Třiadvacetiletá Rakel nečekaně otěhotní. V jejím lůně roste dítě s evidentními schopnostmi nindži, poněvadž se tam vloudilo tak nepozorovaně. Norská komedie s příznačným titulem Ninjababy vychází z komiksu Fallteknikk autorky Ingi H. Sætreové. Film nosí masku ironie, srdce mu ale bije ve známém sentimentálním rytmu.


Vztah aktuálního snímku s kreslenými sešity, které o Rakel (zde v podání Kristine Kujath Thorp) a jejích útrapách poprvé vyprávěly, zpřítomňují animační techniky, které se av Ninjababy objevují. Někdy je oživují představy protagonistky a někdy jimi film prezentuje ideje, které nejsou vlastní žádné fikční entitě. Tyto naivní kresby, které koexistují s reálným světem, nevedou režisérku Yngvild Sve Flikkeovou k mediální reflexi, ale k přívětivému prožitku. Hyperaktivní malůvky, včetně ústředního nindžovského mimina, dostávají plnohodnotnou narativní funkci, která celý systém reprezentace nijak nenarušuje. Ninjababy není drzý levoboček, ale geneticky vykonstruovaný produkt.

Chcete mě?
Ninjababy cílí na to, aby situace, do kterých se dostává publikum, distributoři i kinaři, měly velkoryse hladký průběh. Premisa je snadno pochopitelná, vyprávění naplňuje očekávání, a ačkoli je míra rafinovanosti střídmá, je zároveň dostatečně stimulující. Důkazem o úspěšné taktice může být divácká cena, kterou snímek obdržel na severoamerickém festivalu South by South­west. Jelikož film objíždí soutěžní sekce seriózních festivalů (uveden byl minulý rok na Berlinale v sekci Generation 14plus), vybízí distributory k tomu, aby s ním zacházeli jako s vzácnější komoditou. Třebaže přináší potěšení jako mainstreamové komedie, prezentován je coby exkluzivní dílo, které si musíte najít v nejbližším klubovém kině.
Jednoduchý rozbor může odhalit, že se jedná o zručnou kalkulaci. Film je řízený dobře načasovanými zvraty, které Rakel vždy nutí ke změně postoje. Určující přechod, díky kterému přecházíme z fáze komplikace do vývoje, jde zaznamenat přesně v polovině snímku ve formě rychlé montáže. Ninjababy se vyhýbá odbočkám, hlavní linii nijak neředí. Náznaků, které zpočátku vyznívají jako vtip nebo ornament, se skoro vždy užívá k vyprávění. Emocionální napojení na postavu nebo obecnější lidskou situaci podporují lehce dotěrné populární písně. Vše se odvíjí v účinném rytmu komických, sentimentálních a dramatických scén. Klasicismus par excellence.

Výstřední norská individua
Krátce poté, co se Rakel dozví o svém šest měsíců trvajícím těhotenství, dostává se do vtipných pří se svými dvěma bývalými partnery. Zatímco biologický otec (Arthur Berning) péči o dítě odmítá, umírněný učitel aikida (Nader Khademi) daleko lépe naplňuje představu rodičovské figury. Zmatky jsou samozřejmou přísadou jejich společných scén. Ninjababy je film v jistém smyslu snaživě napojený na neukotvenost současné mladé generace, třebaže si za své hrdiny volí poměrně vyšinuté případy (s prohlášením, že v nějakém rozměru jsme „mimo“ tak trochu všichni). Inspiračním materiálem jsou snímky americké teenagerské komedie – nejen „nezávislé“ projekty z festivalu Sundance, ale i jejich „nechutní“ (gross-out) druhové, jako např. Něco na té Mary je (1998) nebo Prci, prci, prcičky (1999). Aniž by film ztrácel narativní nit, dokáže být hrubě vulgární. Fekální a sexuál­­ní trapasy, které se kolem Rakel hromadí, ale film většinou deleguje do verbální roviny nebo do kreseb.

Tyto drzé, hloupé, nadržené a líné postavy ovšem v průběhu filmu své životní cesty přehodnocují, a to v přiměřeně okatých výlevech. Očividně jde o motiv dostatečně nosný na to, aby Ninjababy přijaly filmové festivaly i „artová“ kina. Jako vcelku chytrá se také jeví volba tvůrců obdařit film umírněnou obrazovou koncepcí a celkově ho ukotvit ve všedním realismu norské společnosti.

Rakel se svými tělesnými potřebami operuje v liberálním prostředí, které nabízí mnoho cest, ale možnost volby ji právě paralyzuje. Film vyzdvihuje individualitu protagonistky jako ctnost (Rakelino těhotenství je výjimečné tím, že jí příliš neroste břicho) a nutnost vklouznout do předepsaných rolí jako odvážný krok. Ke šťastnému životu Ninjababy předepisuje zodpovědnou, vědomě usměrňovanou individualitu, která nestojí na popření našich biologických parametrů.

Závěr, který film prezentuje, opět operuje v rámci snahy o sevřené vyprávění se srozumitelně formulovanými idejemi. Rozumím potřebě uspokojivě uzavřít hlavní linii, ne už tolik snaze udělat tečku za sebereflexivní „kreslenou“ rovinou. Tento nindžovský závěr snímek zbavuje i zbytku odvahy, který si dokázal do posledních chvil uchovat.

Ninjababy
režie Yngvild Sve Flikke
Norsko, 2021