Japonsko zůstává zemí zahalenou do aury tajemství. Čím dál tím víc ho tak začínají vnímat i někteří jeho obyvatelé. Tradice s nejasnými obrysy je silnou zbraní nacionalistů, a to nejenom v Japonsku. Snaží se to změnit nový japonský rap, který navazuje na to nejlepší z japonské literární tradice, umění zkratky a dvojsmyslu, a přitom se dívá do budoucnosti.

Články o Japonsku v běžně dostupných médiích, pokud se vůbec nějaké objevují, bývají dvojího druhu. Jedny kritizují pravicové tendence společenských nálad a nedávných legislativních reforem. Druhé se zaměřují na úzký výsek stylizované japonské kultury, v její tradiční nebo hypermoderní podobě. Obojí mají společný rys – doléhají k nám poněkud vzdáleně jako zvuky do ponorky, zatemněně a zkresleně.

V tu samou chvíli se na místě děje ledasco zajímavého. Administrativa současného premiéra Šinzó Abeho utahuje kohoutky a – kultura kvete. O novém zákonu na ochranu tajných informací, plánovaných změnách ústavy nebo o zatýkání pobuřujících umělců si přečtěte jinde. Já píšu o moci bezmocných a o tom, jak se projevuje. Japonský disent, pro někoho možná překvapivě, čerpá energii z rapu.

Rap je způsob deklamace a reflexe jazyka v jedné z jeho nejživějších podob. Dává možnost s jazykem pracovat, utvrzuje životaschopné způsoby myšlení a propůjčuje tím moc těm, kteří je ovládají. Málokterá jiná hudba je těsněji spjata s mocí. Japonštinu jako jazyk charakterizuje paradoxní koláž neprodyšnosti vůči vnějším vlivům a jejich absorpce. Odpovídá tomu i písmo: jako by někdo špatně rozmixoval zkaramelizovanou hmotu nejasného původu s kousky sladkokyselého ovoce ze západu, tj. z Číny, a zalil vše ve dvacátém století šumivou euroamerickou limonádou. Nápoj vře dvojsmysly jako titul písničky Diaburo s významy „dear furo“ a „diablo“, „moje milá vano“ a „ďábel“, písničky o japonských veřejných lázních s klipem, který se odehrává postupně v levelech jako počítačová hra Diablo z devadesátých let. Jazykový nápoj lze omezit na přesně odměřené zavařovačky konzistentních projevů Abeho administrativy, deklamované s mechanickou jistotou a pravidelností. Nebo se ho můžeme napít plnými doušky, jako to dělá zpěvačka Komuai z trojčlenného projektu Suijóbi no Campanella. Okaši wo tabereba iidžanai? / Furansu kakumei! „Je snad špatné jíst sladkosti? / Začněme francouzskou revoluci!“ (Marí Antowanetto).

Srnčí hody na ostrově démonů
Nejnovější album Onigašima ni curetette „Zaveďte mě na ostrov lidožravých obrů“ nás zavede na výlet do země, kde diváci bezmyšlenkovitě konzumují šťavnaté a nadýchané oiší obrazy kawaí roztomilosti, jinými slovy do dnešního Japonska. Onigašima je pohádkový ostrov lidožravých obrů Oni ze staré legendy o chlapečkovi, který se narodil z broskve, broskevníčkovi Momotaró. Vychová ho postarší pár a on díky ochotě podělit se o sladké koláčky kibidango získá zvířecí společníky, kteří mu pomohou obry z ostrova překonat. Totemickým zvířetem nově opěvovaného ostrova démonů je srnka. Srnky nechybí ani u propagovaného koníčku zpěvačky Komuai – je totiž zručná řeznice, pokud jde o srnky, potažmo démony. Na zabíjení srnek ji nejvíc fascinuje okamžik proměny něčeho roztomilého v cosi lahodně vypadajícího a dobře chutnajícího. Je původem z Kanagawy, urbanizované prefektury vedle tokijské metropole zahrnující i Jokohamu, strávila univerzitní léta mimo ruch velkoměsta a učila se základním zemědělským dovednostem. Svoje schopnosti předvedla v prefektuře Jamanaši na lednovém koncertě, jehož návštěvníci kromě nových skladeb ochutnali srnčí guláš a dověděli se o uspořádání různých druhů masa v srnčím těle z fundovaného výkladu, který zabíjení a porcování doprovázel. Ještě pochybujete o ostrově démonů?

Pravidelně každý měsíc na YouTube uveřejňované klipy ukazují svět, kde je co do formy všechno jak má být, a přitom jakoby na pozadí něco nehraje. Co, to poznáme, když si protřeme oči a zaposloucháme se do slov. Démoni tancují kolem zavěšených torz srnek, Momotaró stojí v čele protestů a slyšíme zpěv Kamben šitekudasai / Šóki džanai „Ušetřete mě prosím / Co je to za pomatenost?“, provokativních protestních hesel protijaderného hnutí po havárii elektrárny Fukušima I. I rodilému mluvčímu chvilku trvá, než si uvědomí význam slov, pokud vůbec o protijaderném hnutí něco slyšel, ale hesla se z hlavy jen tak nevytřepají. Protesty nejsou v Japonsku středem pozornosti veřejného mínění. Spíše se jedná o šum na pozadí, podobně jako v rychle servírovaných slokách (Momotaró). Evidentně nám Komuai chce předvést současné Japonsko v pravém světle.

Očekávání příchodu hrdiny-spasitele
Oficiální fotbalová hymna Nippon od vlajkonošky nejen evropské elegance Šíny Ringo, všudypřítomná ve sportovních vysíláních veřejnoprávní NHK, vzbudila velký rozruch. Oslavuje totiž s ničím nesmíšenou, nejčistší barvu dresů na světě a příchod fúundži, hrdiny-spasitele v těžkých chvílích. Oslavování tradiční kultury je krásné, někdy až moc. Sen, ideál zašlé slávy nebo reklama na štěstí odvádí pozornost od širšího okolí – Daidžina toikake ni / ore wa oča wo nigoštamama / asu wo cukamitoru „Nad důležitými otázkami / nechávám zelený čaj zčeřený / pevně svírám, co je bezprostředně přede mnou“ – podobně jako zavedený systém hledání práce, plný stresujících psychologických rozborů, který nedává mladým studentům posledních ročníků univerzity vydechnout. Azuči-Momojama njúdženeréšon / Ore wa tíkaručá fúundži „Jsme nová generace Azuči-Momojama / a já mesiáš čajové kultury“, ozývá se tón Abeho projevů (Sen no Rikkjú).

Každý řádek je nacpaný k prasknutí odkazy na tradiční kulturu, na reklamy a politické slogany, bok po boku na svém místě, jak se vyskytují pro někoho, kdo nemá klapky na očích, nejen jako odtržené Tanzakiho stíny v říši symbolů Rolanda Bartha. Čajová ceremonie, japonská čtyři roční období šiki, veřejné lázně sentó jsou všechny jenom v Japonsku, aspoň si to mnozí chtějí myslet. Í ju dane, í ju dane / te no jubi no hada ga fujakeru ne / í ju dane, í ju dane / hodohodo ni šinai to noboseru ne „To je ale příjemně teplá voda, to je ale příjemně teplá voda / dejte pozor, ať se vám varhánky prsty docela nerozmočí / to je ale příjemně teplá voda, to je ale příjemně teplá voda / nepřehánějte to s koupáním, budete mít závrať“ začíná Diaburo parodií na nacionalistické bláznění. Minna de tanošiku furo hairó (…) wakaranai jacu ni wa bodí buró „Koupejme se ve vzájemném porozumění a harmonii / kdo to nechápe, tomu dejte pořádně pěstí“ ožívá díky vypůjčeným slovům v japonštině nevídaný rým. Celý klip se nese v duchu harmonického soužití lidí s ďábly a mužů s ženami. Pro projekt Suijóbi no Campanella typická zkratka kontrastu paroduje pokryteckou politiku stejných příležitostí pro obě pohlaví (protože ti, co ji prosazují, jsou známými šovinisty) a politiku dosažení míru válkou, které charakterizují hlavní reformní snahy současné vlády (Diaburo).

Jedno období tupé revolty a letargie se chýlí ke konci. Ki-bidaan kibbi kibbi daan / o-ni taaidži, oni oni taaidži „Slad-ké kibidango, kibi-kibidango / mrt-ví lidožrouti, lido-lidožrouti“ (Momotaró). ∞


autor: Martin Šíma