Lidské tělo má své meze a stejně tak není nekonečná trpělivost, kterou máme s talentovanými, ale spektakulárně ambiciózními umělci. Velryba, adaptace divadelní hry Samuela D. Huntera z roku 2012, obnažuje slabiny amerického režiséra Darrena Aronofského.

Emocionální stránka vztahů, sporů a obecně vyprávění v umění je věčný zájem Darrena Aronofského. Mnohdy úchvatně, ale často také nepřístojně jí podřizuje ostatní složky svých filmů. Divadelní hra Samuela D. Huntera je dokonalým podkladem pro tuto Aronofského posedlost. Hlavním hrdinou je třistakilový Charlie, který se po smrti partnera doslova ujídá k smrti. Původní text i nová adaptace sledují týden v jeho životě, ve kterém ho dennodenně navštěvuje plejáda zvláštních figurek, jež zahrnuje i jeho odloučenou dceru.

Kytovec mezi dvěma světy
Tématem limitů tělesné schránky a úpadku Aronofsky navazuje na své počiny Requiem za sen (2000), Wrestler (2008) a Černá labuť (2010). Jde o hraniční filmy (z maloměšťáckého pohledu), ve kterých vše nepříjemné a rozkladné směřuje k emocionálnímu vrcholu. Není divu, že se těmto snímkům dostalo širšího uznání. Druhou linií, která se v Aronofského tvorbě stále častěji objevuje, je zápas se spiritualitou či přímo se svatým údělem. Téma otevřel excentrickou Fontánou (2006) a posléze dokonal dvojtaktem Noe (2014) a Matka! (2017). Oba filmy byly neurvalé reinterpretace biblických příběhů, do kterých opět pronikaly extrémní fyzické stavy člověka. Velryba, ačkoli je výrazně komornější, se vztahuje i k těmto filmům. Aronofsky opět inscenuje jen malý počet figur a situuje je do stísněného prostoru. Hlavně ale znovu rozvíjí téma víry a náboženství.

Velryba je na pomezí těchto dvou proudů (přirozeně má Aronofského tvorba mnoho rysů, které se tomuto dělení vzpírají). Z první skupiny si bere extrémní stavy a polidštěného hrdinu, nad kterým visí zkázonosný osud. Z druhé skupiny explicitní tematizaci víry a omezený počet vedlejších postav v uzavřené lokalitě.

Velryba je nepochybně velká výzva. Rozdmýchává témata stará jako lidstvo samo, a navíc v mantinelech, které přejí spíše intimním dramatům. Činit se musí i kameraman, od kterého se očekává inovativní podání malého prostoru. A pak je tu herecká stránka – Aronofského projekty jsou často záminkou k výrazným hereckým polohám. Role Charlieho je jako stvořená pro nejprestižnější ocenění, na která může hollywoodský herec myslet, a nutno říct, že Brendan Fraser je pod nánosy protetických masek vynikající. Pojetí filmu, ke kterému ale celý tvůrčí tým došel, je politováníhodně chabé a zvláštně „scestné“.

Okřídlené úmysly
V hojně citované úvodní scéně Velryby se kamera plouží k morbidně obéznímu Charliemu, který onanuje u gay pornografie. Jeho tělo náhle sevře bolestivý infarkt, načež se ho snaží překonat čtením eseje k románu Moby-Dick. Do bytu náhle vstupuje nečekaný host a s hrůzou hledí na neobvyklou situaci. Charlieho zachrání hlasitým přednesem zmíněné eseje. Nic z toho není podáno komicky nebo s ironií. Aronofsky tak jedinou scénou dává na odiv, v jakém tónu hodlá Velrybu vést. Zde můžeme citovat biblického hrdinu z Aronofského Noea, který blížící se apokalypsu oznamuje osudovým „začalo to.“

Velryba se topí v alterování scén ponižování a lítosti. Postavy, se kterými nás režisér vybízí soucítit, jsou pochybné či slovy dnešní doby „problematické.“ Režisér inklinuje k pomateným existencím nebo podivně vyzdvihuje jejich špatné vlastnosti – oddanost fanatika, výbušnost pečovatelky, všeobjímající zákeřnost dcery. Tuto Aronofského podivnou asociálnost zesilují vyhrocené postoje, z nichž postavy nejsou s to po celou stopáž slevit. Velryba je plná excentrismu, hysterie, náboženské extáze a odpudivosti.

Žaludek nenadzvedává jen Charlie, jemu ale režisér „věnuje“ nejpodlejší rány. Obrazový formát 4 : 3 zvolili s kameramanem Matthewem Libatiquem patrně proto, aby zdůraznili Charlieho nadváhu a na několika místech z filmu dělají přímo spektákl obezity. Někdy tklivá hudba napoví, že máme cítit lítost, někdy je ale režisérův styl podezřele neomalený – jako by protagonistu posměšně odsuzoval. Není vyloženě urážlivý, na to se příliš soustředí na „přesah“. Není ale ani transcendentní, na to ve vyprávění tasí příliš lidových pravd a rozumů. Pokud bylo Aronofského cílem s námi opět emocionálně smýkat, ve Velrybě to kvůli permanentně vyhrocenému nastavení filmu nefunguje.

Snímkem prochází motiv školní eseje, která má v závěru rozseknout komplikovaný vztah Charlieho a jeho dcery. Text slouží jako ambivalentní komentář k mnoha složkám Velryby – pochází z doby, kdy byl Charlie docela jiný, a proto v ní nachází komfort, metaforicky připodobňuje dvojici k velrybě a Achabovi, a část o „nudných popisech“ je možná sebereflexivní odkaz k výstavbě Aronofského díla. Plačtivé vykoupení, ke kterému tento motiv směřuje, nebylo u režiséra nikdy tak monumentálně vznešené. Ve filmu sice kritizuje krátkozrakost křesťanských sekt, vykupitelský narativ s mučednickou postavou má ale v závěru hodně náboženský ráz. Na otázku existence posmrtného života by možná Aronofsky odpověděl jako hrdina Velryby, smyslem života se ale zabývá nezpochybnitelně.

Velryba
režie Darren Aronofsky
USA, 2022