Český rap není jen o tom, že „holky jsou p*či a chodit do práce je ostuda“. Na nejnovějším albu mluví Mc Gey ke svým synům a obohacuje žánr spjatý s machismem o citlivou a pečující pozici otce, která ale nepřichází o vtip. Nadsázku a úderné urážky běžné na jeho posledních albech Rap Life (2016) a Rap Life: Epizoda 2 (2019) nahrazují na celkem šesté desce O tatínkovi, který usnul vzpomínky a strachy přibližující rap novému publiku.

Témata, která jsou u každého doma přítomná, ale ne vždy se o nich mluví, přivedla i mě na koncert Mc Geye. V polokrytém prostoru Džungle BKAO nedaleko Výstaviště rapper otevírá koncert jen pět minut po osmé skladbou Až budete spát. Lidé v hledišti se pomalu pohupují do snového beatu složeného ze zvuků hardwarových syntezátorů, který pouští Dj Krudanze za rapperem, a občas doplňují slova na konci jednotlivých bars. „Až budete spát, tak rappeři budou lhát, že značkový oblečení je to, co by sis měl přát.“ Novou desku Mc Gey nahrával hlavně kvůli svým synům, chtěl vytvořit protiváhu k rapperům, kteří si zakládají na ponižování holek a užívání drog, skladby proto místo toho otevřeně a jednoduše vyprávějí třeba o nemoci v rodině, o válce nebo o dospívání a připomínají myšlenky nebo obrazy za zavřenýma očima na konci dne.

Jelikož jsou témata univerzální a zároveň osobní, na koncertě se v pozici dětí ocitá hlediště zaplněné převážně mladými dospělými. Track Možná, že příšery nežijou ve skříních zmiňuje důsledky špatné výchovy, šikany nebo znásilnění, v dialogu skladby Sám s sebou rapper přiznává nejistoty ohledně plnění role rodiče i hudebníka. Když přichází na řadu Čtyřlístek, celkem banální vyjádření podpory z pozice táty mě dojímá: „Svět je hezkej, svět je váš, nikdo nemá právo vám ho brát.“ Vážnosti a sentimentu v textech odlehčuje pro Mc Geye typický vtip, který se na koncertě projevuje i ve vstupech, kdy rapper s nadsázkou žertuje o úspěchu, interaguje s fanoušky v publiku, nebojí se trapnosti a humor často posouvá až za její hranu.

Poté, co zazní celé nové album, přechází koncert do druhé části se staršími tracky z alb Rap Life. Oproti části první je publikum značně uvolněnější a hlasitější, nadšeně reaguje na nejznámější a dnes kontroverzní texty. „Tvá holka je tak tlustá, že nejde nahmatat puls a pusť ji k vodě, možná něco ucejtí, třeba náraz lodě.“ Originální urážky gradující ve zcela pochopitelnou nadsázku jsou v rytmické formulaci zábavné, nicméně na mě působí přežitě.

Posun mezi alby Rap Life a O tatínkovi, který usnul přirozeně doprovází změny v životě interpreta. Žánr se v podání Mc Geye neomezuje na osvědčená témata, čímž vytváří prostor pro ty, kterým rap doposud moc neříkal a potvrzuje, že není předepsáno o čem rap je. Jakuba Rafaela aka Mc Geye jsem se zeptala na pár otázek.

Je podle tebe nějak omezené, kdo může dělat rap?
Hele rap je prostě technika. Moc mě nebaví, když se rap znehodnocuje, když ho používají lidi, co to neumí dělat. Hodně muzikantů třeba furt bere rap jako něco, co může dělat každej. Dřív to bylo tak, že když jsi někomu řekla, že děláš rap, tak začal máchat rukama a myslel, že je to ono, rap je ale složitá disciplína. Dneska máš hrozně moc technik flows, překotný rýmy, nepravidelný rýmování a musí to plavat, musí to bejt dobrý a to ty lidi neuměj. Rap je jako jazz nebo jako když hraješ na nástroj, ten hlas je taky nástroj, kterým vytváříš rytmiku nebo melodičnost. Máš jednoduchej beat a tím hlasem vytváříš tu náplň. Rap je prostě stejně složitá věc jako hrát na housle.

Myslíš, že je nějaké téma, o kterém by se nedalo rappovat?
Rap je právě dobrej v tom, že se dá rapovat o čemkoli. Myslím, že hodně lidí zamrzlo v tom, že rap má být třeba o ulici nebo o bídě, ale tam ten rap začal a bylo to aktuální v tý době. V Bronxu v 80. letech nebo na přelomu 90. let byla reálná bída, reálná šikana, rasismus a byl důvod o tom mluvit, protože ty lidi občas neměli jiné východisko než prodávat drogy. V momentě, kdy to přeneseš o 30 let později do České republiky, je to pro mě mimo. V momentě, kdy se dneska rozhodneš v Čechách bejt dealer, tak to neodsuzuju, ale řikám, že to není něco, s čím bys měl machrovat…

Jo… mně přijde skvělý, když můžeš skrz rap vidět nové pozice a není to furt o tom stejném.
Protože jsme taky všichni vyrostli. Ty borci, který jsem poslouchal já, tak to je dvacet let zpátky a přijde mi, že některý lidi zůstali furt u těch stejných témat. Mě to taky vždycky bavilo, to machování mě baví furt, ty punchlines jsou skvělý, ale když ti čtyřicetiletej borec rapuje o tom, jak hulí nejlepší weed a neřeší věci, tak on ty věci ale řeší. Nevim, přijde mi, že to nemusíš dělat furt, i když tě to baví.

A bylo těžký s tématy, která máš na nové desce, vyjít ven? Nebál ses reakcí ze scény nebo tak?
Mně trvalo dlouho než jsem to ve svým volným čase, kterýho nemám moc, udělal, a už jsem nepřemýšlel nad tím, jestli to bude fungovat v klubech. Už ani nemám čas soutěžit v nějakých příčkách. Za čtyři roky mi bude čtyřicet a říkal jsem si, že chci tu desku udělat hlavně pro sebe a pro ty děti. Samozřejmě mi záleželo na tom, jak to vezmou lidi, ale už jsem nešel do nějaký soutěže, chtěl jsem to vydat s tím, že to třeba může být i poslední deska… Jediná moje vidina u týhle desky byla ta, že si to pustí kluci až jim bude třeba patnáct. Třeba budou v tom věku koketovat na hraně něčeho a já nechtěl dělat manuál do života, ale chtěl jsem, aby patnáctiletý kluci neposlouchali jenom debilní rap, aby v tom portfoliu měli desku, která bude v pohodě, která nebude jenom o tom, že holky jsou p*či a že chodit do práce je ostuda a že jediný, na čem záleží, je vydělávat cash a míchat antidepresiva s kofolou.

text: Natálie Matějková