„Všichni umíráme ve tmě,“ hlásá plakát vynikajícího hororu The Outwaters. Děsivé a vyzývavé dílo vzniklo v nuzných podmínkách jako opravdu nezávislá filmová produkce. Snímek, s kterým se množství diváků očividně nedokáže vůbec srovnat, pohlíží do propasti lidské psychy. Proč jsou jeho obrazy tak sugestivní a z jakých důvodů jsou The Outwaters internetovými komentátory tak odmítané?

Film režiséra Robbieho Banfitche je natočen ve stylu found footage – předstírá tedy, že je záznamem reálných událostí, které protagonista nebo skupina postav zaznamenali. Není divu, že v novém tisíciletí se found footage zabydlel hlavně v hororech. Syrový a jakoby „nezprostředkovaný“ pohled na paranormální jevy a monstra je skvělé lákadlo.

V The Outwaters se setkáváme se čtveřicí mladých přátel, kteří se vydávají do atraktivní lokality Údolí smrti, aby v něm natočili hudební klip. Po půlhodinovém úvodu se v pouštní krajině utáboří. Jak po první noci naznačují hlasité hromy a mihotavá světla, obkličuje je nevysvětlitelná síla. Robbie, hraný samotným režisérem, vše zachycuje digitální kamerou. Nesestříhaný záznam ze tří paměťových karet nám dává zakusit bizarní a fantasmagorické výjevy tzv. „kosmického hororu“ z pohledu první osoby.

Úvod do hrůzy
Pojetí komického hororu, které vystihuje mnohé vlastnosti vyprávění The Outwaters, pochází z publikace Nadpřirozená hrůza v literatuře (1925) Howarda Phillipse Lovecrafta. Autor mnoha legendárních povídek postuluje, že hororové narativy vzbuzují úžas a zároveň to, čemu říká kosmický strach. Kosmický strach je pro Lovecrafta vzrušující směs děsu, morálního odporu a úžasu.

Proti tomuto pojetí hororu vystupuje například filmový teoretik Noël Carroll. Ten horor definuje na základě emocionální odezvy, kterou vzbuzuje. Ptá se, jak může být někdo vyděšen něčím, o čem ví, že neexistuje? A proč by se někdo zajímal o horor, když je děs nepříjemný? Carroll zkoumal struktury děl a došel k tomu, že horor je hlavně narativ a všechny narativy závisí na přání vědět. Přitom klíčový narativní element ve většině hororových příběhů je napětí, a to jde postihnout formou otázky a odpovědi. Jenže hororová fikce je zvláštní kategorií narativní formy. V centru se snažíme pochopit něco, co nemůžeme pochopit. Přináší nám to kognitivní potěchu, ale také hrůzu.

Carrollův výklad skutečně lépe vysvětluje podstatu žánru. Staví se i proti psychoanalytickým výkladům hororu, které v něm vidí potlačené touhy. Lovecraftův kosmický horor ale nemusí zavrhnout – jde o subžánr či podkategorii hororové fikce, která obzvlášť mrazivě podtrhuje lidskou malost v kontextu nekonečného a temného vesmíru. A The Outwaters jsou transcendentální tělesný film, v kterém na čtyři hrdiny padá tíha celého kosmu.

Naděje zanech, kdo mnou ubírá se
Mysterium tremendum et fascinans, pojem německého teologa Rudolfa Otta, značí něco, co nás láká a přitahuje, ale zároveň v nás probouzí strach. Robbie Banfitch pro pojem našel filmový ekvivalent – hlasité hromobití, které je bez mračen i blesků první narušení přirozeného řádu světa, s kterým se postavy setkávají. The Outwaters jsou v jistém smyslu hororový příbuzný jedinečného umělce a filmaře Scotta Barleyho. Ačkoli se Barleyho filmy vzpírají popisům, víceméně se snaží zachytit esenci krajiny a života bez lidského vědomí. Meditativní díla ale postupně dostala děsivý ráz. Při putování krajinou ve filmu Hinterlands (2016) ticho střídá ohlušující řev syrové přírody, které deformuje obraz i zvuk. V celovečerním debutu Sleep Has Her House (2017) jsme svědky příchodu bouře, která je očistná stejně jako ničivá. Sám režisér přiznává inspiraci Terrencem Malickem, který některé záběry pro Strom života (2011) rovněž natočil v Údolí smrti. Malick zobrazoval ráj, zatímco Banfitch peklo.

Výčet autorů a příměrů z minulých odstavců snad částečně ozřejmil, že je The Out­waters skutečně vyšinutý počin. Po zvratu, který se dostaví zhruba v polovině stopáže, se vyprávění mění v souslednost záběrů, v kterých hrdiny mučivě zkouší nikdy neviděná a zcela záhadná síla. Banfitch brilantně zobrazuje zamrzlý čas, v kterém je agónie roztažená k nekonečnu. O plynutí času svědčí jen střídání dne a noci a stále více zubožená těla postav. Pokřivená (ne)narativita druhé části The Outwaters filmu zřejmě zajistila zmíněnou hordu internetových odpůrců.

Bylo by ale také lživé tvrdit, že tyto výjevy nedávají žádný smysl. Internetová diskuzní fóra naopak dokazují, že jsou The Out­waters interpretačně neuvěřitelně plodné. Mnoho lidí se je snaží neobratně roubovat na konvence jiných found footage filmů, podnětné jsou ale třeba výklady, které si všímají, že se hrdinové octli v jakémsi spirituálním vyhnanství. Symbolika zrození, zakrvácené kůže a „placenty“, kterou ze sebe Robbie v jeden moment strhává, připomíná, že postavy zažívají něco, co je vrací na samotné okraje existence. Sugestivní filmový styl přenáší tělesné proměny i na nás (i díky vynikajícím zvukovým efektům a motivům). Je tu známá emoce hnusu, ale i cosi fascinujícího a nepostižitelného. Brutální sebepoškozování, které film uzavírá, zase nahrává všem psychoanalytikům, kteří mají za podstatu lidského utrpení mužský pohlavní úd.

Unikátní hraniční počin Robbieho Banfitche je k dispozici na VOD službě Screambox.

Outwaters
režie Robbie Banfitch
USA, 2022