Zapomeňte na Respekty a televizní debaty. Nikdo nezvládá prskat kritiku nešvarů doby tak rázně, jako to činí rappeři. Rozhněvaní mladí muži generace zrychlených informačních výstupů a nástupů mají jednu ruku na tepu ulice, druhou sevřenou v pěst.

Člověk má tendenci brát jako nejvyšší pravdy ty nejméně srozumitelné a vědomě se brání přiznání, že reálně zvládne ve všedním shonu vnímat jen přežvýkané rychlomyšlenky. Proto se každý, kdo dostane chuť na rozdmýchávání aktuálních témat, vrhá primárně k tištěným a co nejrozsáhlejším elaborátům. Taková díla mezi aktuálními tématy a většinovým příjemcem staví nepřekonatelnou bariéru. Netřeba asi zdůrazňovat, jak mizivou intelektuální menšinu mají šanci oslovit takové Baumanovy Úvahy o postmoderním světě… V cestě pochopení nestojí jen vyhrocená akademičnost formy, ale také neschopnost zkratky, jevu v postmoderní společnosti tolik nutného. Právě díky umění zkratku ovládnout vyniká dnes čím dál častěji jako nejslyšitelnější hlas veřejného prostoru rap. Ani to nejprimitivnější a tedy nejpřístupnější dloubání do mrtvol sociální spravedlnosti či politické cti, ať už jím míníme Vieweghův hon na mafiány nebo infotainmentovou investigativu Televizních novin, nemůže přebít jeho efektivitu.

Rap splňuje potřebu twitterové údernosti, zároveň však nad rámec 140 znaků. Díky agresivní ráznosti zvládá názory prosazovat, pro autenticitu ulice jim pak posluchač věří. K tomu je angažovanost rapu prostá písničkářského pardonu Tomáše Kluse i mobilizačního marše Daniela Landy a navíc má své meze. Byť nejvzorovější čeští reprezentanti, Lipo i Vladimir 518, tomu jsou jednoznačným politickým názorem blízko, doposud nedošlo k posunu vstříc budovatelskému mávání jednobarevnou vlajkou. Rap je vždy otevřený jakékoliv změně, jen když zruší status quo. Klackem pod nohama efektivity rapu coby nástroje nastolování agendy však zůstávají některé neodmyslitelné prvky žánru hip hop.

Sex, drogy a hip hap hop
Hip-hopové album postavené výhradně na sociálních tématech samozřejmě není nedosažitelným svatým grálem. Jen dva roky zpátky podobný projekt nabídl britský rapper Plan B coby soundtrack k filmu Ill Manors, svému režijnímu debutu o Británii zlomené pouličním násilím, narkomanií a prostitucí. Jelikož ale nejde permanentně žít v naštvaném protestsongu, v žánru nadále převažují motivy drogami a alkoholem poháněných večírků, nevázaného sexu a dalších součástí klasické štěkací sebepropagace alfasamců scény. To vše znevažuje pozici rapperů v očích většinové společnosti, celkově ale nevylučuje, že hrstka z nich zvládne oslovit masy. Vždyť i niggas ze západního pobřeží umí mezi blýskáním řetězů a zubů poukázat na současný stav chaloupky strýčka Toma, ač už možná Obamova Amerika nepotřebuje otevírat oči tolik jako za 2Paca a jeho Ghetto Gospelu. Vzdor zaplevelení testosteronovými hejty totéž dokáže český rap. Nemoci tuzemské společnosti pojmenovává hlasitěji než cokoliv jiného.

Jak u Vladimira 518 z planety Praha, tak u libereckého Lipa přitom nezůstává jen u generačních témat a pro rappery tradičního odmítání hypotékového stereotypu. Objevuje se ambice nastavit společnosti zrcadlo. Lipovým nejvýraznějším a nejkonkrétnějším příspěvkem byly Pozdravy z Liberce, jimiž se před čtyřmi lety opřel především do místní ODS a tehdejšího zastupitelstva. Vladimir 518 se pak na svém loňském albu Idiot postavil songem V Čechách je všechno fajn proti čecháčkovské přízemnosti, xenofobii a konzumu. Oba interpreti se logicky dopouštějí na pár minutách prostoru zkratek, to podstatné ale řečeno je, navíc s patřičnou razancí. Rap tak funguje jako injekce proti rezignaci a apatii. Platí-li, že definice problému je prvním krokem k jeho vyřešení, pak není nic lehčího než si s Vladimirem 518 říct: „Koule v Čechách jsou chcíplý!“ ∞


autor: Tomáš Miklica