Autenticita jako vzdor: Teri a její už nikdy víc

Jak se buduje hudební kariéra v době sociálních sítí, algoritmů a neustálého srovnávání? Rozhovor s mladou autorkou Teri o psaní z vlastních emocí, tlaku na výkon, hledání autenticity i o tom, proč je někdy důležitější zůstat svůj než být vidět.

Tvůj třetí a právě vydaný singl „never again“ vznikl z jedné konkrétní vzpomínky, která pro tebe znamenala pochopení vlastní hodnoty. Jaký moment nebo pocit byl tím skutečným impulzem k napsání písně – a změnilo tě to i mimo hudbu?

Vzpomínám si na ten konkrétní moment jen matně, protože jsem písničku složila zhruba před dvěma lety. Proběhlo to ale určitě v jeden den, kdy jsem si tak trochu zavzpomínala na mojí první lásku a urovnala si tím i myšlenky v hlavě. Ten den mě pohltila taková nostalgická nálada, sedla jsem si ke klavíru a snažila se to ihned zaznamenat a promítnout do melodie i textu písničky. A řekla bych taky, že každá moje písnička mě pokaždé trochu změní. Ne lidsky, ale myšlením a nadhledem nad popsaným tématem. Cítím se pak mnohem silnější, protože jsem emoce zpracovala trochu v jiné formě než je běžné.

Tahle píseň má dvojjazyčnou stopu a původně se jmenovala „jamais plus“. Jak se liší emoce, které pro tebe nesou jednotlivé jazyky – a máš pocit, že se význam písně s přechodem do angličtiny nějak posunul?

Různé emoce u jednotlivých jazyků odlišuju dost. Například moje jediná česká písnička Čas a my, kterou hrajeme s kapelou živě, je pro mě nejvíce intimní a osobní, tím jak je právě v češtině. Párkrát se mi stalo, že mi i během koncertu ukápla slza. Plné Rock Café lidí svítilo telefony do poklidného rytmu písničky a to mě hodně dojalo. Nicméně konkrétně u songu never again mám rozlišené právě dvě roviny. V jazyku lidem vzdálenějším, tedy ve francouzštině, popisuji svou životní zkušenost mnohem konkrétněji než v angličtině. Ta má pak v refrénech působit přímočařeji a obecněji.

Spolupracuješ s labelem RedHead Music a tvůj singl vyjde v rámci projektu NEXT GENERATION pod hlavičkou Fajn Radio. Co pro tebe znamená vstup do „institucionálnějšího“ světa hudby – a kde si chceš i nadále hlídat vlastní nezávislost?

Vstup pod label jako je RedHead Music mi otevírá nové možnosti, spolupráce a posouvá mě dál. Za to jsem opravdu vděčná, protože v dnešní době, kdy se hraje jen na „čísla na sockách”, se musí každý opravdu hodně snažit o to, aby měl čím zaujmout. Prostor ve Fajn rádiu, kde mám občas i možnost pouštět vlastní písničky a hudební tipy ve vysílání, právě v rámci NEXT GENERATION, mi tak umožňuje oslovit nové potenciální posluchače. A na mé nezávislosti se určitě nic nezmění. Hudbu tvořím od počátku po finální vydání jen podle sebe za pomoci mých kamarádů v kapele nebo producenta. Nejsem a ani nikdy nechci být v pozici, kdy bych musela skládat podle něčích příkazů. Dělám hudbu pro radost a chci se toho určitě držet.

Otevřeně mluvíš o tlaku dnešní doby, srovnávání se a falešných vztazích, ale zároveň říkáš, že se nechceš stylizovat a přehnaně se propagovat na sítích. Jak se dnes podle tebe dá budovat hudební kariéra bez toho, aby člověk musel hrát roli, která mu není vlastní?

Dost navážu na předchozí odpověď, protože budování hudební kariéry je dnes hodně složité, když denně na streamovací hudební platformy vychází 100 000 až 150 000 nových skladeb. Každopádně myslím, že zásadní je být svůj. Někdo hltá přetvářku a ty, kteří vystupují pod určitou rolí, ale věřím, že jsou tu stále lidé, co budou radši sledovat přirozené a autentické tvůrce. Takže na tom já si zakládám a je mi pro to obrovským vzorem například Ewa Farna.

Jsi v posledním ročníku gymnázia a zároveň pravidelně koncertuješ s kapelou Teri & The Sights. Kde dnes cítíš větší tlak – ve škole, nebo v hudbě? A co ti hudba dává, když je toho všeho najednou prostě moc?

Aktuálně cítím větší tlak ve škole. Zanedlouho mě čeká maturita, přijímačky na vysokou a je toho celkem dost. Proto také teď nemám úplný klid na to tvořit nové skladby nebo se plně soustředit na svou tvorbu a budování jména. Mám kolem sebe spoustu skvělých hudebníků, konkurence je vysoká a cítím tlak, že není čas na nic čekat a musím se dál zlepšovat, tvořit, vydávat a vystupovat. Maturitu ale nepřesunu, takže se teď učení moc nevyhnu, přesto nás každý měsíc s kapelou čeká aspoň jeden koncert! Hudba mi jinak dává obrovský prostor k relaxu. Ať v podobě toho, že se můžu z veškerého tlaku, stresu nebo jen náročného dne vypsat při skládání u klavíru nebo posloucháním oblíbených písniček doma nebo fitku, kde mi energetické písničky dodávají motivaci.

Ve svých textech mluvíš o tom, že je v pořádku pustit lidi, kteří se k nám chovají sobecky nebo povýšeně. Máš pocit, že se v tomhle mladá generace učí nastavovat hranice jinak než generace před ní? A co to pro tebe osobně znamenalo říct si „už nikdy víc“?

Upřímně nevím, jaké hranice nastavovala dřívější generace a jestli jinak než dnes, ale v dnešní době potkávám hodně lidí, kterým je úplně jedno, jak se chovají k ostatním. Buď jsou sebestřední až sobečtí, nebo naprosto neochotní, ale ještě víc mi u některých vadí přetvářka a taková ta strojená póza. Tomu se snažím vyhýbat. A to je také mé „nikdy víc”. Je občas dobré se i zamyslet, zda v určitých přátelstvích dostáváme stejné množství energie, kolik do nich vkládáme.

Píšeš hodně z vlastních zkušeností a emocí. Stalo se ti někdy, že jsi zpětně litovala, že jsi byla v písni až příliš otevřená – nebo naopak, že bys dnes něco řekla ještě přímočařeji?

Zatím jsem se do takové situace nikdy nedostala. U něčeho si držím větší odstup, ale co je potřeba říct jednoznačně, tedy přímočaře, píšu přímo tak, jak mám na jazyku. Možná ale právě angličtina mi dodává pocit, že nejsem tak odhalená právě tím, že to není můj mateřský jazyk.