V letních měsících se v České republice koná několik filmových festivalů, které jsou jasným konstatováním toho, že filmové médium diváky zajímá. Jedním z těch mladších je festival, který nejen představuje experimentální film, ale také kultivuje prostředí, jehož genius loci již dávno utichl.

Mariánské Lázně. Nejskloňovanější lokalita lázeňských procedur na Slevomatu, nejmladší ze tří měst proslulého západočeského lázeňského trojúhelníku, ale také místo, jehož návštěvnost příznivě ovlivnil básník a filozof Johan Wolfgang Goethe a navštívili jej hosté jako Fryderyk Chopin, Richard Wagner, Ema Destinová, Antonín Dvořák, Friedrich Nietzsche, T. G. Masaryk nebo Sigmund Freud. Dnes město plné trojjazyčných cedulí, které jako první jazyk opanuje ruština, s hlavní třídou zbarvenou do šedošedé oděvy německých seniorů a městským kinem, které nabízí takové filmy, že zvolíte klidný večer doma. A když jste mladý člověk se zájmem o kulturu – tedy jste v tomto městě raritou –, taky zůstanete sedět doma. Přesto se ale nemalý realizační tým pod hlavičkou Marienbad Film Festivalu snaží již třetí rok kulturu v Mariánkách rozproudit.

Filmová promenáda
Mezinárodní filmový festival Marienbad proběhl v lázeňském městě mezi 28. srpnem a prvním zářím. Hlavní programovou sekcí Theatre Electrique byla česká soutěž experimentálních filmů. Bylo přihlášeno šest desítek filmů, z nichž konečný výběr byl divákům představen v počtu 28 snímků. Nejkratší stopáž čítala 20 sekund a ten nejdelší autorský film diváci sledovali 70 minut. Žánry filmů nebyly nijak omezovány – počínaje od klasické abstraktní a nenarativní tvorby se objevily i filmy ostře se vymezující ke standardům mainstreamového filmu. Limitován nebyl ani věk tvůrců. Očekávat cokoli bylo tedy tím jediným správným očekáváním, a dá se tedy říci, že celým gró festivalu – ukázat filmové médium a nový přístup, jiný pohled, svobodnou práci nezatíženou konvencemi.

Experiment srozumitelný i tíživý
Další z programové sekce, Cinema Excelsior, se zaměřil na experimentální scénu vybrané národní kinematografie. Letos se jí stala italská. Sedm programových bloků uvedlo filmy současných filmařů mladší a střední generace. Čistě esteticky pojatý film složený z monochromatických pohledů na krajinu vynikl svým kontemplativním minimalismem, jiný byl svou neuchopitelností, nahodilostí a iracionalitou náročný ke sledování a dráždil neustálou vnitřní otázkou, zda odejít ze sálu či dokoukat tento počin.

A nebyl by to filmový festival, aby se také nevěnoval těm velkolepým snímkům kinematografie. Sekce Gala přilákala návštěvníky do mariánskolázeňských sálů Casina a Městského divadla na tři filmy. Zahájení se ujala Il Sorpasso (Sváteční vyjížďka) italského režiséra Dina Risiho (1917–2008) a závěr festivalu patřil filmu I Mostri (Monstra) stejného autora. Risi sice není prototypem režiséra, který by zasvětil život osouvání hranic filmové řeči, ale právě on stál u zrodu žánru commedia all’italiana, tedy žánru, který dokázal skloubit důslednou společenskou kritiku a reflexi stavu italské společnosti s masovým diváckým vkusem. Třetím filmem ze sekce Gala byla Extase Gustava Machatého (1901–1963), nejznámější český film meziválečné éry.

V rámci další sekce festivalu, České retrospektivy, prostupovala jednotlivými dny festivalu Bilance Adély Babanové, přední představitelky umělců zabývajících se politikou pohyblivého obrazu. Předmětem jejího zájmu je zkoumání osobní a kolektivní paměti a manipulace s ní. Skrze reálné příběhy staví nové fikční a nahlíží tak na hranici mezi fikcí a realitou. V díle Návrat do Adriaportu vzala diváka na ostrov Adriaport, suverénní československé území, kam se v létě roku 1980 rozjely první vlaky s českými turisty. Už šedesát let je mi třicet zase představuje odvěkou lidskou touhu po nesmrtelnosti, věčné kráse a mládí, kterou vypráví skrze šestiminutový film o herečce Evě Weber. Uveden byl i nejnovější film Babanové Neptun. Fantaskní interpretace skutečné události Akce Neptun představuje známou kauzu historicky první masové dezinformační kampaně u nás, která se odehrála na Černém jezeře na Šumavě v roce 1964. Adéla Babanová (* 1980) je kromě mnoha jiných ocenění i finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého 2012.

Lázně vizuální i hudební
Marienbad ale na několik dnů neožil pouze filmem, prameny bublaly i mezi decibely hudby. Dramaturgie hudebního doprovodného programu nezanevřela na to kvalitní z české nemainstreamové scény a další přidanou hodnotou se stalo místo, které ve večerních hodinách hudbou ožilo. Koncerty se konaly v prostoru kolonády Ferdinandova pramene – místu, které je standardně uzavřené. Já jsem se letos do Mariánských Lázní podívala poprvé v tomto filmovém kontextu a město, které navštěvuji od dětství, se mi proměnilo před očima. Projekce v sálech, které nejsou normálně přístupné – např. prostor Malé scény domu Chopin – mi představily dosud neznámá místa. Důležitost kulturních akcí a festivalů, zejména konkrétně tohoto mariánskolázeňského, je právě v oživování a kultivování společenského prostoru a snaze navrátit městu s tak dlouholetou historií opět úroveň a nějaký ten kulturní standard, kterým herny a kebaby lemované kabelkami vietnamských prodejců rozhodně nejsou. Přestože je téma experimentálního filmu poměrně úzkoprofilové, věřím, že s přibývajícími ročníky festivalu se na něm bude objevovat stále větší množství nové éry šviháků lázeňských. ∞