Může se člověk stát cizincem ve vlastní zemi? A lze najít domov za jejími hranicemi? Že vám to něco připomíná? Ano, v posledních týdnech se vzhledem k politicko-společenským událostem otázce domova věnuje velká pozornost.

Nebyl by to ale Karel Čapek, aby svým smyslem pro nadčasovost nepředběhl následující generace, jak to například učinil v novele Hordubal z krizového roku 1933, v níž výstižně demonstruje lidskou zoufalost způsobenou ztrátou domova. Ze stejného apelu na lidství vychází i adaptace této předlohy v podání ostravského Studia G, které zrežíroval Pavel Gejguš.

Pravda zašlapaná do země
Inscenace měla premiéru sice už v roce 2019. Svým dozráváním přes období covidu až k nynější válce v Evropě se stala mnohem aktuálnější než dříve, a to i přes fakt, že věrně kopíruje svou předlohu. Jádrem děje se stává návrat Juraje Hordubala po osmi letech z Ameriky, kde pracoval jako dělník na dolech, domů do Podkarpatské Rusi. V naivní víře očekává, že jej zde přivítá jeho žena Polana s dcerou Hafií s otevřenou náručí. Vše je však jinak a na konci Hordubalovy poutě čeká smrt, která nastane za podivných okolností. Stejně jako v novele, tak i v inscenaci je začleněno pátrání a soud s obviněnými z Hordubalovy vraždy. Pavel Gejguš tímto způsobem přejímá Čapkovu relativizaci pravdy, o které pojednává poetickým způsobem.

Vůně slámy a mléka
Ve scénografickém návrhu Ivy Bartošové je Hordubal situován do oprýskané malé místnosti, v jejímž středu je stůl a kolem několik židlí a lavic. V pozadí je ve středových dveřích přehozený průsvitný bílý závěs, za nímž se hraje působivé stínové divadlo, když se Polana myje a Hordubal popisuje její tělesnou krásu. V popředí je po jevišti rozprostřen pás slámy, na jehož pravém konci stojí žebřík, což symbolizuje stáj nebo také louky a pole, kde se Hordubal sužuje nečekanou samotou. Bídu, ale také surovost podkarpatského regionu pak ilustrují i kostýmy, které se náznakově odkazují k tamnímu tehdejšímu folklóru a kultuře, při čemž zároveň charakterizují postavy, zejména Hordubala jakožto dobrodruha s velkým kloboukem a jeho soka, čeledína Štěpána Manyu, který oproti němu působí jako skutečný sedlák. Zcela bílý oděv jako symbol čistoty nosí Hafie, zatímco její matka má na sobě černé šaty s čepcem poukazujícím podle tradice na její manželský stav, ale také špatné svědomí. Jako ve většině Gejgušových inscenacích i v případě Hordubala se pracuje s maskami, které nosí neznámí štamgasti v hospodě, a pak také představitel černého koně symbolizující nezvratný Hordubalův osud končící tragickou smrtí. Scénografie tak vytváří lyrický obraz Podkarpatské Rusi, na nějž vrhá stín lidské konání.

Kolik tváří má jeden člověk?
Jak jinak, v případě inscenací komorního divadla jako je Studio G, tvoří podstatnou složku představení herectví, avšak právě to je na rozdíl od vizuálního ztvárnění velmi nesourodé a nekoherentní. V hereckém ansámblu složeném z Vladislava Georgieva (Hordubal), Miroslavy Georgievové (Polana), Andrey Zatloukalové (Hafie, četník Biegel), Robina Ferra (Štěpán Manya), Jakuba Georgieva (Ďula Manya, černý kůň) a Anny Cónové (Míša, četník Gelnaj) se projevují velmi výrazné kvalitativní rozdíly. Hereckým koncertem lze nazvat výkon Vladislava Georgieva, na němž je postavené celé představení. Velkou část představení herec vede monolog plných dojmů a očekávaní, který se postupně mění v elegii za domov. Georgiev tak využívá pestrého výrazového rejstříku, skrze který velmi jemně používá gesta, ale především svůj hlas. V diametrálně odlišné poloze se pak ocitá Miroslava Georgievová v roli Polany, jejíž herecký výkon spočívá v nonverbální komunikaci, při čemž její slovní projev je minimální, ale i přes to herečka výborně s publikem sdílí skrze gesta rozpoložení své postavy. Tento brilantní herecký duet podporovaný i zdařilými výkony Anny Cónové a Robina Ferra nabourává svou hyperbolickou stylizací Jakub Georgiev, ale především Andrea Zatloukalová, a to jak v roli Hafie, tak četníka Biegela. Herečka totiž využívá nadměrných gest, ale také křečovité mluvy, což vyvolává komický až parodický dojem, čímž se narušuje původní lyrismus, který dominuje první části představení.

Hordubal v podání Studia G z jedné perspektivy působí jako zdařilá sonda do lidského naivního idealismu, kterou Pavel Gejguš pojímá jako báseň plnou symbolů a metafor. Na druhé straně však poetický dojem naráží na nejednotnost hereckých výkonů, ve které se spojuje parodie s tragédií, čímž dochází ke zničení jinak funkčního podobenství o lidské potřebě domova. Vzhledem ke zhlédnutým přechozím inscenacím Pavla Gejguše, ale také Studia G se jedná bohužel o jednu z nejslabších inscenací, avšak s obrovským potenciálem sdělení.

Hordubal
Studio G (Chelčického 691, Ostrava)
premiéra 16. 12. 2019