Písňová soutěž Eurovize má v českém prostředí pověst kýčovité taškařice. Tou snad skutečně je, přesto jsou v blyštivém světě europopu a srdceryvných balad často vyjednávána žhavá geopolitická témata.

Televizní přehlídku písní založila v roce 1956 Evropská vysílací unie v rámci snah o poválečné obnovení starého kontinentu. Ze začátku se každoročně setkávala pouze západní Evropa, země východního bloku se připojily až po jeho rozpadu. Soutěže se účastní také Izrael nebo Arménie, nedávno se přidala dokonce Austrálie.


Vousatá zpěvačka
„Eurovize je nepolitická událost. […] Delegace a týmy dbají o to, aby nebyla nijak politizována a/nebo zneužita a/nebo jí nevznikla špatná pověst,“ stojí v oficiálních pravidlech. To se snadno řekne, ale těžko udělá: tak jako v případě olympiády, i sem se politika dostává už tím, že soupeří týmy zastupující národní státy. Pro menší země je to příležitost předvést se na mezinárodním pódiu, k čemuž často využívají řadu stereotypů a folklorních motivů, aby byly identifikovatelné. Zároveň je účast v soutěži vždy komentářem k jejím proklamovaným ideám evropské integrace, demokracie a humanismu. Symbolicky se na nich mohou „přiživovat“ totalitární režimy jako Frankovo Španělsko šedesátých let nebo současné Putinovo Rusko.

Největší země světa je vůči soutěži v posledních letech ovšem spíše kritická, především pro její „západoevropskou zvrhlost“. Eurovize je totiž kultovní mezi queer komunitou a v posledních desetiletích velmi otevřeně hlásá toleranci a přijetí sexuálních menšin. V roce 2014 zvítězila rakouská vousatá diva Conchita Wurst, což nenechala ruská strana vyslavší slovanské děvy s propletenými copy bez odsudečných komentářů. Conchita není zdaleka první queer ikonou přehlídky, v roce 1998 zajistila výhru Izraele trans zpěvačka Dana International a do eurovizní mytologie nesmazatelně patří ukrajinská drag queen Věrka Serďučka.

České zpívánky
Eurovize se v Čechách těší trvalému nezájmu. O to víc překvapí, že Československo mělo v letech 1965–1968 vlastní verzi, Intervizi. Ta byla vytvořena podle západního vzoru a posledního ročníku se dokonce účastnilo i Španělsko, Švýcarsko nebo Rakousko. Československá soutěž tak stavěla panevropské mosty ještě delší než její západní protějšek. To nezůstalo bez odezvy, organizaci dalšího ročníku znemožnily události pražského jara. Vytvořená spojení však přivedla prvního Čecha do Eurovize: ve stejném roce zastupoval Rakousko Karel Gott.

Intervize byla obnovena v letech 1977–1980 v polských Sopotech a první ročník vyhrála Helena Vondráčková. Po třech letech byla zrušena v rámci protitlaku vůči hnutí Solidarita. Východoevropskou verzi Eurovize chtěl údajně obnovit Vladimír Putin po debaklu v roce 2014, nikdy k tomu však nedošlo.

Vlažný vztah Čechů jasně odráží (ne)úspěchy českých delegací. Poprvé se v roce 2007 vypravila kapela Kabát do finských Helsinek, odkud si přivezla poslední místo ze semifinále. Další reprezentantkou byla až v roce 2016 Gabriela Gunčíková, která se do finále dostala a obsadila 25. místo. Největším úspěchem je šesté místo, které před čtyři lety získal Mikolas Josef, následující ročník byla kapela Lake Malawi jedenáctá. Letos nás reprezentuje skupina We Are Domi s písní Lights Off.

Písně ohně a ledu
Tento rok čeká fanoušky Eurovize zcela bezprecedentní ročník. Evropská vysílací komise zakázala Rusku účast. Ukrajinská delegace v italském Turíně dle informací dostupných při psaní tohoto článku vystoupí. Napadenou zemi bude zastupovat skupina Kalush Orchestra s písní Stefania, kombinující rap a folklorní hudbu. Vnitrostátní kolo přitom vyhrála zpěvačka Alina Pash. Následně však odstoupila, protože v předchozích letech navštívila nelegálním způsobem území Krymu.

Po vítězství folkloristického songu Wild Dances zpěvačky Ruslany v roce 2004 se Eurovize na Ukrajině těší značné oblibě i vážnosti. Šlo o jeden z prvních mezinárodních úspěchů samostatné země. Proevropské směřování o tři roky potvrdila nominace zmiňované Věrky Serďučky, která získala druhé místo i srdce fanoušků. (Její návrat v dalším ročníku vzbudil větší ohlas než hostující Madonna.) Zásadním rokem i pro samotnou Eurovizi a její a/političnost pak byl 2016. Neočekávaně zvítězila zpěvačka Jamala s písní 1944 o stalinském odsunu krymských Tatarů. Před komisí zkoumající nepolitičnost textů byla balada obhájena s tím, že vypráví o Jamalině babičce a o historické události. Paralela s aktuálním děním však byla očividná a těžko rozlišit, z jakých důvodů národní poroty body písni udělovaly. O to náročnější klání nás čeká tento rok, kdy se může stát, že ukrajinská delegace zvítězí „solidárními body“ dalších států. V čím dál vyhrocenějším geopolitickém rozvržení bude náročné udržet apolitickou fasádu „pouhé“ televizní taškařice.