Za hledáním ztracených hodnot

Kateřina Menclerová je dramaturgyní Divadla Husa na provázku v Brně, kde působí od roku 2019. Její jméno se však také pojí s Městským divadlem Zlín nebo s ostravským Divadlem Petra Bezruče, kde se podílela na mnoha úspěšných inscenacích. Ať už se jedná například o netradičně tradiční úpravu Maryši, nebo vskutku magickou adaptaci Mistra a Markétky. Ovšem i aktuální situace přináší své výzvy. A jak na ně reaguje divadlo? Čtěte dál.

Co je pro vás výchozím bodem, když připravujete inscenaci?
Na začátku zpravidla bývá bytostná potřeba dotknout se určitého tématu či látky. Je pro mne zásadní, aby se každá inscenace vztahovala k určitým neuralgickým bodům reality, kterou žijeme. Potřebuji mít pro sebe vždy upřímně a přísně zodpovězeno, proč je nezbytné, abychom se o danou inscenaci pokoušeli právě teď. Jen pak mohu doufat, že bude něco zjitřovat i v těch, kteří se na ni budou dívat.

A která témata vás zajímají? Soustředíte se při výběru na diváka?
Dramaturgii nevnímám jako plnění nějaké hypotetické divácké objednávky ani jako průzkum veřejného mínění. Často ale pochopitelně myslím na toho, s kým bude výsledný tvar komunikovat. Sedám si za něj a za ním v různých fázích zkoušení do hlediště a pokouším se s ním rozmlouvat. Ohledně témat – předně by bylo potřeba si říct, co kdo považuje za téma. Já stále znovu usiluji ( a stále znovu selhávám) o hledání v tom, co už sedimentovalo jako „témata současnosti“, nějaké nové souvislosti, jemné předivo nečekaných spojnic a důvodů. A pak přijde doba, jako je tato, která vším usazeným zatřese, staré vazby rozruší. Pro mě mimo jiné odkryla to, jak moc a pro kolik lidí je dnešní svět nesrozumitelný, nespojitý a odtažitý. Myslím, že jsme pořád nenašli žádnou šířeji sdílenou analogii za odložená náboženství. Co nám v době, kdy společně nevzýváme žádná božstva, kdy nedůvěřujeme elitám ani žádné reprezentaci, má pomoci pochopit události, jako je třeba celosvětová pandemie? Jak nahradit padlé jistoty něčím jiným? A jak se na tom vlastně domluvit s ostatními? I pro palčivost těchto otázek právě teď chystáme inscenaci o konspiračních teoriích, které jsou vlastně jakousi náhražkou náboženských systémů.

Na tento problém vlastně také narážíte v inscenaci Domov na konci světa, že?
Ano, my jsme se totiž jako lidstvo nakonec prohlásili za božstvo sami, na uprázdněné místo po padlých bozích jsme dosadili sami sebe. Se vším tím prodlužováním života a instrumentálním zvyšováním jeho – na chytrých hodinkách měřené – kvality jsme nabyli pocitu, že naše vlastní konečnost a smrtelnost je vlastně jen jakási chyba. Nedostatek, který je možné a žádoucí odstranit. Odmítnutí a nepochopení vlastní konečnosti je podle mě jeden z důsledků tohoto zmatení a dezorientace.

A co bylo impulsem k tomu, že jste se rozhodli věnovat právě stáří?
Naše společnost stárne a my máme tendenci se k tomuto faktu stavět jako k problému k vyřešení. Diskuse na toto téma se v lepším případě točí kolem důchodových reforem a potřeby nových domovů pro seniory, v horším případě pouze počítáme, kolik nás takové stárnutí bude stát. Nelze-li hodnotu této zcela přirozené fáze lidského života spočítat a vykázat u ní v tabulce pozitivní ekonomické hodnoty, jen složitě v ní hledáme smysl a pátráme raději po způsobech, jak ji popřít, zamaskovat či nejlépe zcela zrušit. K inscenaci o těchto tématech nás také pobídla stále se stupňující posedlost mládím, výkonností a produktivitou. Ve společnosti, která tak ráda vše staré mění za nové, je třeba přemýšlet nad tím, jak moc tímhle uvažováním zplošťujeme svou lidskou zkušenost.

V ostravském Divadle Petra Bezruče jste stála například za adaptací Spalovač mrtvol, ale také za úpravou hodně úspěšné Maryši či autorské inscenace #nejsemrasista_ale. I vzhledem k tomu,že nyní pracujete na inscenaci o konspi­račních teoriích, baví vás spíše interpre­tovat starší texty nebo vytvářet nové?
Dramaturgie, která hledá v rozličných textových zdrojích, je mi velmi blízká. Je mi vlastní svést pokaždé znovu ten nejistý zápas o to, z čeho všeho inscenaci utkat, a to už na rovině textu. S plným vědomím bláhovosti a riskantnosti takového počínání.

Vy vlastně dlouhodobě kooperujete s dvěma výraznými režisérkami. V případě Divadla Petra Bezruče to byla Janka Ryšánek Schmiedtová, v případě Divadla Husa na provázku Anna Davidová. V čem se liší, nebo je společná tato spolupráce?
Děkuju za možnost vyznat se z vděku za to, že jsem mohla a mohu s Aničkou a Jankou spolupracovat. Navíc – pokud vám jde o režisérky a zároveň umělecké šéfky, dostalo se mi této příležitosti hned třikrát. Proto bych v této odpovědi vzala do party i Hanku Mikoláškovou, režisérku a mou někdejší uměleckou šéfku ve zlínském divadle. Každá má svůj svébytný rukopis, svá témata, svůj humor. A přesto je pro mě jako pro dramaturgyni práce s nimi velmi příbuzná. Všechny tři jsou otevřeny dialogu, zvou dramaturga (a nejen jej) do rozhovoru jak při výběru látky a tématu, tak při samotném zkoušení, všechny v sobě nacházejí odvahu zůstat otevřenými a naslouchajícími, aniž by však rezignovaly na vlastní ručení.

A vnímáte obecně nějaké rozdíly mezi Ostravou a Brnem? Z hlediska divadelního kontextu samozřejmě.
Netroufám si zobecňovat. Můžu ale říct, že v Ostravě jsou divadelníci i diváci opravdu semknutí a vlastně i hrdí – mají na co být, Ostrava je město, které svým (nikoliv dovozovým) divadlem do značné míry skutečně žije. Ostrava je tak trochu svět sám pro sebe – to může vést k izolaci, ale já jsem tuhle okolnost zažila naopak jako podnětnou. Leckdo mluví o tom, jak se Ostrava zarývá pod kůži – ani já jsem nezůstala imunní, z lásky k Ostravě (i té divadelní) bych se mohla vyznávat dlouze. Pro Brno, i to divadelní, jsem zahořela už kdysi za studií, z pozice dramaturgyně Provázku ho však zatím teprve poznávám. Jsem ale vděčná za to, že jsem mohla sbírat zkušenosti i jinde a při svém návratu do Brna si s sebou vzít jako talisman kus valašské zemitosti a ostravské divočiny.

Jaké nové výzvy vám přinesl on-line režim i v rámci Pandemického kabaretu herců Divadla Husa na provázku?
Online prostor není a nemůže být plnou analogií obvyklé divadelní činnosti. Nepřemýšleli jsme tedy nad tím, jak naši dosavadní činnost nahradit či jak ji do virtuálního světa „přelít“. Pokusili jsme se prozkoumat možnosti virtuálního prostoru, ale zároveň jsme se do něj odmítali plně přesunout – za okny byl přes veškerou rozbujelost virtuálních aktivit stále život, který bylo možno a záhodno nadále pozorovat a aktivně do něj vstupovat. V pandemii se mimochodem znovu ukázalo, jak semknutým a odhodlaným kolektivem je herecký soubor Divadla Husa na Provázku. Společně s herci jsme tak začali hledat nové nepravidelné formáty, z nichž každý měl trochu jinou funkci či důvod. Poslední měsíce pro nás nebyly dobou útlumu, ale naopak časem výpadů na neprobádané území. Ptala jste se ale na online prostor… v něm jsme se okamžitě po březnovém uzavření divadel vrátili k Boccacciovu Dekameronu, z něhož herci po několik týdnů na pokračování četli. Myslím, že to byl především akt sdílení lidské zkušenosti napříč staletími, ale taky mezi obýváky herců i diváků. S kolegou Martinem Sládečkem jsme se pustili do natáčení podcastů. V nich jsme vedli rozhovory s osobnostmi rozličného zaměření a hledali alespoň nějaké záchytné body v době bortících se jistot. Dosavadním vrcholem našich virtuálních aktivit pak byla spolupráce s projektem KázniceLIVE, pro nějž vznikl právě Pandemický kabaret pod vedením herečky a režisérky Terezy Volánkové. Vnímali jsme ho jako možnost reagovat na groteskní rysy doby a jejich podtržením se s nimi začít vyrovnávat. A také vybranými finančními prostředky podpořit činnost neziskové organizace Podané ruce. Byl to velmi svobodný a spontánní počin hereckého souboru, který nabízel možnost očistit se od sdílených frustrací jejich vyvlečením na denní světlo.

Jaké další inscenace připravujete v Huse na provázku? Ovlivnila vás v tomto ohledu právě tato pandemická situace?
Na jaře jsme se pustili do dobrodružného počinu a při dlouhých skypových rozhovorech se odhodlali postavit současnou sezonu zcela nanovo. Odložili jsme všechny plány a rozhodli se současnou sezonu uzpůsobit tak, aby se plně vztahovala k proměněné (a měnící se) životní zkušenosti. Celá sezona Brave new man tak vznikla až jako reakce na jarní události. Bylo to nesmírně dobrodružné a vzrušující snažit se zachytit takto komplexní fenomén takhle zčerstva, pokusit se pojmenovat podstatu něčeho, co se právě dělo a co se ještě nemohlo začít usazovat. Odstup možný nebyl a potřeba reagovat okamžitě převážila vědomí risku. Už v červnu jsme se tak vydali ze samot vlastních bytů za samotáři z knih Aleše Palána a začali prozkoumávat možné podoby vztahu člověka k civilizaci a vztahu člověka k přírodě – inscenace Raději zešílet v divočině ale na svou premiéru teprve čeká. Teď jsme zase s režisérem Davidem Jařabem vyrazili za divočinou paraguayskou v rámci zkoušení inscenace Čerwuiš. S režiséry a dramaturgy Petrem Erbesem a Borisem Jedinákem se pak pustíme do spletitého terénu konspiračních teorií v autorské inscenaci. Nesmírně se těším i na sklepní inscenaci, která bude vycházet z korespondence Anny Pammrové a Otokara Březiny. Režírovat ji u nás bude Jan Frič. V průběhu všech těch příprav a zkoušení pak budeme bedlivě sledovat, jaká témata turbulentně se vyvíjející situace přinese a která z nich si řeknou o to, aby jim byla věnována sezona příští.