Vánoční svátky s královskou rodinou mohou být inferno, a obzvláště to platí pro bulimické princezny z Walesu. Zatímco seriál Koruna z produkce Netflixu ještě do 90. let nedošel, nový snímek Spencer ukazuje nejkrizovější momenty, které princezna Diana za svého života zakusila.

Díky Koruně je současný diskurz kolem královské rodiny mixem obdivu a kritiky. Obdiv má původ ve faktu, že jsou panovníci zbaveni soukromí a musejí řešit komplikované politické hry, z kterých nelze vyjít bez poskvrny. Kritika pak vzniká z poznání, že se někteří členové rodiny z vlastního rozhodnutí projevují chladně a bezcharakterně. Momentální přístup se jeví jako lidštější a vyváženější alternativa k vyhraněným hodnotovým soudům, které navíc poškozují komerční prospekty projektů.


Se Spencer kráčí chilský režisér Pablo Larraín touž cestou. Po pokryteckých jednotlivcích bez ostychu pálí, zdráhá se ale šmahem odsoudit celý Windsorský rod. Larraín stejně jako v Koruně vytváří struktury spojenectví, díky kterým rozdílné osoby budí různou míru sympatie. Královskou rodinu a její věrné nemá za jednolitou skupinu a přiznává, že se i v jejích útrobách mohou vyskytnout osoby, které její legitimitu podrývají. Tradici nezatracuje, pro režiséra má alespoň symbolický význam – i Diana se jí utěšuje, když se myšlenkami upíná k rodinnému domu, který v dětství obývala.

Pád rodu Spencerů
Larraín vnímá princeznu Dianu jako subjekt, jehož pouhá přítomnost rozkládá ustrnulou královskou instituci. Strach a nepříjemné výpady proti ní jsou přirozenou reakcí autoritářských osob v rodině. Zdejší Diana se svou rolí příliš nebojuje – všech snah pod tlakem okolí dávno vzdala. Nasazení Kirsten Stewartové, která očividně trávila mnohé měsíce nacvičováním dikce, jazyka a gest svého předobrazu, činí princeznu fascinující osobou. Její úspěch je o to citelnější, že snímek dostává svému titulu a zůstává drtivou měrou závislý na hledisku „Spencerové“.

Snímek přímo přejímá roztěkanost své hlavní hrdinky. Pod tichou šikanou rodiny Windsorů se přes Vánoce účastní nesmyslných denních rituálů a rozvíjí se u ní hrozivé neurózy. Toto je režisérovo nejpřirozenější působiště – Larraín je sugestivní zejména při postihování poruchy příjmů potravy a tísnivého pocitu, že dohled nepřátelských existencí dále přiživí tyto problémy. Spencer jedinečným způsobem ukazuje psychologický pojem spirály úzkosti. V těchto scénách často užívá stylistické vzorce ze žánrové kinematografie. Tíseň postihuje blízkými širokoúhlými objektivy, rychlými jízdami, které Dianu sledují na každém kroku, a především agresivními hudebními kompozicemi Johnny Greenwooda.

Odchod s úsměvem
Při zohlednění režisérovy předchozí tvorby však Spencer vyvolává mírné zklamání. Do velké míry jde o silovou hru na dvě témata – útlak a odolnost. Larraín v předchozích filmech dokázal komplexně prezentovat širší kulturní a politické kontexty, které zde téměř úplně chybí. Jeho předchozí film Jackie (2016) ukazoval podobnou situaci optikou první dámy zavražděného prezidenta, ale ve vhodných momentech režisér dokázal psychologizaci a subjektivitu tlumit. Spencer v úvodní půlhodině vyřkne (s velkým důrazem) skoro vše a následně jen opakuje. Tyto neurotické slavnosti mají i v pozdějších scénách jistě svou účinnost a Stewartová stále hraje velmi obratně, k přemýšlení novými směry ale už film nepodněcuje.

Spencer připomíná několikastránkovou explikaci, na kterou se navěšují úctyhodné režijní a herecké piruety. Snad můžeme hledat vinu ve scénáři Stevena Knighta. Ačkoli tento britský rodák slavil úspěchy se scénáři ke Špíně Londýna (2002) a Východním příslibům (2007) a stejně tak stojí za pozornost jeho minimalistický režijní debut Noční jízda (2013), v současnosti se podepisuje pod velmi tuctové či vyloženě nepovedené filmy. Jeho poslední režijní dílo Ticho před bouří (2019) byl výron šílených ambicí a neúměrnosti. Je vpravdě šokující, že má identický tvůrce nyní zápolit o prestižní filmová ocenění.

Je poté těžké nepřijmout rozesmátý závěr jako vážně míněný triumf Diany nad královnou a spol., třebaže předchozí sekvence naznačovaly, že oslava jakéhokoli vzdoru postrádá smysl. Štěstí je to jen prchavé. Larraín s Knightem odmítají předznamenávat tragiku princezniných posledních let. Jakýkoli sofistikovanější význam si musíme trochu vnutit. I v závěru Spencer říká málo a stejně tak skromně inspiruje.

Spencer
režie Pablo Larraín
Velká Británie, Německo, Chile, USA, 2021