Film Dokud se tančí (Gruzie, Francie, Švédsko, 2019) byl uveden v české předpremiéře 28. dubna v rámci on-line projektu Moje kino LIVE. Na MFF v Cannes po projekci následoval patnácti minutový potlesk, Švédsko jej vybralo za svého kandidáta na Oscara. A v Gruzii proti snímku protestovaly nacionalistické a ultrakonzervativní skupiny a snažily se zabránit jeho promítání, zasahovali i těžkooděnci.


Skutečnost, kdy gruzínské ministerstvo kultury odmítlo financovat hercům a štábu cestu na MFF v Cannes (podle producentů bylo důvodem, že film zobrazuje milostný vztah dvou mužů) a kdy se choreograf filmu rozhodl raději zůstat v anonymitě… (zdroj csfd.cz), naznačuje, že se tvůrci vydali na dost tenký led a asi i hrubě porušili „dobré“ mravy, když natočili tuto LGBT „propagandu“. Podle představitelů tamní církve pro „něco takového“ není v Gruzii místo.

Očima Středoevropana (bez předsudků a náboženských pseudodogmat)
Hlavním hrdinou příběhu je mladý tanečník Merab, okouzlující svým pohybovým nadáním, zápalem pro tanec, též veselou a dobrosrdečnou povahou, citlivostí, zodpovědností a v neposlední řadě i úsměvem a postavou. Je členem poloprofesionálního souboru gruzínského tradičního baletu. Ten vede taneční mistr Aleko – přísný, autoritativní muž, jenž nepřipouští diskuzi a svým přístupem a postoji charakterizuje podstatu tradičního národního tance.

(Tou je mužnost a není v něm místo pro slabost, jemnost, natož náznaky jakékoliv sexuality. „Gruzínský tanec není lambáda…“) Zároveň mistrův přístup až ikonicky vystihuje konzervativní smýšlení, hodnoty a pojetí ducha národa, tradic a v mnohém i společenských předsudků. Již zde je patrný blížící se střet dvou světů, resp. dvojího pojetí života v jedné zemi (a na jedné Zemi). Protiklad hodnotových systémů (staří versus mladí, tj. tradice, síla zvyku a jejich zákonité zpochybňování v dospívání) je předzvěstí nevyhnutelného konfliktu.

Zamilování nejtěžším proviněním?
Marie a Merab. Taneční partneři. Věrní a blízcí kamarádi, v mnohém souznějící duše (ne však bez občasných konfliktů). Tančí spolu již od svých deseti let. A vlastně spolu i chodí, nepřekročí však fázi platonického randění. Ne kvůli „dobrému“ mínění společnosti, natož pavlačových drben… (V Gruzii je ještě stále pro starší generace předmanželský sex tabu a představuje i ohrožení cti rodiny.) Jejich taneční soubor, vztahy mezi tanečnicemi a tanečníky se zpočátku jeví dosti harmonicky až idylicky. Jednoho dne se však otevřou (i zavřou) dveře zkušebního sálu a vstoupí Irakli. Rovněž charismatický a usměvavý muž, obdobných povahových vlastností jako Merab, který svým talentem a zvládnutou taneční technikou dokonce mnohé z přítomných převyšuje (jak se ukáže později). A od té doby se zdánlivě idylický svět souboru začíná krystalizovat… Jsme svědky, jak sám Merab zpočátku vnímá Irakliho jako rivala (když se na mistrův příkaz stává Mariiným partnerem v jednom duetu).
Co však především může zaujmout, okouzlit vnímavého diváka? Je to způsob, jakým je naprosto autenticky, cudně i rozpačitě zachycena rodící se náklonnost a okouzlení mezi oběma tanečníky, jejich postupné sbližování, nesmělé náznaky a letmé doteky, umocněné naprosto věrohodnými detaily (vzájemné pohledy, ztráta náušnice, přivonění k tričku druhého, společně vykouřená cigareta aj.) Merabova panická zamilovanost se zračí v očích i úsměvech obou. (Herecké výkony jsou odzbrojující, především Levan Gelbakhiani v roli Meraba [nominace na European Film Awards 2019], stačí připomenout nervozitu při oznamování jmen vybraných tanečníků do konkurzu národního souboru, Merabovo laškování s babičkou, když mu dochází, že je zamilovaný až po uši, hra očí a úsměvů v autobuse MHD nebo pocity toho, jemuž bylo zlomeno srdce…)

Queer romance i balada
Hledání identity a následný coming out v západní kinematografii není v posledních desetiletích naštěstí nijak zvlášť ojedinělým a zas tak překvapujícím tématem. „Sečtělý“ divák, může mít výhrady, že scénář filmu místy působí šablonovitě. Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, pravil kdysi Hérakleitos. Pro dospívajícího diváka, jenž sám řeší podobné trable, a především pak pro celou gruzínskou společnost musí být tento film zjevením (byť pro mnohé nechtěným, záleží na míře konzervativismu a předsudků, nejen o Arménech). Skutečné umění se vždy vyznačovalo jistou mírou provokace, zpochybňováním většinového vkusu, hledáním nových principů a pokoušelo se tematizovat tabu. (Jaké urážky, nálepky, dehonestace musel snášet např. Vincent van Gogh, Charles Baudelaire, Arthur Rimbaud, v českém kontextu Karel Hynek Mácha, Jan Neruda, Jiří Karásek ze Lvovic a celý okruh autorů Moderní revue i mnozí jiní?) Režisér a scénárista Levan Akin sám říká, že film Dokud se tančí je jeho reakcí na násilně rozehnanou první pride v Tbilisi v roce 2013. A pokud zde v souvislosti s filmem mluvím o umění, tak se to netýká jen teoretických východisek. Primárně mám na mysli citlivě a věrohodně vystavěný příběh, jeho pozvolna gradující tempo vyprávění, euforii pramenící ze zamilovanosti i osudový zlom, kdy se Merabovi začne bortit celý jeho svět. Po prvních ranách chce na chvíli zapomenout, krátkodobým vytržením se stane zcela náhodná návštěva gay klubu. Záhy však zjistí, že to pro něj znamená ránu osudnou… Víc se nesluší prozrazovat. Charakteristiky vedlejších postav rovněž umocňují výsledek, Mariina intuice, Irakliho výsledný pragmatismus a především katarze Merabova sourozence Davida (ad rozhovor bratrů na jednom polštáři) svědčí o nápaditém scénáři a zdařilé režii (oceněné na MFF v Sarajevu; v Oděse nejlepší film). Kamera a výtvarné kompozice záběrů, cit pro barvu a měkké světlo ve spojení s hudbou působí až uhrančivě. Příkladem může být zátiší dvora a pavlačí porostlých vinnou révou, s pověšeným prádlem a Merabovým polonahým tělem, vše zalito ranním slunečním svitem (evokuje to vizualitu filmů Xaviera Dolana) nebo zátiší prostřených jídelních stolů, motiv rozkrojeného granátového jablka… A dlouhý záběr provázející Meraba místnostmi na svatební veselici? Ten má sílu! A husí kůži i nevyslovitelné dojetí vyvolá tanec v kožešinové čepici – samozřejmě pro Irakliho. Aby ne, když je upřímným láskyplným i smyslným vyznáním odvěké touhy milovat a být milován.

Epilog
Levan Gelbakhiani (představitel Meraba) o scénáři filmu říká: „V Gruzii máme mnoho problémů a kvůli tlaku vlády je obtížné o nich otevřeně a veřejně mluvit. Film je dobrý způsob, jak něco říct nahlas, jak začít diskuzi o určitých tématech, která jsou důležitá. Například o tom, že řada transgender lidí se v Gruzii stane obětí ortodoxních ultrapravicových šílenců. LGBT lidé mají kvůli své sexuální orientaci problém sehnat byt, práci i dobré vzdělání. Náš film k tomu ukazuje i další problémy, třeba ekonomické a vztahové. V Gruzii totiž stále panuje přesvědčení, že sex můžete mít až po svatbě. My mladí Gruzínci víme, jak chceme žít. Nemáme pro to ale prostor. Jsme otevření a snažíme se otevřít i zemi. Jenže vedle nás žije starší generace, která vyrostla v dobách SSSR, má vymyté mozky tehdejší propagandou a chce, abychom se chovali podle jejích představ, jako ,správní Gruzínci‘. Ale přece to, že jste Gruzínec, neznamená, že musíte dělat jen to a ono a cítit to samé, co ostatní Gruzínci. Každý může být tím, kým chce. O tom všem film Dokud se tančí mluví. A díky tomu není důležitý jen pro Gruzii.“
P. S. Levan Gelbakhiani roli opakovaně odmítl. (Pětkrát…)

Dokud se tančí (Da cven vicekvet)
režie Levan Akin
Švédsko / Gruzie / Francie, 2019, 106 min