Národní divadlo na konci října premiérovalo Straussovu Salome v mezinárodním nastudování. Co čeká člověka, který nemá s operou pražádné zkušenosti?

Příběh o Salome všichni známe. Zatancovala před nevlastním otcem Herodem na jednom z jeho pravidelných pijáckých večírků a on jí za to nechal na stříbrném podnose přinést hlavu Jana Křtitele. Oskar Wilde do svého dramatu vložil lásku a nenávist, jež Salome cítí k prorokovi, a Richard Strauss podtrhl tragičnost příběhu operní hudbou. Tolik historie.

Zjednodušeně řečeno, Salome se zachovala jako pomstychtivá coura. Zamilovala se do poustevníka, a když ji odmítl, využila příležitosti, udělala svému opilému oplzlému otci radost, ale nechala si za to zaplatit. Opera o ní navíc mluví jako o jedináčkovsky rozmazleném dítku. V jejím umanutém chování jakákoliv potenciální omluva v podobě nesnadného soužití s nevlastním otcem zkrátka zaniká. Jako by to odkoukala od něj, od jeho perverzních útoků: když si něco vezme do hlavy, je nesnesitelně nezastavitelná.

Noci už ubývá, císař se usmívá…
Obdiv k tomu, co jsem viděl a slyšel, u mě bohužel zůstává na čistě iracionální, dojmové úrovni. Hudbě totiž nerozumím ani za mák. Skrz své apriorní znalosti o opeře vnímám, že to, co mi umělci nabízejí, jen tak někdo nedokáže – ale chybí mi hlubší poznání, proč to tak je. Snad proto na mě více než na znalce kolem mě působí dramatická stránka představení. To je něco, s čím si vím rady. A myslím, že můj pohled není principiálně špatný: já chápu, že hudba a zpěv je u opery to nejdůležitější. Ale když jdu do budovy, jež se tváří jako divadlo, usadím se v hledišti a pozoruju příběh, který mi na jevišti předvádějí lidé, kteří jsou nejen zpěváci, ale zároveň herci, očekávám i divadelní zážitek.

A tady Salome zklamává. Jsem si vědom, že více než v kterémkoliv jiném jevištním tvaru jsou v opeře tvůrci spoutaní, především po textové stránce. A libreto tohohle kusu je vážně dost slabé. Režisér Mariusz Treliński se při snaze o vlastní výklad hry opřel především o možnosti scénografa Borise Kudličky a kostyméra Marka Adamského a přesunul děj Salome do současnosti. Příběh se tak odehrává uprostřed moderního paláce: všude sklo, luxusní kožené sedačky, z oken výhled do tropické zahrady. Postavy zpívají o víně, ale pijí kvalitní vodku. A když se na diváka z průhledného projekčního plátna valí obrovský měsíc coby metafora tíhy, je to efektně děsivé.

Zde ale bohužel interpretace naráží na své meze. Příběh, jakkoliv jsou jeho kulisy aktualizované, je stále týž. Snad jen Herodovo váhání, než nechá Jana popravit, a jeho závěrečné zhnusení je odklon od všeobecného povědomí o tom, jak to tenkrát bylo; ale to už jsme zpátky u libreta. Vůbec teď nechci tvrdit, že by se staré kusy musely za každou cenu modernizovat a nově interpretovat: příběh tak nadčasový, jako je ten o Salome a Janu Křtiteli, může samozřejmě mluvit sám za sebe i v dnešní době. Z Trelińského opery ale je cítit snaha o neotřelost, touha říct něco víc, než jen převyprávět příběh. Bohužel, jenom snaha.

Malé prostitutky v nás
Jít do opery je jistě zážitek – člověk se obleče, jak nejlíp umí, a vydá se zhlédnout něco, co se obecně považuje za jedno z vrcholných umění. Navíc vnímá, že má kolem sebe v hledišti honoraci, čestné hosty, smetánku, znalce. Všichni jsou učesaní a vyžehlení. Každý se chce ukázat v tom nejlepším světle – taková příležitost! My mladí si před budovou navíc uděláme selfie, aby každý věděl, že máme vybraný vkus.

Mám nepříjemný pocit, že podobně jako u Salome budu vnímat divadelní stránku opery vždycky. To ale neznamená, že bych na ni zanevřel. ∞


Richard Strauss: Salome
Státní opera (Wilsonova 4, Praha 1)
premiéry 23. a 26. 10. • nejbližší repríza 7. 12. 20:00