Kapela Bert & Friends vydala své druhé studiové EP Panna a netvor. Čtyři nové skladby mluví hudebním jazykem, který známe z předchozích nahrávek, ale hledají jeho hranice a jdou mnohem dál. Píšou hutné intertextuální básně k poslechu i tanci, na bály i dovolenou u Jadranu.

Tak jako předchozí studiová nahrávka Supr (2019), i nový přírůstek diskografie nejlepší české kapely roku 2050 trvá jen trochu přes čtvrt hodiny a je tvořen čtyřmi skladbami. Album lze chápat jako jednu skladbu o čtyřech větách a frontman kapely Albert Romanutti vyzývá k ucelenému poslechu: „Tohle album je zamýšleno hlavně jako celek. Je na posluchačích, aby si tu hudební cestu prošli a sami objevili významy a symboliky, které jsme do něj vložili.“ Kromě instrumentální předehry Vstupte ovšem písničky dobře fungují i samostatně a hodí se k mnoha příležitostem. Své místo najdou jak při vyznání lásky, tak na sobotní party nebo chorvatské riviéře. Celá deska je totiž protkána citacemi, aluzemi a žánrovými asociacemi, které aktivují různé vzpomínky, pocity a prožité situace. Od prvního poslechu působí jako něco známého, velmi osobního, a přesto úplně nového.
Už samotný název je vypůjčen z fantaskního pohádkového filmu Juraje Herze Panna a netvor z roku 1978, ke kterému složil hudbu Petr Hapka. Jeho temnému varhannímu tématu netvora vzdává hold úvodní instrumentální Vstupte. Tíživá syntezátorová melodie doprovázená hvízdáním meluzíny a hutným harmonickým podkresem nás uvádí do tajemného světa kdesi za hranicemi reality.
Nebyli by to ovšem Bert & Friends, kdyby zjevený svět nebyl plný úsměvů, radosti a dobré hudby. Následující Amore mio ještě přeje „bon-bón-suár, panno!“, ale nechává temnotu za sebou a bere posluchače na surreálný trip plný barev a kouzel. Nonsensový text jako by byl složen z útržků jakéhosi hlubšího příběhu, který nám zůstává skryt. Zakrývá ho snad velmi prokomponovaná hudba, která oproti dřívějším písničkám kapely využívá plnějšího, hlasitějšího zvuku, s výrazným využití bicí soupravy. Závěrečný refrén „amore mio“ má až hymnický charakter a přináší epičnost a velkolepost, jakou jsme od Bert & Friends ještě neslyšeli.

Všichni Bertové světa
Hned další track Piš mi básně jde v tomto směru ještě dál. Písnička končí plochami syntezátorů, které napodobují velký smyčcový orchestr a přidává se k nim navrstvený hlas samotného Berta, který zní jako doprovodný dětský sbor, jak ho známe třeba z hitů Michaela Jacksona. I ve videoklipu, který k písničce vyšel a ze kterého pochází přebal alba, pozorujeme Berta znásobeného v mnoha kopiích. Na letní grilovačce se potkávají všechna jeho dosavadní alter ega, od indiána z Lambalády přes růžového elegána z Lumpanária, zlatého šaška z Haluzinací až po nezapomenutelného mořského muže z Plodů moří. Celé album funguje obdobně. Setkávají se zde hlasy, které už od Bert & Friends známe, ale nově se kombinují a střetávají.
To je nejvýraznější v závěrečném Ejchuchu, v kterém se žánry střídají jako na běžícím páse. Song začíná jako odlehčená dovolenková rumba, u které bychom nejradši usrkávali plážový koktejl. Kouzelný syntezátorový retro zvuk zároveň evokuje československé hity sedmdesátých let, a kdyby se najednou připojila duhová víla Hana Zagorová, ani by nás to nepřekvapilo. Jemným zhoustnutím instrumentace se ale najedou z písničky stává pop-rocková vypalovačka, aby se hned vrátila k moři, tentokrát se zvukem balalajky a romantickým zpěvákem Antonem. Slunce už ale zapadá a večer trávíme v jazzovém klubu. Saxofon vyhrává sólo, u kterého by Allen Ginsberg napsal další sbírku básní. Loučí se s námi jemné smyčce a výlet do světa Ejchuchu končí.
Polystylovost a intertextualita zde nefungují odtažitě intelektuálně, naopak právě z nich pramení ten nejosobnější poslech. Písničky aktualizují něco, co všichni známe, a tím strhávají uložené vrstvy emocí a vzpomínek. Ve zcela pozitivním smyslu nám tak nové album může připomínat třeba Michala Davida nebo kapelu Buty, o které se dokonce přímo v Ejchuchu zpívá. Jde o inteligentní, a přesto velmi vstřícný a snadno poslouchatelný pop, který vytváří něco nového a pokrokového recyklací již známého.
Bylo by ale chybou album chápat jen jako slepenec cizích citací. Specifický a rozpoznatelný zvuk Bert & Friends to všechno drží pohromadě. Albert Romanutti se nechal slyšet, že ve své tvorbě hledá hudební znázornění maršmelounu. Našel ho především v obláčkových arpeggiích, rozložených akordech, které balí všechny melodie do příjemného obalu, což hojně využívá i na nové desce. Vedle toho je stále přítomná určitá bláznivost a podivnost, která kapelu charakterizuje od začátku jejího působení a která po prvním poslechu mnohé nechává s otázkou, zdali je to celé vtip, nebo to mají brát vážně. Vtip to je, ale smrtelně vážný. Jde o destilovanou radost ze života, které bychom se mohli opít, kdyby jí bylo moc. Snad i proto nám ji Bert & Friends dávkují po troškách.