Naše naděje na off-line kulturní život jsou zatím nejisté. Zbývá nám jenom čekat, avšak vždy lze najít nějaké alternativy. Přece jen může divák díky digitálním technologiím divadlo mít přímo v obývacím pokoji. Zároveň se ocitáme v době, kdy vynikají rozdíly mezi jednotlivými médii, při čemž u divadla pociťujeme, že bez oné magické spolupřítomnosti strádáme. Mohou se však média i navzájem doplňovat? Své o tom ví i ostravské Studio G se svou novou autorskou inscenací Planu, která měla on-line premiéru 6. prosince 2020.

Život je jako báseň
Režisérem Planu je Marek David, jeden z kmenových členů Studia G, který se skrze svou tvorbu snaží reflektovat aktuální společenská témata, avšak často nezvyklým způsobem. Například inscenaci Plavat v jezeře (2018), která pojednávala o osudu autistického chlapce a jeho matky, David pojal jako kabaret. Planu žánrově spadá pod dokumentární divadlo, protože pojednává o skutečné postavě polských, ale svým způsobem i českých dějin – Ryszardovi Siwiecovi (Milan Cimerák). Ten se 8. září 1968 upálil na Varšavském stadionu na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Nicméně si jej vlastně nikdo nevšiml, protože komunistická éra tuto oběť záměrně na dlouhá léta vymazala. Až v roce 1991 o Siwiecovi vznikl snímek Slyšte můj křik od polského režiséra Macieje Drygase.


Marek David se ovšem vyhýbá přílišné „biografičnosti“ a život Ryszarda Siwiece zpracovává jako jednu velkou báseň, ve které je časovost pojímána dosti subjektivně a postavy o sobě mnohdy hovoří v budoucnosti. Zcizovacím prvkem této inscenace, která „drží diváka při zemi“, je i postava komentátora (Jan Vlas), který nejen že spojuje jednotlivé epizody ve hře, ale zároveň slučuje dohromady i minulost a přítomnost, při čemž hojně dění na jevišti hodnotí. Někdy ovšem jsou za sebou jdoucí jednotlivé scény matoucí, protože režisér Marek David s dramaturgem Jakubem Molnárem se ve vyprávění pohybují tam a zpět. Často taktéž dochází k repetici coby refrénu představení, což ovšem občas zabraňuje srozumitelnosti děje, byť po vizuální stránce jde o velmi působivé výjevy.

Filmové divadlo, nebo divadelní film?
Jak už je pro tvůrce Studia G typické, výpravě, kterou vytvořil sám Marek David, dominuje jednoduchý styl. Prostor je téměř prázdný, nachází zde pouze malé posuvné pódium s reflektory, několik židlí a v poslední části představení postel na kolečkách. S rekvizitami se zachází taktéž úsporně, při čemž velice podstatnou je lebka s parožím putující celým příběhem Ryszarda Siwiece, která představuje symbol smrti, jež rezonuje představením. Této temné symboliky se drží i kostýmy s folklórními prvky, které jsou pouze v černé, červené a šedé barvě, což však s prostorem vytváří povedeně estetizovaný celek. A jelikož se jedná o on-line přenos, v tomto případě divadlo využívá také prostředků dalšího média, a to filmu. Zejména v rámci hlavní postavy – Ryszarda Siwiece se využívá prolínaček či několikanásobné expozice, které ilustrují jeho duševní stavy a vůbec atmosféru doby, v níž žil. Vše dokresluje hudba, při čemž často zaznívají polské národní písně.

Ve svých rolích excelují zejména Milan Cimerák (Ryszard Siwiec) a Jan Vlas (komentátor), coby dva soupeři, z nichž jeden stojí na straně dobra a druhý na straně zla, to podtrhují i kostýmy (Siwiec je oblečen do černošedé, zatímco komentátor na sobě má červený oblek). Oba dva hojně pracují s expresivním výrazem – zatímco Cimerák využívá klidného hlasu a jemných pohybů, Vlas naopak se projevuje agresivně, křičí a dělá přemrštěné grimasy. Stejně tak působivé jsou i výkony Zuzany Truplové (manželka) a Miroslavy Georgievové (Siwiecova matka / Vlast), které jsou archetypální heroiny a velice podstatná je pro jejich postavy mimika – tvář, která k divákům promlouvá i beze slov.

Ani tentokrát Davidem vybrané společenské téma neklouže po povrchu, neulpívá v minulosti, ale naopak se také obrací k současnosti. Například zde zaznívají jména živých pochodní dneška, jako byl v roce 2017 Piotr Szczęsny bojující proti polské vládní straně Právo a spravedlnost, která mimo jiné stojí za omezením potratů v Polsku. Není opomenuta ani nedávná sebevražda upálením ruské novinářky Iryny Slavinové, která se angažovala v opozičním hnutí Otevřené Rusko. Ačkoli Planu proběhlo za velice nepříznivých podmínek, je důkazem, že divadlo dokáže zužitkovat povedeným způsobem postupy převzaté z jiného média. Avšak také opět Studio G dokazuje, že je divadlem společensky angažovaným, které dokáže poutavě poukazovat na problémy současnosti, a to i skrze minulost.

Život je jako báseň
Režisérem Planu je Marek David, jeden z kmenových členů Studia G, který se skrze svou tvorbu snaží reflektovat aktuální společenská témata, avšak často nezvyklým způsobem. Například inscenaci Plavat v jezeře (2018), která pojednávala o osudu autistického chlapce a jeho matky, David pojal jako kabaret. Planu žánrově spadá pod dokumentární divadlo, protože pojednává o skutečné postavě polských, ale svým způsobem i českých dějin – Ryszardovi Siwiecovi (Milan Cimerák). Ten se 8. září 1968 upálil na Varšavském stadionu na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Nicméně si jej vlastně nikdo nevšiml, protože komunistická éra tuto oběť záměrně na dlouhá léta vymazala. Až v roce 1991 o Siwiecovi vznikl snímek Slyšte můj křik od polského režiséra Macieje Drygase.

Marek David se ovšem vyhýbá přílišné „biografičnosti“ a život Ryszarda Siwiece zpracovává jako jednu velkou báseň, ve které je časovost pojímána dosti subjektivně a postavy o sobě mnohdy hovoří v budoucnosti. Zcizovacím prvkem této inscenace, která „drží diváka při zemi“, je i postava komentátora (Jan Vlas), který nejen že spojuje jednotlivé epizody ve hře, ale zároveň slučuje dohromady i minulost a přítomnost, při čemž hojně dění na jevišti hodnotí. Někdy ovšem jsou za sebou jdoucí jednotlivé scény matoucí, protože režisér Marek David s dramaturgem Jakubem Molnárem se ve vyprávění pohybují tam a zpět. Často taktéž dochází k repetici coby refrénu představení, což ovšem občas zabraňuje srozumitelnosti děje, byť po vizuální stránce jde o velmi působivé výjevy.

Filmové divadlo, nebo divadelní film?
Jak už je pro tvůrce Studia G typické, výpravě, kterou vytvořil sám Marek David, dominuje jednoduchý styl. Prostor je téměř prázdný, nachází zde pouze malé posuvné pódium s reflektory, několik židlí a v poslední části představení postel na kolečkách. S rekvizitami se zachází taktéž úsporně, při čemž velice podstatnou je lebka s parožím putující celým příběhem Ryszarda Siwiece, která představuje symbol smrti, jež rezonuje představením. Této temné symboliky se drží i kostýmy s folklórními prvky, které jsou pouze v černé, červené a šedé barvě, což však s prostorem vytváří povedeně estetizovaný celek. A jelikož se jedná o on-line přenos, v tomto případě divadlo využívá také prostředků dalšího média, a to filmu. Zejména v rámci hlavní postavy – Ryszarda Siwiece se využívá prolínaček či několikanásobné expozice, které ilustrují jeho duševní stavy a vůbec atmosféru doby, v níž žil. Vše dokresluje hudba, při čemž často zaznívají polské národní písně.

Ve svých rolích excelují zejména Milan Cimerák (Ryszard Siwiec) a Jan Vlas (komentátor), coby dva soupeři, z nichž jeden stojí na straně dobra a druhý na straně zla, to podtrhují i kostýmy (Siwiec je oblečen do černošedé, zatímco komentátor na sobě má červený oblek). Oba dva hojně pracují s expresivním výrazem – zatímco Cimerák využívá klidného hlasu a jemných pohybů, Vlas naopak se projevuje agresivně, křičí a dělá přemrštěné grimasy. Stejně tak působivé jsou i výkony Zuzany Truplové (manželka) a Miroslavy Georgievové (Siwiecova matka / Vlast), které jsou archetypální heroiny a velice podstatná je pro jejich postavy mimika – tvář, která k divákům promlouvá i beze slov.

Ani tentokrát Davidem vybrané společenské téma neklouže po povrchu, neulpívá v minulosti, ale naopak se také obrací k současnosti. Například zde zaznívají jména živých pochodní dneška, jako byl v roce 2017 Piotr Szczęsny bojující proti polské vládní straně Právo a spravedlnost, která mimo jiné stojí za omezením potratů v Polsku. Není opomenuta ani nedávná sebevražda upálením ruské novinářky Iryny Slavinové, která se angažovala v opozičním hnutí Otevřené Rusko. Ačkoli Planu proběhlo za velice nepříznivých podmínek, je důkazem, že divadlo dokáže zužitkovat povedeným způsobem postupy převzaté z jiného média. Avšak také opět Studio G dokazuje, že je divadlem společensky angažovaným, které dokáže poutavě poukazovat na problémy současnosti, a to i skrze minulost.

Planu
Studio G (Chelčického 8, Ostrava)
premiéra 6. 12. 2020