Možná znáte latinské přísloví Memento mori. Znamená Pamatuj na smrt nebo taky Nezapomeň umřít. Docela vystihuje život Jima Morrisona. Začátkem sedmdesátých let založil spolu s dalšími legendami rocku Jimim Hendrixem, Janis Joplinovou a Alanem Wilsonem pověstný Klub 27.

Jsou věci známé a věci neznámé a mezi nimi jsou Dveře. Tak zněl slogan kapely, která vůbec nebyla bezpečná, zato krásně vrzala. Její vrátný by 8. prosince oslavil zubatých 77. Kdyby přežil šílenou dobu, která vstoupila do dějin jako éra hippies. Měl jsem o tom nadupaný článek, ale zmizel mi (podobně jako Jim před těmi padesáti lety) v propadlišti dějin. Nemám pořádný editor, používám Rychlé poznámky. Tam jsou jen dvě možnosti – otevřít poznámku nebo odstranit poznámku. Hned vedle sebe. Žádný ujišťující dotaz. Překliknutí se se rovná smrti.

Tak si třeba vygooglete Wikipedii. A YouTube, který nabízí přehršli koncertů. Mild Equator sdružuje dobové reporty z novin a časopisů. Dnes jsou Doors legendární, ale možná nevíte, že ve své době byli mezi tou spoustou dnes už taky legendárních kapel těmi úplně největšími superstars. Často koncertovali a jejich gigy byly vždycky během chvíle vyprodané. Mezi diváky převažovaly takzvané teenyboppers, nadržené týnky. První album The Doors a třetí Waiting for the Sun byly trháky s megahity Light My Fire, Hello, I Love You a Touch Me (to už ze čtvrtého alba Soft Parade, které jinak propadlo). O tom jsem psal v tom článku, který zmizel. Je to svízel, ale život jde dál.

Pro mainstream kapelu objevil režisér Oliver Stone v celovečeráku The Doors z roku 1991. Val Kilmer tam sice hraje spíš sebe než Jima, ale i tak jde o skvělý promo snímek. Ono Jima ani zahrát nejde. Ve světlech reflektorů sám hrál svou hvězdnou roli, a jaký byl doopravdy, o tom kolují jen záblesky. Nejvíc jsem Ještěrčího krále, jak si říkal, prožíval na střední. Tehdy jsem si seriózně myslel, že jsem byl v minulém životě Jim Morrison. Každému jsem to na potkání vyprávěl. Potkal jsem dva lidi, kteří si to mysleli taky. Poprvé jsem Doors slyšel ve čtrnácti. Klasická bestofka s vyhublým černobílým fešákem na obalu. V prváku na gymplu jsem v parku potkal Goňu. Patřičně nahulený naprosto věrohodně zpíval Five to One, což je nejtěžší písnička od Doors na zpěv. Rozhodl jsem se, že budu taky imitátor. Nemohl jsem se rozhodnout jinak. Na první pohled Jima připomínám. Jsem Jim!

Doors na lesy
Teď mi zmizely dva odstavce. Prokletý článek! Ale vlastně Ctrl-Z, magická klávesová zkratka vrátí čas o krok zpátky. Škoda, že ji nemá i život. Nebo je to dobře? V tomhle se od Jima liším. Moc myslím. On to s myšlením nepřeháněl. Byl básník. Nepřemýšlel; myslel. Stačily mu symboly. Sám se symbolem stal. Stal se stylem. Jeho přístupem byla přítomnost. Přístupnost. Sexuální dobročinnost. Pokud nebyl na šrot. Byl totiž plachý. Od prvního koncertu si dával na kuráž. Pochvaloval si, že alkohol vypíná racionální mysl a dostává ho do společenské hry. Bourbonu říkal nápoj orlů. Na každý koncert musel mít v šatně od pořadatelů připravené dva six-packy piv. Ledově vychlazené.

Mám rád Titanic. A mám rád Jimba. Jeho život mě fascinuje se vším všudy. Se všemi lidmi, se vším, co se v něm odehrálo. Bezmezně se mi líbí úplně každá písnička od Doors, což ví každý, kdo mě zná. Všechny znám nazpaměť, což ví každý, kdo mě znal předtím, než jsem přestal pít. Teď už koncertuju jenom na lesy. S tou reinkarnací si to pořád trochu myslím. Možná je to kompenzace, že nežiju tak zajímavý život. Nebo že jsem ho nežil do těch sedmadvaceti. Teď je mi šestatřicet. V tom věku zemřeli další štýlaři Bob Marley a Arthur Rimbaud. To to letí. Lepší žít jak shit než vůbec, ne? „Je lepší shořet než vyhasnout,“ nesouhlasí Kurt Cobain, jiný člen Sedmadvacítky. Možná ten můj život není až takový trash. Co?

Vychovaný Tarzan
Jim byl zvíře a dítě dohromady. Když se mu člověk podíval do očí, respektive když se on podíval do objektivu, jako by se otevřel průzor do Věčnosti. A když se usmál, zjevilo se absolutní Teď. Měl talent vypadat, že o kameře vůbec neví. Tím se k divákovi přiblížil úplně na dotek. Průsečíkem vertikály času a horizontály prostoru byl šarm šamana, který vidí za oponu. Šarm Tarzana, který na pódiu vydává nejšílenější skřeky a v rozhovorech ohromuje vychovaností. Básníka, jehož obrazy srší intuitivním poznáním. Filmaře, který chápe život jako proud vědomí. Zpěváka, který chápe koncert jako divadelní představení. Androgynní osobnosti, z níž sálá infantilní sexualita, která nemůže za svou krutost.

Četu psychedelických válečníků tvořili bubeník John Densmore (z písmen jeho jména se dá poskládat slovo Doors), kytarista Robbie Krieger (prý nejpodceňovanější kytarista šedesátek) a klávesista Ray Manzarek (původem Polák). A Jim Morrison, po matce Ir a po otci Skot. Písně skládal tak, že ho napadla melodie a on k ní sepsal slova, aby si ji zapamatoval. Potkali se na kurzu meditace Maharishiho Maheshe, tehdejšího významného guru. Vlastně Ray tam potkal Johna a Robbieho. Jim si v tomhle ohledu dal radši kyselinku. Ray se s Jimem potkal na pláži v losangeleském Venice, to jistě znáte. „Let– s swim to the moon, let– s climb through the tide.“

Bezelstně pustnul
Otevřít poznámku a odstranit poznámku. Hned vedle sebe. To je jak ruská ruleta. Člověk musí být naprosto přítomný. Splete se jen jednou. Jimových fotek je plný net. Nejfotogeničtější charmer. Nejlepší sajt na fotky je Pinterest, sdružuje raritky ze všemožných blogů. Jim vypadal skvěle, ale pak se to zlomilo. V září 1968 byli Doors na evropském turné. Tam ještě vypadal skvěle, ale 1. března 1969 se na koncertu v Miami poprvé objevil s plnovousem. Z anděla s ďáblem v těle se stal přilitý mesiáš. Byl namol, spílal publiku a navrhoval, že mu ukáže ptáka. Nakonec poklopcem prostrčil jen prst, ale to vypadalo skoro stejně. Stát Florida proti němu vznesl obžalobu a odsoudil ho na půl roku do vězení. Jim prchl do Paříže, odkud se už nevrátil.

Systematicky pustnul, ale hezky. Jak byl dětsky bezelstný, tak se i dětsky vyvíjel, respektive chátral. Každý rok byl jiný. Měl dynamiku, příběh. Nenudil. Nudil se, a tak hrotil. Vyvíjel se i zabíjel. Dívat se na jeho fotky, neřku-li videa, se neomrzí. Koncertních vizualizací není tolik jako audiozáznamů. Jeho look, texty, hlas, role náhody… Všechno klaplo. Předčasná smrt stvořila věčně mladou legendu. Pointa přišla dřív, než bys řekl švec. „No more money, no more fancy dress. This other kingdom seems by far the best.“ Nejpodceňovanější beatnický básník.