochou holuba ve visutém parku High Line. Svoji realizaci pro High Line Art prezentující umělecký program na výstavním piedestalu u křižovatky 30th Street a 10th Avenue, tak nazval kolumbijský umělec žijící v Paříži Iván Argote.

Právě otevřená výstava Vojtěcha Horálka vtahuje do prostředí letních koupališť. Ale bylo by zavádějící čekat konvenční pláže a krásná těla. Figurativnost zobrazených postav není doslovná – těla jsou často fragmentována, zploštělá, přetvářená. Je to způsob, jak ukázat, že tělo samo je kulturní fikce? Nejen o tom jsem si přímo s Vojtěchem povídala.

Letohrádek Hvězda hostí od 16. května do 28. září neobvyklou výstavu nazvanou Poslední muzeum? Karáskova galerie pro vaše století. Odpichuje se od výročí významné Karáskovy galerie, ale především se ptá, jak vystavovat starou sbírku tak, aby žila. Hovořím s hlavním kurátorem Karlem Kolaříkem, který o Karáskovu galerii uloženou v Památníku národního písemnictví již léta pečuje.

Výchova, mateřství, láska. Tyto tři pilíře utváří film Dajori, dokumentární snímek Martina Páva a Nicolase Kourka o Romech, o kterých původně ani jeden točit nechtěli, aby jen nedoplňovali mnohokrát uvedené. Po třech letech natáčení ale nakonec vznikl film, který se přes svou původně investigativní ambici stává intimní výpovědí, která neukazuje, kdo je dobrý a kdo špatný, ale ty malé, obyčejné věci, které jsou nakonec daleko silnější, než jakákoli data a čísla. Martinu Pávovi jsem položila několik otázek, ve kterých nejen tento film přibližuje.