Tato promluva jedné z hlavních postav filmu Nic ve zlým režiséra Faraze Shariata plně vystihuje drama hrdinů jednoho příběhu odehrávajícího se na „promítacím plátně“ a velmi věrně zachycuje rozdílnost životů emigrantů hledajících bezpečné prostředí pro život, svůj nový domov. Snímek rovněž trefně poukazuje na konflikty a překážky dané odlišností kultur, náboženskými předsudky, mírou asimilace, generačními rozdíly a také byrokracií a pravidly pro přijímání uprchlíků. Film získal na letošním Berlinale cenu Teddy Award za nejlepší debut a zahájil letošní již 21. ročník Mezipater.


Tématem letošního ročníku LGBT filmového festivalu Mezipatra bylo Zotavení. Poprvé ve své historii proběhl on-line (dřív se chodilo do kina a byla častěji sranda etc.). Jak festivalový štáb letošní pojetí vnímá? „Projít zotavením znamená být odolnější než předtím. A právě tuto proměnu zažívají hrdinky a hrdinové letošních snímků, které v souladu s tématem festivalu staví příběh na změně k lepšímu. Díky uvědomění si, a hlavně přijetí vlastní křehkosti se postavy stávají silnějšími a odolávají nástrahám, které před ně staví okolí i ony samy. Dominantní narativ o stabilitě, jenž je často pouhou chimérou, se tak v příbězích stává výzvou, kterou musejí rozpoznat a pokořit.“

Jak chutná svoboda?
Rodiče Parvise (ústřední postavy filmu Nic ve zlým) přišli do Německa již před třiceti lety. Emigrovali z Íránu, s největší pravděpodobností kvůli tamní islámské revoluci, řádění revolučních gard, zrušení rovnoprávnosti žen, záplavě příkazů a zákazů: Co je mravné a především nemravné (a taky co se trestá smrtí). Kdo jak musí chodit oblečen, kým musí být doprovázen apod. Též kdo co a kde může zpívat. Od roku 1979 platí v zemi zákaz ženského sólového zpěvu na veřejnosti (více v dokumentu Píseň bez domova, in Jeden svět 2015). Otec i matka se sakramentsky museli ohánět, pracovat od rána do noci (kdy sotva viděli své potomky), aby se uživili, mohli se usadit a vytvořit ostrůvek bezpečí, nový domov pro své dvě děti, které měly to štěstí narodit se do již relativně svobodných poměrů a pravidel západního světa. Dnešní dospívající generace je považuje pochopitelně za zcela samozřejmé. Avšak jen do doby, než na vlastní kůži okusí, že to zas taková samozřejmost není… To je případ i dospívajícího Parvise, kluka, který je se svou odlišnou sexuální orientací dávno smířený (i jeho rodiče) a který žije, jako by mu svět ležel u nohou: Adekvátně svému věku experimentuje, hledá hranice toho, co mu projde, sbírá zkušenosti společenské i sexuální. Nemá důvod se stydět za svou jinakost ani za svůj „teplý“ přízvuk atd., naopak kolikrát se až teatrálně předvádí. Navíc dnešní selfie kultura sociálních sítí tento fenomén jen podporuje. (Kdo to však jako náctiletý nedělal a netoužil ve společnosti nějakým způsobem na sebe upozornit, nechtěl tak trochu vyčnívat?) Výrazný dějový obrat v příběhu nastává již na samém počátku, kdy Parvis musí nastoupit k výkonu 120 hodin obecně prospěšných prací v ubytovně pro uprchlíky (trest za jeho frajírkovský život). Tam se setkává nejen se svými vrstevníky, íránskými krajany, kteří neměli tolik štěstí, aby byli od narození německými občany a měli pas EU. Když musí poprvé tlumočit z fársí (své mateřštiny) ženě, kterou čeká deportace (odvolání mnohdy bývá bez zdůvodnění zamítnuto), tak se sotva zmůže na slovo a následně se rozpláče. To ještě netuší, jakou roli sehraje hrozba deportace v jeho vlastním životě, resp. v osudech jeho blízkých.

Spříznění duší a potřeba sounáležitosti
Svorníkem příběhu je schopnost empatie (občas i její nedostatek), potřeba lidské solidarity, sounáležitosti, a to hned v několika rovinách: emocionální, jindy sexuální (mnohdy i společně [světe, div se]) nebo taky kulturní, sociální i etnické etc. Právě díky empatii druhého – možná i díky okouzlení – se Parvis setkává v ubytovně pro uprchlíky s Amonem a záhy s jeho sestrou Banafshe. Jsou nerozlučným sourozeneckým párem, propojenými milujícími se dušemi. Aby ne, když sami musejí obstát proti bídě, tíze a křivdám tohoto světa. V nedávné době jim nezbylo než společně uprchnout z Íránu očima úřadů za „lepším“ životem, přitom z jiného úhlu pohledu spíš kvůli obavám o život samotný. Bana jako první intuitivně vytuší rodící se náklonnost a okouzlení mezi oběma mladíky, sama se pokouší nenápadně iniciovat jejich sblížení. Pomáhá nesmělému Amonovi, aby se řídil svým srdcem, resp. citem. A dokázal se vzepřít tlaku okolí, společenstvu utečenců, kdy někteří bez rozmyslu papouškují moralistní fráze o zvrhlosti zakázané lásky (jejich perspektivou vidění, zděděného nekritického myšlení a kolikrát i slepé tradice). Amonovo zrání, rodící se odvaha poslouchat hlas své přirozenosti, nepřijmout vnucované stereotypy, nestydět se za to, s jakými emočními a vztahovými preferencemi se narodil, může být skvělým příkladem pro všechny homofoby, občas latentní homobijce v české společnosti, kdy v případě některých je to za dlouhá léta již jen veřejné tajemství. Kdo žije v naplněném a láskyplném vztahu, nemá většinou potřebu škodit svému okolí. Žel v případě frustrací a frustrantů (všeho druhu) tomu bývá často opačně…

Budoucnost je naše!
Propletenec životů ústřední trojice, jejich euforické vzlety i pády, mejdany do rozednění a závěrečné spiklenecké spolčení (více se nesluší prozrazovat) jsou podmanivé. A to díky stručnosti filmového vyprávění, kouzlu zkratky a náznaku, střihu, jeho tempu a samozřejmě i autorské obraznosti (kamera Simon Vu) a použitému kontrastu. Též s pointovaným využitím ironie a sarkasmu. Scénář filmu psal Faraz Shariat spolu s Paulinou Lorenz, inspiroval se svými životními osudy. Jako skvělý nápad se jeví, že do role matky a otce obsadil své vlastní rodiče. Nejen jejich herecké výkony jsou nadmíru přesvědčivé. Náramně svěže působí i použití rodinných videí na začátku a ke konci filmu, rovněž tak využití prvků mobilní komunikace a toku informací, zábavy na společenských sítích, bez nichž si nejmladší generace nedovedou život na Zemi již téměř představit. Hlavní dějová linka se odvíjí velmi svižně bez výrazných odboček, přitom s prostřihy z rozličných situací, jež život často přináší. Jejich minimalismus vytváří věrohodnou dějovou plasticitu a brání sklouznutí k melodramatu, nasládlosti, kýči (tj. úskalí některých jiných nejen filmových příběhů prvních aj. zamilování). Příkladem těchto sekvencí, prostřihů může být rande Bany a zprvu sympatického ctitele, jenž ve svém okouzlení zapomene na jakékoliv elementární gentlemanství či nesobeckou pozornost. Jindy to je zas návrh účelového sňatku, jímž by zajistila sobě a bratrovi vytoužený legální pobyt; jen vykukové občas zapomínají, že i lidi v nouzi mohou mít stále svou čest a hrdost. Ironické, místy až sarkastické hlášky, např. o pozvání na párty 30+ v mončičáckých a superhrdinských etc. oblečcích? Domněnka Amonových přátel, „bratrů“ z ubytovny, že německé ženy nestojí o chlupaté muže (ad depilace dříve zarostlých rukou)? A úplně nejvíc je ta adresovaná nevyzrálému blonďáčkovi, co má neodbytnou potřebu sdělit Parvisovi, že je prvním „čmoudem“, s nímž se vyspal, protože zarostlé jižanské typy (ad Turecko, Řecko apod.) opravdu nemusí… Padni komu padni, umění bývá jedinečnou reflexí reality a občasné její trapnosti, když lidé např. více podléhají předsudkům a stereotypům než střízlivému úsudku a rozumu, zároveň i citu. Nejde jen o hlášky. Velkou pochvalu si zaslouží dialogy postav. Rovněž se vyznačují úsporností, odmlkami, které znásobují jejich významové vyznění. Upřímnost a síla rozhovoru maminky se synem (Parvisem) u zásobovacího, služebního vchodu jejich obchodu až dech vyráží. Rovněž tak Banina reakce na Parvisovu omluvu ke konci filmu: „Za co se omlouváš? Že ses zamiloval do mého bráchy? – Nebo že je Německo v něčem stejně na h…o jako Írán?“ Ve snímku se objevuje i sled záběrů, situací, kde slova nejsou ani potřeba a divák rozumí zcela jasně (ad „terapeutické“ sezení v kruhu, kde přítomní reagují na zprávu o deportaci jednoho z nich; následují záběry ze života na ubytovně, večeře v rodinném kruhu, se zvyky, obyčeji jiných kultur, které by bez zajetí ideologií a fundamentalismu všeho druhu mohly obohatit naše kolikrát příliš uzavřené a osamělé, mnohdy i vystrašené životy). Působivá je i klipovitá struktura filmu, samozřejmě náležitě umocněná hudbou; kontrast scén svižného prostředí klubů a města, jejich neonů oproti pomalosti záběrů v plenéru, obrazů přírodních scenérií, zátiší a motivů, často zalitých měkkým nízkým světlem slunečního svitu. Evokuje to vizualitu filmů Xaviera Dolana či Levana Akina (Dokud se tančí), primárně však debut Faraze Shariata navazuje s nepopiratelnou jedinečností na jejich upřímnou, otevřenou filmovou zpověď vnímanou očima a vyprávěnou postupy nejmladší generace režisérů: Svět je (taky) náš a budoucnost máme ve svých rukou!

Nic ve zlým
režie Faraz Shariat
Německo 2020, 92 min.