Don Quijote se v západní kultuře stal archetypem a donkichotství pojmem. Jsou to přece ti roztomilí, věčně snící idealisti, které v honbě za jejich cíli tvrdá realita ani společenské normy nezastaví, ne? Nebo je to úplně jinak? Neromantizujeme si to trochu? Není Don Quijote člověk, který se pravdy bojí a radši se uzavírá ve svém světě alternativních pravd? Tak se ptá Vojtěch Mašek v nové premiéře Studia Hrdinů Jedlík perel.

Mašek do povědomí kulturní veřejnosti vstoupil především svou oceňovanou komiksovou a filmovou tvorbou. Mimo jiné je spoluautorem scénáře k filmu Arvéd, který režíroval, a scénáristicky se podílel i na filmu Okupace. Blízko měl ale vždy i k divadlu, napsal či spolurežíroval několik inscenací a nyní se k němu vrací ve své první sólové autorské inscenaci, v níž plynule navazuje na svá oblíbená témata i postupy.

Uvězněn ve své hlavě
Ústřední (nebo jedinou?) postavou Jedlíka perel je osamělý stárnoucí muž (Petr Jeništa) topící se v moři dezinformací a konspiračních teorií. Na rozdíl od Dona Quijota se ale nevydává poznávat svět. Kontakt s civilizací totiž úplně přerušil – manželka mu zemřela, syn se s ním přestal bavit, o zaměstnání přišel – a žije izolovaný ve svém bytě, kde se skrývá ze strachu před „ilumináty“, kteří samozřejmě tajně řídí svět a mají v plánu posednout mysl všeho živého. Společnost mu dělá jen jedna další postava (Tereza Maxmilián Marečková), stejně tajemná jako on sám. Ta je o spiknutí přesvědčena ještě víc, vkládá mu do hlavy nové „pravdy“ a dále ho uzavírá v jeho vyfabulovaném světě. Donkichotský rozpor skutečnosti a iluze tu nefunguje jako prvek komična a důvod k oslavě protagonistovy bujné fantazie; únik z reality je katalyzátorem bludů vedoucím k totálnímu rozkladu osobnosti.

Postavu Marečkové lze vnímat jako stín, výplod imaginace, lépe řečeno halucinace jeho choré mysli. Může být aluzí na Sancho Panzu. Ten v Cervantesově románu představuje pragmatický protipól Dona Quijota, zatímco v Maškově pojetí je spíš původcem prohlubování šílenství a vytváření dezinformací. Nepůsobí ale konspirace – tím, jak hladce vysvětlují složité události – na první pohled také pragmaticky a rozumně? Sancho Panza je zde ztělesněním toho, jak může zdánlivě rozumné jednání plodit kompletní iracionalitu. Jsou to však jen spekulace. Tato postava – a vlastně i všechno ostatní – je totiž nejednoznačná a interpretačně otevřená.

Hledat v Jedlíkovi perel jednu pravdu je tak boj s větrnými mlýny. Významová mnohoznačnost, intertextualita a mystifikace (v inscenaci se třeba používá modifikovaná čeština s přeskupenými slabikami) nám ostatně záměrně komplikují ji polapit. Co je pravda, a co jen stín, nám zůstává utajeno. Možná ji přece jen vidí pouze Don Quijot a my všichni vůči ní zůstáváme slepí.

Nápad není vše
Myšlenka reinterpretace donkichotství je zajímavá a originální. Že příběh vede tak trochu odnikud nikam, by nutně nevadilo. Největším problémem Jedlíka perel však je, že většina postupů i načrtnutých témat zůstává nedotažených, neprozkoumaných. Eklekticky se na sebe vrství, chaoticky se souběžně otevírají; zůstávají ale viset ve vzduchu a nikam dál se nerozvíjejí. Kontroverzní ústřední hrdina je moc plochý na to, aby vás donutil k němu zaujmout stanovisko nebo pro něj hledat pochopení – podobně ambivalentní Arvéd Smíchovský byl v tomto ohledu mnohovrstevnatější.

Srovnání s Arvédem je na místě, protože se Jedlíkovi perel podobá i v dalších principech: nespolehlivost vypravěče, metafikce pomocí hry ve hře, temně magická atmosféra, silná stylizace či expresivní herectví. Dalším společným rysem je extrémní důraz na slovo a dialog, v Jedlíkovi perel však často na úkor divadelnosti, vyprávění obrazem. Text je navíc překombinovanou, silně intertextuální časovanou bombou, která nám nedává ani na chvíli vydechnout. Přestože byla herecká dvojice výborná, na premiérovém uvedení šlo cítit, že i jim dělá problém ho uchopit. Lavinu textu naštěstí odlehčuje Aid Kidova sugestivně dystopická hudba, temná vizuální stránka (která příznačně pracuje se stínem jakožto odrazem reality) a scénografie dobře využívající členitý prostor divadla.

Když v inscenaci v rámci zcizení zaznělo „chápete, o co se tu hraje?“, v duchu jsem si musel odpovědět: „Moc ne“. Jedlík perel dobře zapadá do intelektuálnější, poeticky snové dramaturgie Studia Hrdinů. Stojí na chytrém nápadu, v celku ale bohužel zůstává nedotažený. Pokud nechcete, aby po vás jen stekl, bude vyžadovat diváckou investici a shovívavost. Zda za to stojí, posuďte sami ve Studiu Hrdinů.

text: Dominik Rathan

Jedlík perel
Studio Hrdinů (Dukelských hrdinů 47, Praha 7)
premiéra út 26. 3. 2024
nejbližší repríza čt 23. 5. 2024