Celovečerní režijní debut producenta a distributora Artemia Benkiho vstupuje do tuzemských kin krátce po získání ceny za Nejlepší český dokumentární film na jihlavském festivalu. Sólo svou subtilní tematizací duševní poruchy rozporuje často zjednodušující zkratky filmové fikce.


První záběry argentinsko-česko-francouzsko-rakouské koprodukce Sólo zachycují slavnost před Městskou nemocnicí José Tiburcia Bordy, největším psychiatrickým ústavem v Jižní Americe. Za hlasité vřavy a víření barev vystupuje z davu Martín Perin, usedá ke klavíru a pustí se do hraní tklivé skladby. Zvuková stopa se ztišuje a zadní plány obrazu mizí – před námi se vyjevuje protagonista i melancholický, senzace nehledající tón vyprávění snímku.

Z propagačních materiálů můžeme vyčíst, že pětatřicetiletý Perin trpí schizoafektivní poruchou, film samotný ale tuto skutečnost nijak nezdůrazňuje. V prvé řadě nám představuje osobu, jež žádá porozumění a soucit. Ačkoli k tomu snímek jakožto portrét mohl směřovat, Sólo svým stanoviskem odmítá povahu poruchy jako nebezpečného prokletí či geniálního nadání. Chvála primárně přísluší režisérovi Artemiu Benkimu, jenž se ukazuje jako tvůrce schopný nuancovaných úsudků. Třebaže natočil několik krátkých snímků, z pohledu české filmové publicistiky je význačný hlavně jako zakladatel a ředitel distribuční společnosti Artcam Films. Nyní musí být brán v potaz i jako režijní talent.

Dílo bez zjitřené diagnózy
Per ina později vidíme při hraní autorské skladby ze souboru Enfermaria, kterou interpretuje jako zachycení duševního stavu člověka, jenž v samotě touží po společnosti či naopak. Nostalgický kus nechává režisér smutně doznít s němým tancem Perinovy spolupracovnice. V této fázi snímku je už zřejmé, že úmyslem Sóla bylo postihnout onemocnění schizofrenie v nízkých, lidskému sluchu takřka neslyšitelných tóninách.

Sólo nechci oceňovat z hlediska sociální uvědomělosti, která by vyzdvihovala zobrazení schizofrenie ve „skutečných“ konturách. Pozornost si zaslouží jako vystoupení proti narativním vzorcům, které mají téma duševní nemoci jako příležitost k melodramatickým nebo thrillerovým excesům. Benki na poruchu nahlíží bez emocionální hysterie, bedlivě pozoruje a přitom umně přibližuje Perinova každodenní zápolení. V jedné scéně se mluví o vnitřní nutnosti protagonisty „nechat génia odejít“. Zároveň se jedná i o princip dokumentárního projektu. Génius se schizofrenní poruchou v minulosti vystupoval například ve čtyřmi Oscary ověnčené Čisté duši (2001) nebo ve filmu Sólista (2009). Benki však tuto zkratku rozervané duše neshledává nijak podnětnou a záměrně se jí vyhýbá.

Nenápadné tónování
S Perinem nezažíváme žádný citelný dramatický vývoj, a to ani posléze, když je propuštěn z ústavu. Sólo nebere jeho svobodu jako sérii nových životních výzev, které může dramaturgicky zúročit. Účinků film dosahuje i častým užitím zámlk. Není jasné, zda se klavírista trápí vnitřně nebo zda má nově nabytá volnost pozitivní vliv na jeho nitro. Rozeznatelná zůstává jen jeho touha dál tvořit, jíž nemůže vždy naplnit. V druhé polovině stopáže je nejhmatatelnější motivací Perina přání hrát na klavír – tato touha ale není konvenčně pojata jako cíl s překážkami, ale jako mizející a znovu se objevující motiv.
Události ve filmovém čase mají v Benkiho rukou nejednoznačnou povahu. Nestará se o polopatickou srozumitelnost všech detailů, které zachytil. Oslabena je přímá následnost scén i souvislosti mezi nimi. Perinův duševní stav jsme nuceni vytušit z jeho zavřených očí, kývání hlavou a nervózního potahování z cigaret. Benkiho přístup se sebou nese rozmanité výzvy, které v nás vzbouzejí aktivní interpretace a vedou nás k hlubšímu porozumění komplikovaného muže. Křehké ekvilibrium v závěru má podobu dlouhého mlčení s nejasnou budoucností, jejíž zákruty si musíme domyslet sami.
Schizofrenie a způsob, jak se promítá do lidského života, nakonec v Sólu není samo o sobě nosným tématem. Zůstává na pozadí zaostřenější zprávy o člověku, který se nedokáže vzdát „žití uměním“. Ačkoli se Benki dobrovolně vzdává nároku na vícevrstevnatý a potenciálně sofistikovaný diskurz o závažné duševní poruše, Sólo je důkazem, že kvalitní tvorbu často dělají skromné cíle – například portrét nemocného klavíristy. Rozhodnost a kapacita nepopřít tento dokumentární formát a zároveň neulpět na zjednodušujících vzorcích zobrazování schizofrenie celý projekt šlechtí.



Sólo
režie Artemio Benki
Česko / Francie / Argentina / Rakousko
2019, 84 min.