Civilním jménem Thomas Neuwirth, uměleckým Conchita Wurst. Poslední vítězka Eurovize, jež svou uměleckou stylizací rozvířila vody kolem podle mnohých již polomrtvé soutěže a v neposlední řadě i kolem queer otázek všeho druhu.


Soutěž Eurovize vznikla v roce 1956 a doposud je jejím nejznámějším vítězem skupina ABBA (vítěz z roku 1974) a Céline Dion (1988). Český interpret se nikdy nedostal přes semifinálová kola, pokud tedy nepočítáme Karla Gotta, jenž v roce 1968 skončil jako reprezentant Rakouska na třináctém místě.

Pod vedením švýcarského režiséra Marcela Bezençona se rozjela soutěž, která se měla stát jedním ze symbolů společné mírové Evropy. V době, kdy se starý kontinent spojoval především na ekonomickém poli a snažil se tak zabránit dalšímu válečnému konfliktu, spojil se i na poli kulturním. Avšak s pádem železné opony jako by padl i kouzelný závoj rozprostírající se kolem soutěže. Kontrast mezi hodnotami, jež chce soutěž vyznávat, a hodnotami, které skutečně propaguje, se nejpalčivěji projevil v roce 2012, kdy byl pořádající zemí Ázerbájdžán. Autoritářský režim má dlouhodobě v oblibě např. umlčování nepohodlných novinářů včetně jejich likvidace. Jinými slovy: jakou vizi soutěž nese ve svém názvu, jestliže s klidným svědomím zavírá oči před porušováním lidských práv a zatýkáním homosexuálů i novinářů? Na tom všem se svým přehlížením soutěž podílí.

200 milionů lidí, kteří 10. května sledovali finále Eurovize, se však dívalo na docela jiný příběh. Příběh Thomase Neuwirtha. Ten se rozhodl prorazit v hudební branži jako draq queen transvestita a se skladbou Rise Like a Phoenix vyhrát slavnou soutěž. S písní, která nemá nijak nápaditý text a jejíž aranže jsou silně podobné skladbě The World Is Not Enough od skupiny Garbage z bondovky Jeden svět nestačí. Rise Like a Phoenix v sobě však skrývá sílu, naplno se projevující při Wurstově provedení. Úspěch Conchity je mimo jiné také úspěchem samotné Evropy, jejích hodnot, tolerance a respektu. Jako by tohle vítězství vrátilo soutěži alespoň nakrátko hodnoty, z nichž vznikla, hodnoty, jež přesahují všechny povrchní rozdíly, které nás v minulosti rozdělovaly.

Od Bowieho ke Conchitě
Za první výraznější hudební styl vzhledově se odlišující od klasické mainstreamové kultury je považován glam rock. Ten na počátku 70. let reprezentovali především David Bowie spolu s New York Dolls, Slade či Kiss. Interpreti vystupovali v nablýskaném oblečení a nechávali se fotit v ženských šatech. Na Bowieho alter ego Ziggyho Stardusta a jeho androgynní vzhled poté v devadesátých letech navázali Suede a především jejich zpěvák Brett Anderson. Jak Ziggy Stardust tak Conchita Wurst si dali za cíl šokovat publikum svou extravagancí. A to se jim dle očekávání podařilo. Je to naše omezené vnímání světa, jež nás v lecčem limituje, a uniformitě navzdory se jednou za čas podaří prosadit někomu, kdo nám navrací pocit, že svět není jednotvárné místo a že striktní estetické zákony, panující především v showbyznysu, nelze aplikovat na všechny stejnou měrou.

Zděšení, jež nad vítězstvím Conchity Wurst panuje převážně v postsovětských republikách, nemusí být tak nutně odrazem názoru celé tamější populace. Skladba Rise Like a Phoenix se v Rusku krátce po svém uvedení na trh stala nejstahovanější skladbou a samotní Rusové ji vydatně podporovali svými hlasy již během finálového večera. Volání po vlastní „morálně čistší“ euroasijské soutěži je tak spíše zvoláním v názoru nejednotných ruských hlavounů, pro něž je muž s vousy v ženských šatech vrcholem dekadence.

Wurst nám přitom říká, že jsme všichni v podstatě stejní, nezáleží na pohlaví, barvě kůže ani orientaci – to, po čem toužíme, je být přijímáni takoví, jací skutečně jsme. Přeci jen, kolik problémů nám dělá skutečně se chovat tak, jak opravdu chceme… Conchita Wurst se se svou pevnou vůlí stala hlasem tolerance a otevřenosti současné Evropy. ∞


text: Michal Seitl