Národní divadlo moravskoslezské přivezlo na pražskou Novou scénu v rámci přehlídky České divadlo 2012 svou inscenaci Čechovova Ivanova v režii
Štěpána Pácla.

Šikmá plocha, na které hercům prokluzují nohy, když se po ní snaží vyškrábat. A před ní malé políčko – zem, půda, hlína, v níž je zasazen těžko identifikovatelný stromek s nevábnými plody; posléze se z něj vyklube višeň. Hlavní hrdina se neustále vláčí s hromadou knih nebo se hrabičkami přehrabuje v zemi. Zaměstnává neuroticky ruce, či se snaží „počvenicky“ dotknout půdy a alespoň tak najít nějaký smysl? Ostravský Ivanov začíná nadějně. Inscenace cituje jiná Čechovova dramata a důsledně pracuje s divadelními znaky. Rozložitý Borkin (Jiří Sedláček) nejdříve opilecky ohrožuje Ivanova (Tomáš Jirman) puškou a posléze vystřelí do vzduchu a zastřelí racka. Stěžuje si na kyselé višně a doporučuje vykácet sad. Svou pušku po přestávce zabodne do hlíny, aby tam všem na očích čekala, dokud ji Ivanov v závěru nepoužije a neukončí s ní svůj život. „Mrtvý“ racek zase odpočívá mezi větvičkami skomírajícího stromku, než ho odnesou hladoví Lebeděvovi hosté, již právě nenasytně sezobali všechny zbylé višně.

Štěpán Pácl si vtipně pohrává s detaily. Obstarožní diblík Babakinová, dětinská „cukrová vata“ v pastelovém kostýmku a růžovém boa (Alexandra Gasnárková), s rozkošnou nervozitou umanutě míchá čaj, neboť se ve společnosti stydí a neví, o čem mluvit. Dvacetileté Sášence (Veronika Lazorčáková) daruje k narozeninám plyšového koně, kterého jako poklad vytahuje z igelitové tašky. A opilé trio Lebeděv (Jan Fišar), Šabelskij (František Večeřa), Borkin se v mistrné scéně na začátku třetího dějství neudrží na nohou, padají na prudce zešikmené ploše a močí do lahve od okurek.

Neobvykle sympatické Ivanovovy ženy
Nemocná, kašlající Sára (Lada Bělašková) v bílé noční košili se neúspěšně snaží zabránit Ivanovovi v odchodu tím, že si rychle, ale bezbranně nevinně svlékne kalhotky. Její zoufalé gesto, marný pokus zadržet odcházející štěstí, vyznívá smutně, nikoli smyslně. Sára vypadá neobyčejně křehce. Nevrhá se do citového vydírání, ostentativně nezdůrazňuje, že manželovi vše obětovala. Něžně se mazlí, miluje s violoncellem, s nímž je nerozlučně spjata. Tančí smyčcem a vyluzuje tesknou melodii v marné snaze upoutat mužovu pozornost. Viditelně trpí jeho ochladnutím. Umírá při hře, postupně zadrhává o struny, až přechází do mučivého ticha a vytrácí se ze scény. Její věrný společník, violoncello, zůstává jako připomínka či Ivanovova ztělesněná výčitka. S ním se tahá, zvedá ho nad hlavu a všemožně s ním bojuje, zatímco odříkává svůj monolog o naprosté vyčerpanosti. Hudební nástroj tak zpřítomňuje ubohou Sáru jako manželovu přítěž.

Sáša se do Ivanova zamiluje s veškerou energií svého mládí. Veronice Lazorčákové k přesvědčivosti stačí pouhý šťastný pohled, jenž mu věnuje jako poděkování za vydařený dárek – knížku. Ivanov pod tímto pohledem ožije a na chvíli začne věřit v „nový život“. Scéna, kdy se ve vzájemném objetí válí po jevišti za doprovodu ohňostroje, a následné Ivanovo zamrznutí, když jsou přistiženi Sárou, nesporně patří k vrcholům inscenace. Sáša téměř ztělesňuje ideál praktické, emancipované, ale zároveň starostlivé ženy, zamilované do depresivního muže. Zajišťuje jeho základní potřeby. Donese mu láhev mléka, aby měl něco pro zdraví. S vitalitou u něj začne uklízet, aby neshnil zaživa. Rovná knihy do knihovny a po Ivanovovi chce, aby jí ukázal, kam která patří. A Ivanov ukazuje. Tento brechtovský zcizovací efekt sice funguje jako směšné odlehčení, ale nepůsobí přesvědčivě. V chandře utopený Ivanov by byl podobného jednání jen stěží schopen, nebo by se naopak do urovnávání svých drahocenných svazků nutkavě pustil sám.

„Zabitá“ sebevražda
Tím se dostáváme k základní slabině, problematickému pojetí titulní role. Jirmanův Ivanov má zkrátka příliš energie. Mluví o hluboké únavě, a hlasitě vykřikuje. Tvrdí, že ztratil veškerou sílu, a přitom pobíhá po jevišti a divoce rozhazuje rukama. Zdařile vyznívá moment, když si během vyčerpávajícího dialogu s Lebeděvem zakryje tvář rozevřenou knihou, jako by tak říkal nejen Lebeděvovi, ale i ostatním rušitelům a potažmo celému světu: „Dejte mi proboha pokoj!“. Deprese se mu však věřit nedá. Stejně nevěrohodně bohužel dopadá i jeho sebevražda, což je škoda, protože celé čtvrté dějství, Ivanovovův a Sášin svatební den, je jinak pozoruhodné. Během svatebních příprav se rozprší, hosté si přes slavnostní šaty oblékají pláštěnky. Nevěsta Sáša, jíž se postupně promáčí šaty, boty zamažou od bláta, rozmažou oči a rozteče make-up, nervózně, mimoděk trhá květy ze svatební kytice. A déšť zatím nemilosrdně smývá její krásu. Později přiběhne programově odporný doktor Lvov (Petr Houska), jenž do tlampače deklamuje své morální rozhořčení; v souladu s Ivanovovými slovy se svatba proměňuje v demonstraci („To není svatba. To je demonstrace!“). Mohl to být povedený závěr, jenomže pak si Ivanov před osudným výstřelem naneštěstí dopřeje ironický taneček s puškou. A katarze neproběhne.

Anton Pavlovič Čechov: Ivanov
Národní divadlo Moravskoslezské Ostrava
překlad Leoš Suchařípa
režie Štěpán Pácl
dramaturgie Marek Pivovar
premiéra 29. 3. v Divadle Antonína Dvořáka
28. 10. na Nové scéně v rámci přehlídky České divadlo