Knihy se dají dělat i jinak

Kromě toho, že za své ilustrace letos obdržel cenu Czech Grand Design v kategorii ilustrátor roku, už přes tři roky se spolupodílí na zlepšení designu českých knih. Jindřich Janíček, spoluzakladatel nakladatelství Take Take Take, prozradil, jak se vede malé nakladatelství, podle čeho se pozná kvalitní kniha a jak by měla vypadat dobrá knižní ilustrace.

Se studiem uměleckého oboru jste začal ve Zlíně, pak jste se přesunul do Prahy. Proč k tomu došlo?
Tehdy ještě přítelkyně, teď už manželka (Nikola Klímová, spoluzakladatelka Take Take Take, pozn. aut.) na Univerzitě Tomáše Bati studovala grafiku, já animaci. Bylo tam pár dobrých profesorů, ale celkově nám ta škola přišla docela zabitá. Animace mě nebavila, jak jsem si myslel, že bude. A ateliér grafiky ve Zlíně celkově není nic moc, ale to je můj pohled zvenčí, já na něm nestudoval. S Nikolou jsme se rozhodli, že ve studiu chceme pokračovat na UMPRUM, na školu jsme se dostali zároveň a přestěhovali jsme se do Prahy.

V Praze se vám otevřely nové možnosti, už jenom proto, že jste hned po dokončení diplomky založili úspěšné nakladatelství. Je podle vás možné nakladatelství založit i v menším městě, například ve Zlíně, nebo je ta pražská lokace výraznou výhodou?
Místo není tak důležité jako zázemí. Nikola Take Take Take vymyslela kdysi jako fiktivní nakladatelství v rámci bakalářské práce, ale neřešila tehdy ještě nic víc kromě obálek knih. Na magisterském studiu to zopakovala, ale tentokrát skutečně. Tři roky na UMPRUM byl obrovský rozdíl oproti těm třem letem ve Zlíně. Částečně proto, že jsme konečně dospěli k tomu, co nás baví dělat, ale změnil se také přístup ke studiu. Na UMPRUM jsem to spíš vnímal jako „tak o tom přestaň jenom mluvit a prostě to udělej“.

Když srovnáme dnešní knížky a knížky v minulosti, člověku by mohlo připadat, že ilustrace u beletrie výrazně ubylo. Kdysi byla součástí skoro každé prózy, ale dnes tomu tak už zdaleka není.
Já si myslím, že to je věc, která se točí pořád dokola. Nakladatelé chtěli vydat knížku levněji, a ilustrace proto vnímali jako zbytečný náklad navíc. Tak je napadlo, že asi nejsou potřeba. Teď se zjišťuje, že je to možná ten způsob, jak prodat trochu víc výtisků knihy než konkurenční nakladatelská korporace. Chvíli budou ilustrace v módě, a pak zas možná ne.

Jakou má tedy ilustrace v knize roli? Jak byste ji odůvodnil běžnému čtenáři?
Podle mě se ilustrace dá chápat dvěma směry: jako ozdoba, což je vlastně docela „zbytečný“ prvek, anebo jako přínos výtvarníka, kterému nakladatel důvěřuje a chce, aby knize dodal svůj pohled. Hranice mezi těmito případy je tenká a je subjektivně na čtenáři, co zařadí do škatulky ozdoby, která prodá o pár výtisků víc, a co bude vnímat jako přínos ilustrátora. Důležité je také očekávání nakladatele. My v TTT třeba dost neradi ukazujeme postavy, ale Máša Makeeva v Neviditelném od Havlíčka postavy ukázat chtěla a zároveň tam dokázala dostat atmosféru. Stejně tak postavy zobrazila i Lucie Lučanská ve Stínu kapradiny, a vlastně to funguje docela dobře. Zkrátka oslovíme někoho, komu důvěřujeme a o kom si myslíme, že by mu kniha seděla, a pak doufáme v dobrý výsledek. Ale je tu potřeba říct, že knížka s ilustracemi automaticky neznamená hezčí knihu.

Myslím, že každý ilustrátor, i já, někdy dělal ilustrace do knih, protože to byla placená zakázka. Ale zpětně se pak ukázalo, že to knize nijak nepomohlo. Neslouží to žádnému účelu a nakladatel jen cítil potřebu tam ilustrace vložit. Proč to cítil, to už netuším. Ilustrace se do beletrie pro dospělé trochu vracejí, jak jsem už naznačil. Je to moje domněnka, ale třeba je to módní vlna, která přejde. V TTT jsme na to šli pragmaticky. Já studoval ilustraci, měl jsem kolem sebe spoustu skvělých ilustrátorů, samotného mě to bavilo, tak jsme si na začátku řekli, že v každé knize budou ilustrace. Vnímání obrázků jakožto nedílné součásti textu je něco, co se v okolí ateliéru ilustrace vyskytuje poměrně běžně. Spíš než jestli se má něco ilustrovat, tak se řeší jakým způsobem to ilustrovat a jak to spojit s konkrétním textem, aby to nebyly prostě jen překreslené scény, ke kterým čtenář dojde na protější straně. To je samozřejmě ideální stav.

Takže je klíčové zobrazit třeba právě atmosféru?
Když už se ilustrace do knihy dá, tak je to silný prvek, který může určovat tón celé knížky. Proto mám raději, když dokresluje atmosféru, než aby ukazovala čtenářům, co a jak si mají představovat. Anebo může časově-kontextuálně zasadit děj, ale vyhnout se úplně příběhu knihy. Možností a přístupů je mnoho.

Ilustrace mohou mít naopak funkci aktualizace. Třeba u Vyšehradských fejetonů Popelky Biliánové, které jste vydali ve spolupráci s Vyšehradským jezdcem a které pocházejí z přelomu 19. a 20. století, používáte v ilustraci zobrazení současného Vyšehradu.
K tomu jsme došli tak přirozeně na základě toho, koho známe a v jakém prostředí jsme studovali. První plán byl použít staré rytiny. Měli jsme ale záměr spolupracovat s Magdalenou Rutovou, která je skvělá, a už jen čistě ta představa, že zrovna ona by měla přerývat stará vyobrazení Vyšehradu, na nás nepůsobila dobře. Myslím, že nám také rovnou řekla, že ji taková práce nezajímá. Magdaleně jsme tedy dali volnost a výsledné ilustrace tu knihu nakonec pěkně odlehčují, vytvořila totiž moderní výjevy. Její linoryty jsou perfektní, ví, na co se zaměřit.

Pojďme se bavit o formálních vlastnostech knihy. Jak se obecně pozná kvalitní výtisk, na co si čtenáři mají dát při koupi pozor?
Naše představa kvalitní knížky je vlastně ta nejobyčejnější knížka, která existuje. To znamená základní dřevnatý a lehký papír, pak máme rádi paperbacky s šitou vazbou. Knihu se obecně snažíme dělat tak, aby odpovídala konkrétnímu typu čtení. Fejetony, prvotiny a povídky si člověk vezme s sebou na cesty, tedy do tramvaje, vlaku, do kapsy kabátu, takže zde preferujeme měkkou vazbu. Pokud se jedná o sérii klasických textů, které už vyšly mnohokrát a dají se koupit v jakémkoliv vydání v antikvariátu, tak míříme jiným směrem. Snažíme se vytvořit hezký objekt do knihovny a pro čtení v klidu domova. V České republice se ale moc nedá vybírat.

Proč tomu tak je?
Máme mnohem menší trh než anglicky mluvící svět, což je jediný zahraniční trh, o kterém mohu mluvit z osobní zkušenosti. Čtenáři si tam mohou zvolit jedno z mnoha různých vydání nově vydané knihy, což u nás, logicky, moc neexistuje. Nejspíš jen Host dělá dvě různá vydání, pevnou vazbu a paperback. Takže je těžké dávat nějaký návod, před čím být na pozoru, protože když čtenář tu knihu chce, tak si stejně nevybere. Je ale dobré vědět, že i knihy v pevných deskách tvářící se často jako pocitově kvalitnější šité knihy, jsou už dnes často s vazbou lepenou. To lepení je zakryté kapitálkem (proužkem textilie mezi knižním blokem a deskami, je patrný při pohledu shora, pozn. aut.), takže to čtenář nemusí poznat. Lepená vazba je levnější než šitá, ale v pevných deskách se může prodat za víc peněz.

Jak tedy rozeznat, že je vazba lepená?
Prvním rozdílem bude to, že se kniha hůř otevírá a má tendenci se neustále zavírat. Při bližším zkoumání okrajů hřbetu knihy pak lze rozeznat, zda jsou to jednotlivé listy, které pohromadě drží jen vrstva lepidla, anebo jestli jsou to složky do sebe vložených dvojlistů, které jsou sešité nití, a až potom vlepené do desek.

Vnímáte na dnešních knihách ještě jiné nešvary?
Osobně nemám rád bílý papír v knížkách, protože mám citlivé oči a v momentě, kdy trochu svítí slunce, tak nemůžu číst ani na zastávce tramvaje, odráží to světlo do očí. Ale zároveň je to nejlevnější papír, takže je v hodně knihách, také v těch, které zvenčí působí velmi dobře, což mě trochu otravuje. A váha je důležitá. Neexistuje pro mě v knihkupectví větší zklamání, než když vezmu do ruky knihu v paperbacku, kterou si chci přečíst, ta kniha vypadá dobře, ale je to těžká cihla, protože použili těžký papír. To se stává často, kniha má působit tlustším dojmem, než ve skutečnosti je, a může tak být dražší.

A co obsah knihy, podle čeho je v Take Take Take vybíráte k vydání?
Když jsme chystali třeba Neviditelného, ten existoval už v mnoha vydáních. Od posledního vydání ani neuběhlo moc času, ale byla to prostě ošklivě zpracovaná kniha. Tak jsme si řekli, tedy hlavně Nikola, že s dobrým textem a s jednoduchým přístupem jde vytvořit něco mnohem lepšího, než je většina knih, které jsou k dostání v knihkupectví. K nakladatelství jsme vlastně přistoupili od druhého konce, ze strany vizuálna. Proto je pro nás trochu těžší rozhodnout ohledně literární kvality. Ať už třeba sebelíp dokážeme říct, jaká kniha se nám líbí a co rádi čteme, tak určit, proč ji vydat a co je na ní případně potřeba změnit, to je úplně jiná úroveň přemýšlení o knize. Učili jsme se to až se startem nakladatelství a prochází to vývojem jako cokoli dalšího. Intuice je pro nás ale pořád klíčová, protože je to koneckonců naše nakladatelství. Takže teď to máme tak, že se to musí líbit mně i Nikole a oba můžeme vetovat. Zároveň se stále více obracíme na Nikolina bratra, který je nyní na doktorském studiu komparatistiky na Univerzitě Karlově a je to ten nejsečtělejší člen týmu. Chtěli bychom se dostat do fáze, kdy bude regulérním redaktorem, ale na to ještě vydáváme příliš málo knih.

Jak moc velká je výhoda, že jste malé nakladatelství?
S Nikolou máme ten luxus, že můžeme vydávat, co chceme. Navíc všechno začalo jako práce k ukončení studia, měli jsme od začátku naprostou volnost. Nakladatelství nás neživí, jen pokrývá náklady na další knížky a externí redaktory, a chtěli bychom také konečně našetřit na práva k nějakému překladu. Takže z naší pozice je vlastně velmi snadné dávat rady nakladatelstvím, která jsou velká a musí živit celou redakci, přičemž je u nich pak tendence naslouchat marketingovému oddělení samozřejmě větší, nehledě na to, že to jsou většinou nesmysly. Jestli se někdy dostaneme do podobného stavu, a zároveň naše knihy budou stále takové, jaké je chceme mít, to bude teprve úspěch.

Překvapilo mě, že jako malé nakladatelství chodíte i na mainstreamové akce jako například Svět knihy. Pomáhá vám to?
Na Světě knihy jsme byli hlavně díky nakladatelství Baobab, které nás pozvalo do Stanu malých nakladatelů. S Baobabem se za ty roky cestování po festivalech dobře známe, obchod mají pět minut od nás a Juraj Horváth (spoluzakladatel Baobabu, pozn. aut.) je vedoucí Ateliéru ilustrace na UMPRUM. Svět knihy nám nabízeli už minulý rok, ale to jsme si ještě nebyli jistí. Teď jsme si od toho slibovali samozřejmě hlavně prodej knih, trochu vydělat pro nakladatelství na další knížku, rozdat letáky s tím, že máme knihkupectví, a třeba o nás někdo zjistí něco víc, vůbec to, že existujeme.

Jaké máte dlouhodobé cíle?
Výhledově je naším cílem dostat se k běžnému čtenáři, který se zatím o zpracování knihy nemusí zajímat, ale jednou třeba v tom Luxoru zjistí, že se to dá dělat i jinak. A nejde jen o naše knihy. Všichni malí nakladatelé vytvářejí podhoubí, které může donutit ty velké nakladatele ke změně. Nechci to tedy zobecňovat, protože malý nakladatel nerovná se automaticky pěkná kniha. I malí nakladatelé mohou investovat do skvělého textu a výsledek může dopadnout tragicky. Ale jde spíš o přístup. Podle nás není vydání pěkné knihy nijak dražší než té ošklivé. Nechceme ohrnovat nos nad těžkou prací ostatních malých nakladatelů, ale raději se pokoušíme udělat to prostě po svém a třeba se někdo přidá.

Kdo vás v tom inspiruje?
Přístup Baobabu je vzorem nejen pro nás. Naštěstí ale dělají převážně dětské knížky, tak se moc nepotkáváme. Musím zmínit i nakladatelství Rubato, které máme hrozně rádi. To má od svého založení úplně opačný přístup než my, má jasnou edici, danou vizuální šablonu na obálku, ale dělají neuvěřitelně zajímavé texty a skvělé překlady ze všech možných jazyků.

Co byste poradil lidem, kteří v něčem začínají? Ať už v ilustraci, zakládají vlastní nakladatelství, píšou… Jak se dá podle vás dosáhnout profesního úspěchu?
Asi vytrvalostí. Kreslil jsem hodně a často a pořád to dělám. A určitě mi pomohlo říkat na všechno jo, i když mi někdo nabídl nějakou nesmyslnou práci. Díky tomu jsem měl možnost vyzkoušet si něco nového, jiného než vlastní věci, a to pak mohli někde vidět zase další lidi. A dál už se to nabalovalo. Ale v tomhle se moc radit nedá. Moje vlastní zásluha v tom všem je maximálně tak třetinová, zbytek jsou vnější faktory, na které jsem měl štěstí. Protože jsem vyrůstal v rodině, v jaké jsem vyrůstal, tak jsem třeba potkal nějaké lidi, kteří znali další lidi. Navíc mám rodiče, kteří mi bez nejmenších pochybovačných poznámek dotovali studium na uměleckých školách až po bakalářský titul a při začátcích na UMPRUM. Musím ale říct, že se mi i při téhle cestě osvědčila moje spolehlivost. Ale jak říkám, to je jen takový bonus po těch všech věcech, kde jsem vlastně nerozhodoval já.


text: Michaela Tabakovičová