Jisté filmy se po prvním zhlédnutí vzpírají porozumění. Okamžitá srozumitelnost díla je někdy nesmyslný požadavek netrpělivých diváků. Nemusí jít o umělecká díla plná symbolů a intertextuálních odkazů nebo výplody šílené tvůrčí imaginace, ale tzv. mind-game tituly, které nás vypouští do narativních labyrintů svých struktur. Arvéd režiséra a scenáristy Vojtěcha Maška je jedním z nich.

Zakončovací projekce Letní filmové školy v Uherském Hradišti se v posledních letech staly synonymem pro kvalitativně slabší projekty respektovaných tvůrců. Arvéd coby celovečerní debut vyčníval. S potěšením lze prohlásit, že jde o jednoznačně živější film, než byly na LFŠ uvedené Zpráva (2021), Krajina ve stínu (2020) nebo Jan Palach (2018). Arvéd je v české kinematografii zásadním projektem. Ukazuje, že filmové návraty do minulosti mohou mít podobu rafinovaných her s možnostmi vyprávění. Biografií je až v druhém plánu. Bylo k užitku, že život titulní postavy – hermetika Jiřího Arvéda Smíchovského – byl zahalen mnoha nejasnostmi. Tvůrci tedy hledali umělecká vyjádření, která by enigmatickou figuru vystihla. Film zároveň tematizuje limity, ke kterým se u Smíchovského dostali historičtí badatelé.


Prchavý čas doktora Smíchovského
Přestože se Arvéd odehrává v několika málo místnostech, je „filmovější“ než výše zmíněné počiny. Mašek film vystavěl s vědomím inherentních vlastností média – jeho sugestivní časovosti, kterou akcelerují montážní techniky. Vrací se nám trochu základní poučky Dzigy Vertova: „Jdeš ulicí Chicaga dnes, v roce 1923, a já tě však přinutím, abys pozdravil soudruha Vologradského, který jede v roce 1918 ulicí Petrohradu, a on ti odpoví na pozdrav.“ Nepamatuji český filmový debut, který by s tématem času experimentoval s takovou zálibou.

Publiku, které netuší, do jaké míry je Arvéd neortodoxní počin, může být velmi nápomocný filmový trailer. Střihová skladba krátkého videa dobře ukazuje některé paradoxy, s kterými se u Arvéda setkáváme. V psaném projevu jdou podchytit jen velmi komplikovaně. Propagační materiály hovoří o „surreálné zkušenosti“, což je formulace, která se stala konvencí pro popis nad­reálných situací ve filmech. Podivuhodnost filmu vyplývá z řazení a splétání událostí mimo jejich plynutí i mimo konvence filmových flashbacků či flashforwardů. Pozoruhodné je, že uprostřed vyprávění vězí Smíchovský coby postava, která je k této spletitosti citlivá a vnímá ji.

Postava Smíchovského si postupně všímá, že se dostala do soukolí opakujících se cyklů. Z jednoho pohledu se Arvéd přiklání k populárnímu hledisku „historie se opakuje“. Režimy se mění, ale lidská povaha a „zápletka“ zůstávají. Rovinu lze ale také nahlédnout transcendentálněji jako příklon k filozofické myšlence věčného návratu téhož, kterou se zaobíral zejména Friedrich Nietzsche. K věčnému cyklení nabízí Nietzsche řešení žít novou etikou – nejlépe, jak jsme toho momentálně schopní. Smíchovský, který zažívá mnohá déjà vu, toto řešení zdůrazňuje citací šlágru Jen pro ten dnešní den, který zpívá v Kristiánovi (1939) Oldřich Nový. Film píseň explicitně dává do vztahu s myšlením zenového buddhismu, což je samo o sobě přinejmenším nápadité.

Pravděpodobně ďábel
Tak či tak je Smíchovský jedinou figurou, která nahlíží jiné koncepty časovosti. Ve snímku je skvělá scéna, v které je Smíchovský svědkem toho, jak sekretářka komunistického pohlavára přesazuje květiny. Symbolika stálého přemisťování jde v souladu s rustikální hudbou Ondřeje Mikuly a Jonatána Pastirčáka, která v této scéně zachycuje rozplynutí samotného přediva reality. Ostatní postavy jsou buď ignorantské, zaslepené omezeným ideologickým pohledem, nebo nebyly svědky extrémních zážitků jako Smíchovský. Závěr filmu osvětluje, čím si Smíchovský přisvojil svůj dar a prokletí.

Esoterika je velkou součástí Arvéda a je rovnocenná politické rovině. Tvůrci byli postaveni před otázku, jakými vzorci a jakou ikonografií esoterické experimenty Smíchovského vůbec zobrazit. Okultní tematika v kinematografii dosud inspirovala zejména horory – případně se s ní lze setkat v avantgardní tvorbě Kennetha Angera, který byl hlavně ovlivněn Aleisterem Crowleym. Tvůrci nakonec zvolili formu vyprávění o posedlosti, která se zračí ve Smíchovského dychtění po starobylých knihách. Tato posedlost je i klíčem k otázce, proč se stal Smíchovský velkým udavačem.

Ohledně esoterických rituálů Arvéd dlouho balancuje na hraně skepse a opatrného připouštění nadreálného světa. Je mysl Smíchovského chorá, nebo výjimečně nadaná? Definitivní odpověď nikdy nedostaneme. Arvéd až do úplného konce vzbuzuje zájem – do posledního záběru hledáme nápovědu, která by podala vysvětlení. Mašek se scenáristou Janem Poláškem nakonec volí variantu, která publikum vypouští z kinosálu s tím, že se musí uchýlit k vlastním interpretačním nástrojům. Anebo se může odpoutat od prožitků titulního (anti)hrdiny a užívat si Arvéda coby mnohovrstevnaté umělecké dílo. Pohybujeme se na poli narativního filmu, a proto byla citace Vertova možná trochu kacířská. Arvéd filmovou tvorbu neočišťuje, jen mobilizuje prostředky, které byly v české kinematografii umenšeny. Doufejme, že se podobnou cestu vydají i další české projekty.

Arvéd
režie Vojtěch Mašek
Česko, 2022