Albert Romanutti je skladatel, zpěvák a frontman kapely Bert & Friends. Sám svou tvorbu charakterizuje jako „hudební surrealismus“ a je na české hudební scéně skutečně snovým zjevením. Vedle vlastní kapely hrával např. s Katarziou nebo složil hudbu k filmu Marťanské lodě. V současné době věnuje veškerý svůj čas Bert & Friends a má velké plány do budoucna.

Jak bys Bert & Friends charakterizoval?
Bert & Friends je takový abstraktní svět, který se pořád přetváří. Na jaře jsme se třeba přeměnili na kapelu k táboráku, pak jsme ji směrovali více do vážné hudby. Teď jsme vydali Klasirdo, je to deska s našima písničkama, ale v hávu vážné hudby, s citacemi Bedřicha Smetany a českých pohádek. Chtěli jsme tam dát takový tajemno, jako Tajemnej hrad v Karpatech.

Albert Romanutti (* 1995)
Narodil se v Příbrami. Na Konzervatoři Jaroslava Ježka absolvoval obor skladba u legendárního jazzového klavíristy a skladatele Karla Růžičky a Zoji Černovské. Současně absolvoval obor dirigování u doc. MgA. Hynka Farkače. Vedle Bert & Friends působí také v projektech Katarzia, Johannes Benz, Peter Aristone, Baset +, Brigita a Štěpán, Frantmeni. Věnuje se hudebnímu producentství, kompozici vážné hudby, aranžerství, tvorbě hudby k filmům, animacím, reklamám, uměleckému tanci apod.



Studoval jsi Konzervatoř Jaroslava Ježka, obory skladba a dirigování. Promítá se to nějak v hudbě kapely, např. právě citacemi Smetany?
Když jsem studoval, tak jsem si prošel obrovský kvanta nádherné muziky, geniálních děl. Jsem za to vděčný, postupem času čím dál víc, že jsem si ty věci mohl projít do jádra. V dirigování pracuješ hodně s energiemi a to nevědomky používám i teď v Bert & Friends. Když tvořím písničky, tak se je vždycky snažím dělat tak, aby to bylo stejný dílo jako skladba ve vážný hudbě. Přijde mi to jako stejná hra.

Přesto jsou zde rozdíly, minimálně v instrumentaci…
Samotné nástroje, jak jsou užívány v klasice a jaké používáme my, už udávají vlastní svět. Kdybych naše písničky napsal ve stylu klasické hudby, tak by to taky obstálo. Ale už samotná instrumentace ve vážné hudbě tomu dává automaticky takový archaismus. Ale jinak ty harmonie, které používám, jsou dost složité. Snažím se jít na hranu snesitelnosti, co ještě jde do popu dát a zároveň je to ještě krásný, nehraje si to na experiment. Takže třeba v Plodech moří je to na sedm, a to znázorňuje vodu, lichý takty udělají víc vody. Ale to jsou většinou věci, co nedělám racionálně, to zjistím až potom, že to takhle dává smysl.

Znalosti z konzervatoře tedy využíváš spíš nevědomě?
Při studiu nabíráš veškeré zkušenosti a pravidla. Potom je dobré všechna porušit a vykašlat se na to, komponovat ve svém jazyce, v tom, co s tebou nejvíc rezonuje. V jednu chvíli je potřeba se na ty mistry vykašlat a stát se sám tím mistrem. To odvržení je taková puberta, to jsem měl třeba v osmnácti letech, když jsem šel úplně proti všemu. Pak se k tomu vrátíš a už to používáš, znáš ty harmonie a možnosti, takže pak si s tím můžeš čarovat, jak chceš.



Kapela funguje čtyři roky a máte zatím nahraných pouze sedm songů. Proč ne více?
Šlo mi vždycky spíš o kvalitu, osobní kvalitu, můj vztah k těm písničkám. Mám spousty nápadů, v mobilu nahraných stovky motivů, ale nejsou pro mě vždycky dostatečně kouzelné, abych se tomu věnoval. David Lynch říká, že nápady se chytaj’, jako když rybaříš. Já se snažím házet ty návnady co nejhlouběji a zajímají mě jenom ty diamantový, ty největší ryby. K samotným nahrávkám docházíme dlouhým vztahem. Písničku musíš porodit, je to fakt intenzivní zážitek. Když vzniká, tak ji nikomu nepouštím, protože s tou písničkou mám tak úzký vztah, že si ji musím nechat zatím pro sebe, než bude dost dospělá na to, aby mohla mezi lidi. Kamarádi mi pak pomáhají tomu dát ještě punch. Já jsem matka, co porodí, a ostatní jsou pak rodiče, co se o to postarají a trošku to vychovají.

Jak bys tento „porod“ písničky popsal?
Při skládání a psaní textů se musím napojovat na abstraktní svět, který nějak existuje a já si z něj jenom beru takový puzzlíky. A přijde mi to až jako čarodějství. Nevím, jak se to děje, ale na každou písničku mám vytvořený obrovský svět a všude po zdech mám papíry, na který si píšu. Všechny moje zdi jsou popsaný poznámkami a v mobilu mám tisíce poznámek jenom k jedné písničce. A pak z toho vydestiluju tu nejlepší slivovičku… Musíš se naladit na ten svět. Když dělám text a písničku v nějakém období, tak jsem úplně mimo, a když jsem třeba ve společnosti, tak mi v hlavě furt jede ta písnička. Ono se to ještě skládá tak samo, jako kdybys měl v hlavě takovou kartotéku a různě by se ti ty věci shromažďovaly a uspořádávaly. Písničky si vždycky děsně zamiluju, protože cítím emoci, kterou jsem třeba nikdy nepocítil. A cítím takový pocit, jako bys našel diamant, tak se o to staráš měsíce. Chce to být dost pozorný, protože často tyhle světy najdeš velkou náhodou. Je to dost abstraktní záležitost, nezpívám o tom, že „jsi moje láska a chci tě“, ale spíš vytvářím světy, který jsem v životě neviděl, neslyšel, ale jsou zároveň autonomní a obrovský.

V tom, co popisuješ, jde nelézt paralely k metodám surrealistů, jako je například automatické psaní…
Můj přístup nespočívá v randomu, v hledání náhodných věcí, který dávají zajímavé kouzlo. Spíš se opravdu snažím naladit na písničku a vytvořit z ní květinu, která už tam na začátku je. Když vytahávám tu obrovskou rybu, tak ta ryba je přesně taková, jaká už je pod vodou. Takže já hledám jenom to, co tam opravdu patří, co tam opravdu má být. Není to tak, že tam dám tohle, protože je to vtipný, ale spíš že to tam dám, protože to tam úplně totálně patří. Snažím se tvořit tak, aby to bylo co nejryzejší, nejzdravější. Můžou tak vznikat úplně originální věci. Ale není to přemýšlení, se kterým má každý zkušenost. Skládám věci od jedenácti let a vlastně jsem si už po těch letech vybudoval nějaký druh řemesla, software v hlavě, který je potřeba pěstovat. Je to fakt supr, já u toho zažívám věci, že se dotýkám podstaty… Ale nechci znít tak ezo. Ono to není ezo, ono je to čarodějství, fakt!

Hudba i texty vašich písniček jsou v něčem neuchopitelné a lidé si je často pamatují spíše skrze videoklipy. Jak vznikají ty?
Písnička sama o sobě je hodně abstraktní a ten klip to ještě popíše audiovizuálně, takže je to pro člověka uchopitelnější. Když dělám videoklipy, tak to dělám stejně jako písničky – klipy musí vycházet z hudby. Kytka se akorát rozrostla ještě do videa. Není to tak, že nalepíš video na audio, ale je to pokračování tvorby. Klipy vymýšlím já. Ještě mám kámoše Pavla Borovičku, který se mnou točil většinu klipů a jsme na sebe hodně naladěni. Pak to vždycky točíme jenom ve dvou a prostě na punk. Nemáme tam žádný štáby, děláme to jenom ve složení kamera a já. Ale tohle chci postupem času přeměnit do většího štábu. Předtím jsme dost hledali a ve dvou lidech tě nic neruší. Ale třeba další klip chceme udělat větší. Už se nám to rozrůstá, ty „friends“. Budeme dělat obrovský věci jinak.

Na čem pracujete?
Já jsem se teď přestěhoval ke svému manažerovi a vytvořili jsme si takové hnízdo Bert & Friends, kam za námi všichni chodí a pracujeme od rána do večera, protože jsme si dali hrozně plánů dopředu, které nestíháme. Tenhle rok připravujeme asi největší věc, co jsem kdy v životě vymyslel, úplně haluz věc. Plus budeme mít nové písničky, které poslouchám, když chodím po městě a u toho prostě brečím. Tady po Praze mě můžete vidět. Jsou to prostě ty nejsilnější songy na celém světě.

Chtěl bys čtenáře na něco pozvat?
Chtěl bych pozvat lidi, co nás neznají, aby si nás poslechli, třeba na YouTube nebo Spotify. A plánujeme velké sousto: československé turné 2050 Tour. Tam bude takový extrakt toho, co tvoříme. Tak přijďte tam.

text: Matěj Hřib