Tentokrát se nepředstavuji skrze úvodník ani recenze, ale skrze volný text. Vyšla mi letošní tvůrčí rezidence v rámci Knižních lázní a tak jsem po dva týdny vstávala s výhledem do zeleně a popíjela mariánskolázeňské prameny.


Můj rezidenční pobyt přišel skutečně v ten pravý čas. Od konce března je v rekonstrukci dům, ve kterém bydlím a tak každodenní budíček před osmou ranní v podobě vrtání a jiných hlučných prací je pro člověka, který spoustu své práce vytváří v klidných nočních hodinách, skutečně nepříjemným každodenním rituálem. Měkká postel hotelu, čerstvý vzduch a ranní světlo, které se stalo naopak tím nejpříjemnějším budíčkem každého dne, mi byly nejen prostorem pro tvorbu, ale i pro regeneraci psychiky. Napsala jsem text, volně navazující na již existující rukopis, který jsem měla možnost přečíst na kolonádě přímo pod Vyleťalovými freskami. Rezidence mi přinesla prostor pro bezčasí, kdy jsem se mohla oddávat toku myšlenek a poté je do textu usměrnit. Přesně to jsem pro svou tvůrčí práci potřebovala. Nebudu se více rozepisovat o kráse tohoto lázeňského města a rovnou vás vtáhnu do textu, který jsem v něm vytvořila.

Je tu úplné ticho. Jen z dálky štěká pes. Takové ticho, že lze rozpoznat i jeho rasu… a člověk nemusí být kynolog. Letí letadlo. Nevidím ho, jen slyším. Teď už vidím jen zapadající slunce, dorazila jsem o něco později, než jsem měla v plánu. Občas je dobrý, že původní plány nevyjdou. Ten první by mi přinesl hotelovou večeři. Tenhle? Obraz krajiny v klidu, kterou znám od dětství. A do které se teď na dva týdny budu probouzet z hotelového pokoje.
Už jsem napsala úvod k mé povídce. Tady za deset minut na nádraží.

Měli jsme tu hezká dobrodružství. Krásná. Oslavili jsme tu Nový rok.

Nemůžu si dovolit tohle město kritizovat. Je mi příliš blízké. Ale můžu si dovolit kritizovat odsud. Konečně. Nádech. Výdech.

Obraz krajiny v robustním starožitném rámu. Druhý obraz krajiny v tenkém rámu, za který je zasunuta pohlednice krajiny. Peníze ihned. Cedule na vedlejším domě – popisuju, co míjím. Popisuju, co vidím. Kulturní antropologie v praxi. O čem vypovídá? Rozhodně o jiném plynutí času. O množství nánosů dob dávno minulých, o generační reprezentaci, o zcela jiném kulturním kontextu, než z kterého jsem sem přijela. Libido sciendi bude saturováno. Budu objevovat, co v hlavním městě už neexistuje. A tady nevymizelo.

Je tu o poznání chladněji. To jsem tady nikdy neměla ráda.

Vždycky tu bylo chladnější léto a málokdy se vyhřál bazén na delší období. Nafukovací. Dětský. To ještě nebylo období bazénů a trampolín v zahradách. Takový nepsaně povinný sousedský set. U každého domu se zahradou. Na tý trampolíně jsem nikdy neviděla nikoho skákat. Ale je to velký objekt. Statusová věc. Levná cena na to, jak já to velký a nepřehlédnutelný objekt. A dá se s ním chlubit před Pepou. I Martinou. Musí jí mít každý, zvlášť, když ji mají všichni.

Většina lidí umře na posteli. Žádné pády letadla při cestě na vysněnou dovolenou, utopení v řece při sjíždění té divoké, udušení kostí z vánočního kapra. Paradoxní. Právě jdu kolem nemocnice, kde tamní postele zažily takových skonání nesčetně. Od určitého momentu už se jenom čeká.

Rychle se stmívá. Chvíle, kdy se den láme v noc je rychlá… Luxy, jednotky světla, klesají a ze světlého letního podvečera se mým doprovodem stává indigový večer. Zrychluji krok, ale přesto si všímám, jak z pečlivě zastřižených keřů tyčí lajdácky ponechané větvičky. Práce dvou lidí. Možná. Před hotelovou školou je pečlivě posekán trávník. Kéž by kultura dostihla i současnou gastronomii. Chleba s avokádem za stopade a flat white za osmde je trendem, kterému neholduju. Zvlášť, když se doma dá udělat za třicet tři i s kafem. Praha je drahá. Většina mých vrstevníků bydlí ve sdílených bytech. Nedivím se. Pokud je to denně několik kafí a obědy za tři sta a večer bary, tak na komfortní zázemí pro podobu života, již úměrnou věku, nezbývají money. Je to trend, obraz doby, ale taky finanční negramotnost. A taky otázka priorit. Generace Z si radši koupí jednu drahou kabelku. Drahou rozuměj něco kolem dvaceti tisíc. Dočasně tak uspokojí touhu po materiální slasti a pocitu sebehodnoty, kterou si drahou věcí nasimuluje. A protože si prej na byt stejně nikdy nevydělá. Je to trend, je to obraz doby, ale taky finanční negramotnost.

Ty vysoký kluci v dlouhým kabátě. Tenkrát tu byl jeden na ferdě. Další se pak objevil v knihovně. Ale pořád to bylo jenom hledání toho jednoho původního. Co jsem ho tenkrát záměrně ignorovala.

Už tam jsi? Ukaž mi hotel. Nejsem. Po cestě se zastavuju. Přemýšlím si a píšu. Doufám, že v deset mi ještě udělají check-in. Cesta od vlaku se mi prodlužuje čím dál víc. Z plánování a diáře vedeného takřka na minuty přecházím do přítomnosti. Jsem.

Neposouvejte stoly…

Nedokážu přehlížet detaily. Ba naopak, miluju je. Ráda se na ně fixuju. Je to pro mne hra, obsese. Celek stvořený z nesčetně detailů, které mu dávají specifickou podobu. Dá se z nich leccos vyčíst. Leccos pochopit. Práce v kultuře mne učí toleranci. Každý umělec reprezentuje individuální přístup. Nehodnotím líbí/nelíbí. Snažím se pochopit, proč dílo vypadá zrovna tak, jak vypadá. A samozřejmě zohledňuju kvality jako jsou jeho řemeslná podoba díla, záměr, koncepce, kontinuita. Je toho hodně, co tvoří podobu výsledného díla. Nejsou to jen barvy intuitivně nanesené na plátno. Emoční vyjádření pro prodej na Instagramu. Picasso se ke zkratce taky dopracoval přes bravurní zvládnutí figury. To by namaloval každý, jak s oblibou každý říká. Každý, kdo ve skutečnosti nikdy nenamaloval nic. Čas tu plyne skutečně jinak. Člověk tu zpomalí, ať chce nebo nechce. Zpomalí na tempo 2,8 km za hodinu, v rozmezí 6.30 do 22 hodin. Čím víc se s tímhle časoprostorem budeš chtít utkat a zkrotit ho, tím déle ti bude trvat adaptace. Období vzdoru ti jen vezme právě to nejcennější, co ti tohle místo může nabídnout. Zklidnění.
Večeře končí za šest minut a já jsem si ji dopřála téměř plnou hodinu. Přestože jsou jedním z šesti podobu luxusu současné doby pomalá rána, tady si užívám i ten sedmý. Dlouhé večeře. A následné dlouhé procházky. Dnes už mám nachozeno přes jednadvacet tisíc kroků a vlasy ještě stále mokré z bazénu. Odpoledne jsem si objednala termíny masáží ze dvou voucherů, které jsem dostala k únorovým narozeninám. Teď v půlce června. Upřednostnit sebe před, snad vším, ostatním se stále učím. Čím více otevírám oči, tím spíše se mi to daří. Je půl, musím opustit jídelnu, přestože křišťálové lustry stále září.

Ležíš v krabičce?

Neživ to. Nepřikládej tomu váhu. Nepřikládej tomu políkno zájmu. V hlavě mi zní rady pro sebe samu. Osobní koučing.

Nepustím svoje kroky k tomu, aby mne zastavily. Jen moje hlava se stále více otáčí. Je tam moje dětství. Stejný dům. Jen už jiný obsah.

Kultura se rozpadá. Když přežije kultura, přežije národ. Kdo že to řekl? Viktor Mládek, manžel významné mecenášky a sběratelky umění Medy Mládkové. Na Kampě se s tímhle výrokem setkává každý návštěvník. Jak moc platný je tenhle výrok právě teď, je otázkou. Vystoupila jsem z těch tahanic o pravdě a o obhajobách. Diskurz nastavují otázky, nikoli pravdy. Tolik věcí není v pořádku. A není to otázka dění ze dne na den. Celý svět vybuchuje. Někde jsou to domy. Někde instituce. Zvládneme to všechno? Je třeba poodstoupit. Získat nadhled. Vně nikdy člověk nevyhodnotí, jak je kalná louže obrovská. Jedni jen nastavují ruce. Druzí se bojí změn. Jak vyřešíme něco, co už se pomalu ale jistě rozpadlo? Přijetím stavu. Konáním nekonáním. Aktivní rezignací. A hlubokým nádechem. To není ignorace. Naopak. To je okysličení té dusivé prostory. Zastavení chce daleko více síly, než pokračování. Ale to už řekl Walter Benjamin.

Rozpadá se. Kultura se rozpadá. Na drobné kousky. Každý z nich by potřeboval vzít, prozkoumat a pořádně vyčistit. A pak z nich opět složit celek. Vše transformovat. Ale jak sjednotit jednotlivé sekce, kdy každý hlas z nich jen křičí to své a celek nevnímá? Chce se jen obhájit a utvrdit v tom, že neudělal nic špatně, protože všechny další strany jej obviňují. Petice. A pak další petice. Každá strana si chce přihřát polívčičku. A každá petice bude mít vždy nedostatky; Tahle je napsaná příliš pod vlivem emocí. Tahle zase sterilně vykonstruovaná. Tuhle napsala stará generace, která nepřijímá změny, které vychází od té mladé. Jsou to bardi, sexisti, co nepřijímají mezi sebe ženy. A další a další odezvy takového typu na petici, která působí, jako by byla napsaná u piva, která budí emoce, za pár dní nasbírala přes 1600 podpisů a zatahuje do problematiky co nejširší veřejnost. A zviditelňuje problémy, které se v NGP, CJCH a na AVU dlouhodobě objevují. Tsunami přišla, další tsunami obhajob přichází. Jsem ráda, že pod náporem dalších povinností nemám prostor tyhle náročné žabomyší spory detailně sledovat. Ten problém je hlubinný, dlouhodobý a komplexní. V tomhle kruhu obviňování a obhajování nemá konce. Konat nekonáním je jedinou možností, jak se pokusit vidět řešení. V kalné louži tonoucí nevidí její velikost. Mohli by na stav české kulturní scény zareagovat Ztohoven. Aktivistická kritická umělecká skupina. Smsky poslancům, Atomový hřib, Občan K., Červené trenky… Perfektní projekty, které se vztahovaly k aktuálním problémům a upozornily na ně uměleckým kritickým jazykem. Ne pouze křikem a obviňováním, jazykem, který je vlastní peticím. Snad s nimi tahle situace opět zarezonuje a Ztohoven zkusí ukázat, jak z toho ven.

Otázky jsou důležitější než odpovědi. Jsou to otázky, které určují diskurz. Kdo určuje „hřiště, hrací pole“ diskurzu, ten vládne.

Kritizujeme zvrácenost, ustálenosti konsenzu jako metody odpovědí, ale je nezbytné si uvědomit, že primární jsou otázky. Některé otázky se nekladou, jiné se formulují tak, že při podrobnějším zkoumání nedávají žádný smysl a přesto se pošetilci do krve přou o odpovědi.

Chceme-li změnu, musíme získat iniciativu v kladení otázek, nikoliv ztrácet čas reakcí na otázky, které nastoluje někdo jiný.

Tyhle okna jsou stále rozbitý. Kolik už je to let? Dvacet. Asi víc. Minulost je tady přítomností i budoucností. Jdu další ulicí. Není jich tu mnoho, ale všechny jsou malebné. To se tenkrát Goethe procházel opravdu jen po Hlavní třídě, když v něm procházky zanechaly takhle poetické popisy. Ale spíš v něm takové popisy probudily prameny, hlavně ty, které popíjel s Ulrikou (Von Levetzow). Kdyby si ho tenkrát vzala, tak by byl literární archiv chudší o Mariánskolázeňskou elegii. Znám tady spoustu zákoutí, která skýtají nespokojenost maloměsta, ve kterém se běžnému člověku nežije zrovna nejlépe. Nepustím svoje kroky k tomu, aby mne zastavily. Jen moje hlava se stále více otáčí. Je tam moje dětství. Stejný dům. Jen už jiný obsah.

Píšu za chůze. Zpomaluju kolem ubytovny pro uprchlíky.

Koukám do oken. Teď s daleko větším zpomalením, než před domem mého dětství. Nesvítí se tam. Vypadá zavřeně. Ale jsou tam… malí, už v pyžamu. S dalmatinama. Za tamtěma oknama jsou orchideje. To by u nás doma nikdy neprošlo. Orchideje v plastovym květníku jsou do paneláku. A muškáty zase na rakouský horský chaty.

Když nemáš skills, musíš to dohnat efektama. Lidi se nechávají rádi bavit. Jedna nesmyslná kulturní akce za druhou, hlavně ty zaměřené na požitky z jídla. Instantní slast, co vyprazdňuje útroby, ale až potom, co velmi rychle vyprázdní i peněženky. Prosecco za dvě stě. Do skleničky za sto pade. Tu si musíš koupit, aby sis mohla koupit to prosecco za dvě stě. Smysluplná náplň víkendového volna. Lidi jdou tam, kam je pošleš. Kéž by někteří šli na hodně dlouhou procházku…

Střízlivost je v tomto bizarním světě skutečně nebezpečná. Ale kdo vydrží projít očistcem. Ráj ho nemine.