I divadlo občas zavítá do soukromého prostoru. 2 režiséři, 6 herců a 10 místností zařízených 6 scénografy – to vše v domě číslo 18 v ulici Nekázanka, která spojuje ulice Na Příkopě a Jindřišskou.

V několika únorových reprízách se zde formou imerzivního divadla (vtahuje diváka do děje tím, že jej obklopí a udělá součástí představení – pozn. red.) mohli diváci již podruhé seznámit s životem francouzského spisovatele, filosofa a letce Antoina de Saint-Exupéryho. Autorem projektu Letec je Lukáš Brychta. Popovídala jsem si o Letci přímo s ním.

Jak jsi přišel na nápad zinscenovat Exupéryho biografii jako imerzivní divadlo? Je Letec spíše poetickým představením založeným na emocích z toho důvodu, že tato divadelní forma pohlcuje diváka a znesnadňuje jeho orientaci v příběhu?
Cílem nebylo vytvářet dokumentární drama, ale spíše využít materiály, které jsou nějak s Exupérym spjaté (jak jeho dílo a korespondenci, tak i texty, které o něm zanechali jiní, a dále i pozdější materiály), postihnout jejich ducha, respektive zvláštní, často i protichůdnou auru, která je obklopuje, a na tomhle základě vytvořit prostor (ať již fyzický, nebo imaginativní), do kterého může divák vstoupit a určitým způsobem v něm existovat po dobu představení. Hlavním důvodem využití imerzivního divadla je fakt, že je tato forma momentálně předmětem mého výzkumu, a představení tak sloužilo k vyzkoušení si některých principů, o kterých jsem předtím pouze psal. Emoce jsou navíc jen jednou z cest, jak k tomuto typu divadla (a doufám, že i k Letci) může divák přistupovat. Každá z postav má svůj vlastní příběh, kterým v průběhu představení prochází, a divák se může zaměřit například na něj. Vedle toho jsou i další roviny, kterým je možné věnovat pozornost – v Letci jsem se jich snažil vytvořit co nejvíce.

Lukáš Brychta
Zabývá se vybranými směry v současném divadelním umění a teoreticky zkoumané principy uplatňuje ve své praktické tvorbě. Vystudoval teorii a kritiku (DAMU), kde pokračuje v doktorském studiu se zaměřením na herní (game) aspekty v divadelním umění posledních dvaceti let, a to především z pohledu diváka. Paralelně absolvoval pilotní program divadelní tvorba v netradičním prostoru (KALD DAMU), na což navazuje studiem režie-dramaturgie tamtéž. V poslední době se věnuje převážně fenoménu tzv. imerzivního divadla.



Jak ses dostal k prostorům v Nekázance? Co je to za dům a k čemu jinak slouží – má nějaké jiné, ať už kulturní či praktické, využití?
Představení tam dříve dělali už Jan Nebeský a Linda Petáková, a právě díky druhému z nich jsem prostor ve chvíli, kdy jsem pro Letce nějaký sháněl, viděl a přišel mi ideální. Dům patří Divadelnímu ústavu, který nám vyšel maximálně vstříc. Dříve tu bývaly Ženské domovy, vydával se tu například časopis Květy atd. Původně se ale jedná o křídlo pro služebnictvo přilehlého paláce, který má ve vlastnictví magistrát, jenž ho poskytl k dlouhodobému symbolickému pronájmu za rekonstrukci soukromému subjektu. Po očekávané rekonstrukci budou do domu přemístěny některé části DÚ z Celetné.

Je možné v Letci najít nějaký soukromý prostor, objevuje se tam jako téma?
O osobním prostoru to do velké míry celé je. Jak po fyzické, tak psychické stránce. Budova, ve které se Letec odehrává, je osobních prostorů plná. Každá z postav zde má svůj osobní prostor, ve kterém se chová jinak než v prostorech ostatních. Prostor v sobě obsahuje jejich stopy, divák je může odkrývat a skrze ně se o postavách dozvídat více. Některé postavy do svých místností unikají jako do ulit, skrývají se tam, nebo zde naopak samy sebe nacházejí. Snažili jsme se jednotlivé místnosti pojednávat tak, aby měla každá svůj osobní ráz, kterým by ovlivňovala jak jednání herců, tak i diváků. Často se stává, že si někteří diváci jednu z nich natolik přisvojí, že v ní stráví nemálo času zcela bez ohledu na probíhající představení, a místnost se tak stane jejich osobním prostorem.

Jakou plánuješ Letci budoucnost? Premiérovali jste na konci listopadu, několik představení jste odehráli v prosinci a teď v obnovené podobě v únoru. Na kdy chystáte další reprízy?
Letec bude vbrzku končit. Na přelomu listopadu a prosince jsme si zde poprvé prakticky vyzkoušeli tuto formu divadla a nabrali spoustu cenných zkušeností. Některé věci jsme pak ještě upravili a přidali další prvky, které jsme si chtěli spíše v rozpracované formě vyzkoušet, a uvedli jsme představení na začátku února. Ohlas byl velmi pozitivní, a tak jsme se rozhodli přidat ještě několik uvedení na závěr měsíce, která budou však již derniérová. Provoz tohoto typu představení je velmi náročný a osobně si myslím, že se moc nehodí pro repertoárový způsob uvádění. Rádi bychom se ale podobnému typu divadla věnovali i nadále. ∞