Veronika Loulová je nejen nadějná operní režisérka, ale zároveň i ředitelka a zakladatelka uměleckého spolku Run OpeRun, který posouvá hranice české operní scény a nabízí tak prostor dalším mladým umělcům k jejich seberealizaci. Zároveň se také snaží přinést mladým divákům svěží pohled na operní svět. Run OpeRun je hrdým vynálezcem pojmu operní underground!

Jaké to je být začínajícím umělcem v oboru klasické hudby?
Dokud si to člověk příliš neuvědomuje, tak je to úplně v pohodě. Jasně, že spoustu lidí věří, že klasické hudbě můžou rozumět jen ostřílení kmetové, protože většina jejích tvůrců je už po smrti, nicméně mladí lidé do klasické hudby patří. Ona je v podstatě nezbytně potřebuje, jinak bude pouze zneužívána k póze. Otevřít klasickou hudbu mým vrstevníkům je to, o co se od začátku snažím. Možná to jsou silná slova. Spíš mám prostě pocit, že to tak má být. Zkrátka vyjadřovat se, tvořit či interpretovat klasickou hudbu je to, co se podle mého názoru týká všech generací.

Proč věříte, že je opera v dnešní době stále aktuálním zdrojem zábavy?
Myslím si, že abychom mohli vystoupit ze stínu minulosti, musíme se s ní nejdříve vyrovnat. Na uměleckém poli je pro tento účel opera jedinečnou formou. V opeře se ve velmi syrové podobě setkáváme s problematikami, které doslova hýbou dnešním světem. Namátkou zmíním např. rasismus, populismus, kauzu „me too“, pracující ženy (pokud se nad posledním tématem zastavili operní znalci, uvedu příklad Královny noci) a další. Jestli se máme jako generace vyrovnat s chybami našich předků, tak právě opera může být v tomto směru tím nejlepším uměleckým nositelem poslání, ale zároveň i zábavy. Opera je jakousi syntézou všech druhů umění, je to pokus o dokonalost, která i v sebelepší inscenaci vždy o kus unikne, to je pro mě osobně na opeře velmi vzrušující. Vlastně se honíme za nemožným.


Veronika Loulová (* 1995)
Narodila se v Praze do umělecké rodiny, v dětství se věnovala herectví a následně se zamilovala do opery. Oba dva světy ji natolik učarovaly, že v současné době studuje nejen divadelní, ale i operní režii na Akademii múzických umění v Praze.





Jakou operu byste doporučila jako starting point pro úplného laika? Máš pro čtenáře třeba nějaké TOP 3?
Traviata dostane určitě každého, ne nadarmo je nejnavštěvovanější operou na světě. Začátečníkům bych pak doporučila asi Bohému a Rusalku, ale je to velmi osobní. Já si třeba vždycky musím tzv. „sednout“ se skladatelem a libretistou, jinak se s dílem šíleně trápím. A samozřejmě velkou roli hraje inscenace, která dílo divákům vypráví.

Vrátíme se zpátky k vašemu spolku Run OpeRun. Jak vlastně spolek vznikl a jaká idea za ním stojí?
Název Run OpeRun vznikl spojením slov „run opera run“, což vyjadřuje naši vervu a energii se do tohoto žánru zakousnout a nepustit! Snažíme se operu vidět a vytvářet v současném uměleckém a společenském kontextu. Nebereme ji jako zlaté prasátko „lepší společnosti“, ale jako opulentní platformu pro vyjadřování se k současným uměleckým, společenským i politickým normám.
Vývoj našich idejí se samozřejmě mění i tím, jak dospíváme. Začínali jsme tak, že jsme chtěli více mladých diváků a umělců přitáhnout k opeře. Nyní vidíme, jak silný hybatel může takový kolektiv být a snažíme se s tím co nejzodpovědněji naložit.

V čem se zcela lišíte od velkých operních domů?
Především tím, že nemáme povinnost jakékoliv projekty produkovat. Žene nás především naše vlastní touha něco tvořit. To, že jsme si vše museli vybudovat sami, nám dává neskutečnou svobodu, kterou si snažíme zachovat i při spolupráci s kamennými divadly. Jedině tak máme prostor na experiment a na chybu, což jsou ve velkých operních domech sprostá slova. Pro nás je to ovšem největší dar.

Nejlepší na Run OpeRun je že funguje oboustranně. Diváci vidí podívanou, ale to, co zažíváme my v zákulisí, to je jiný level umělecké činnosti. Obrovský tým lidí, jaký je u opery potřeba, spojí veškeré své síly, aby všechno jeden večer šlapalo jako švýcarky bez jakékoliv povinnosti. To je ten střípek dokonalosti, který divákovi zůstává skryt.

Co plánujete do budoucna s Run OpeRun? Kde čtenáři mohou být svědky onoho operního undergroundu?
Na nejbližší akci bude moci divák velmi pozvolna proniknout do jednoho operního kusu z již zmiňované top 3L – do Dvořákovy Rusalky. Představení je ideální nejen pro znalé fajnšmekry, ale i pro operní nováčky. Open air uvedení Rusalky se odehraje 6. srpna od 21 hodin pod Kyvadlem na pražské Letné a bude to „audiovizuální masakr“. Začátkem září uvedeme pravou ukázku našeho nejhlubšího operního undergroundu – Operní klystýr, což je naše tradiční každoroční satirické představení. Na příští rok chystáme premiéru opery o každodenních obsesích, které omezují naše životy. Jedná se o autorské dílo Vilmy Bořkovec, Václava Havelky a Kryštofa Křička. Konec sezóny 2020/2021 si zatím necháváme pro sebe.

A nakonec něco trochu peprného. Podělila byste se se čtenáři o nejšílenější/nejlepší/nejzábavnější zážitek s Run OpeRun?
To snad ani nejde vybrat! Ale zkusím to.
Nejšílenější: Produkční, který během představení měl v rychlosti přenést mikroport z postavy A na postavu B, se zkutálel ze schodů, píchla ho vosa, kousl ho pes a kopnul ho kůň. To by měl být příběh k přijímacím zkouškám na katedru produkce!
Nejsilnější: Naše první představení Mozart na Stalinovi. Tehdy jsme ani nevěděli, co děláme, přišlo se podívat téměř dva tisíce lidí a my to zvládli!
Nejvtipnější: Když si celý tým dal přezdívky podle Disneyho pohádkových postav a během představení se tak postupně všichni představovali do vysílaček. Tyto přezdívky používáme interně dodnes.

text: Mahulena Vondrášková