„Čekal jsem, že moje privátní sbírka floskulí nalezne pochopení leda tak u úzké vrstvičky stejných podivínů, za jakého se sám v tomto směru považuji.“

Vladimír Just je autorem výše zmíněných slov i skvělého Velkého slovníku floskulí, který je i ve třetím vydání téměř beznadějně vyprodaný. Což je potěšující zpráva, neboť značí, že existují lidé, kterým osud češtiny není lhostejný.

Kromě toho, že slovník nemilosrdně odkrývá ledví mnoha českých veřejných osobností a ukazuje vyprázdněnost většiny televizních i deníkových komentářů, velmi příjemně se čte. Humor pana Justa je hladce břitký a kouše ty, kterých se týká.

Floskule většinou dokazují totální nechuť zabývat se tématem, snahu o zamlžení situace či odhalují podvědomý sklon k alibismu. Méně častěji se jedná o formální neobratnost, omezenou slovní zásobu či malou pohotovost nebo snahu vypadat inteligentněji. Což se snadno může stát každému z nás, takže kameny nechte ležet pěkně na zemi a Slovník si přečtěte. Neboť neznalost neomlouvá a každý, kdo bude češtinu prznit vědomě, shoří v plamenech hněvu zneužitých významů. Původ slova floskule (flos znamená latinsky květ) tak jasně potvrzuje rčení, že „kdyby blbost kvetla, byl bys, (doplňte jméno), samý květ.“