Nevim, proč píšu tenhle text, ale ruce i mozek mi jedou na autopilota, a jakkoliv to všechno zní jako prázdná floskule, nemůžu se takovýmu přirovnání vyhnout: vybil jsem si baterky, ale co se dá dělat. Jedeme na kličku!

Moje výrobní továrna byla naštěstí natolik prozřetelná, že mi nedostatek energie nepřekáží – jsem možná na baterky, ale taky natahovací. Nepleťte si to s monotónní rutinou, vážení, já jsem, prosím pěkně, kreativní člověk časově flexibilní, i deadline na umření totiž ohnu do ležatý osmičky, tak ležatý a kulaťoučký, že po ní můžu jezdit až do aleluja jako parní vláček s klíčkem. Vykazuju činnost a páru přitom nevypustim, nene, kdepak, ani náhodou, ta zůstane v útrobách, ať jsem pěkně pod tlakem jak mašina, rozjetej jak parní válec.

Do ohně pod kotlem přilejeme kofein a vdechneme nikotin – to aby se rozpustila úzkost. A teď si pěkně zasurfujem na těch krásnejch vlnách plnýho diáře a hlubokýho ega. Pohleďte na můj životní instagramový příběh, rychle, rychle, máte jich k projití dalších třicet osm a zbejvá už jen šest minut v tramvaji cestou ze supr čupr umčo práce v nezávislý Kulturní instituci pro alternativní nemainstreamovou autenticitu (KIPANA – protože na čtení bez zkratek čas nemáš); cestou jak z ADHD tripu při tělesnym vyčerpání s uměle nabuzenym mozkem bio-přírodním super maté stimulantem; cestou na vernisáž předpremiéry postindustriálního release eventu Kinterovy performance. Jsi přece going a budou tam všichni.

A tak ani nemrkneš a piješ sklenku červenýho ve vyhypovanejch normcore džínách ze sekáče pro fajnšmekry za dva tácy. „A v jaký KIPANĚ pracuješ ty?“ ptáš se svýho souputníka od vidění z nepříliš radikální demonstrace za lepší svět. „V KIPANĚ hned v centru s dobrym dojezdem, dělám na dvě dépépéčka a tři živnostňáky, hlavně po nocích, když zrovna dvouoborově nestuduju filozofii artovýho time managmentu a vytváření uměníčka konceptuální prázdnoty velkýho společenskýho uznání,“ pohodí hlavou k vystavenýmu zrcadlu na stěně, aby ses do něj s uznáním zahleděl a uviděl sebe jako někoho jinýho, jako tu usměvavou zombii s kulaťoučkýma kruhama pod očima.

A tak se vesele směješ dál, všechno je v nejlepším pořádku. Všechno je přesně tak, jak sis to přál, sebestylizace dosáhla chtěnýho vyvrcholení, můžeš se jít spokojeně oddat svejm čtyřem hodinám spánku celej neklidnej z toho, kolik se ti toho v životě děje, s úsměvem na rtech a antidepresivním bonbónkem v pusince. A možná už ani nevíš, proč vlastně děláš všechno to, co děláš, proč píšeš všechno to, co píšeš, proč říkáš to, co všechno říkáš, ale v hlavince se ti spokojeně rozvaluje ta nasládlá růžovoučká myšlenka: Dnešek za ty lajky možná stál, ale to teď prostě neřeš, zejtřek je taky plnej a spát musíš aspoň občas. ∞


text: Jakub Haubert