Procházím se mezi milétskými troskami z 1. století př. n. l., míjím torzo vysochaného starověkého vojáka a nahé mužské postavy s rohem hojnosti. Zdobí monumentální bránu, která vedla na Jižní tržiště. Jako součást agory rámovala možnosti veřejného života, který Hannah Arendtová zasazuje do tohoto hlavního náměstí, kde se formovala politická aktivita.

Přede mnou se tyčí nádherná, několik metrů vysoká i široká, štuková brána a já si nemohu nevybavit Heideggerovy pasáže ze Zrození uměleckého díla. Antický chrám ustavuje svět, svým stáním svět otevírá, na druhé straně do něj vsazuje opak světa – zemi. Až díky němu se nám vyjevuje příroda. Není to tak, že by byl pouhým prvkem vloženým do již existujícího okolí. Až on jakožto výsostné umělecké dílo tvoří realitu, až skrze něj se člověk dostává k sobě. Hrubost a pevnost kamene a majestátnost horniny, na které je chrám vystavěn upomíná na surovost a temnotu země v kontrastu se světem, který může až skrze jeho sloupy proniknout. Heidegger ve svém eseji prezentuje kontrast mezi pouhým vystavením určitého díla, které je vulgární součástí uměleckého provozu, v němčině Ausstellen, a skutečným vybudováním posvátné stavby, Aufstellen.

Svůj zrak chci upřít k nebesům, ale něco mi brání proniknout k jejich svátosti, jejímž prostředníkem měl být podle Heideggera básník. Vznešené myšlenky a jejich patetickou formulaci roztíná jako mačeta předražený meloun na turistické pláži, vjem skleněného stropu nade mnou. To, co bylo kdysi aufgestellt (vybudováno), je nyní ausgestellt (vystaveno). Nezbývá mi, než vstřebat popisky u jednotlivých artefaktů, podobně jako resortovému povaleči meloun, a vyjít o patro výš do sekce islámského umění. Milétská brána, na kterou se otevírá kompaktní pohled, pokud vystoupáte po schodech na protější straně, je z šedesáti procent původní, zbytek byl doplněn mramorem, betonem, cihlami a sádrou. Nepřestávám se podivovat, jakými procesy tento architektonický kus prošel. Zatímco ještě před vznikem křesťanství byla brána obklopena filozofy a determinovala vstup do veřejné sféry, v letech 1907–1908 byly její části převezeny do Berlína a za druhé světové války výrazně poničeny, aby byly znovu zrestaurovány v padesátých letech a finální podobu celek získal až v roce 2019.

Rajská zahrada za zvýhodněné vstupné
Filozofování bylo podobně jako trosky izolováno do rezervací – akademických budov, z nichž prostoupí maximálně hlas Anny Hogenové do médií, aby byl její projev strhán univerzitními kolegy a jeho nesrozumitelnost obdivována lidmi, kterým zní řeči o emitaci apeironu cool. O problému transformace veřejného prostoru se negativně vyslovuje Richard Senett, jehož teorii přehledně představuje Petr Kratochvíl v knize Městský veřejný prostor. Senett zdůrazňuje především hodnotu setkávání odlišností, která veřejná sféra nabízí. Moderní člověk kvůli své zahleděnosti do sebe sama začíná chápat vše veřejné jako cizí a nepřátelské, v městech vznikají ghetta, což způsobuje sdružování navzájem si podobných lidí a zabraňuje propustnosti jiného, které má funkci zpružňování společnosti.

Při návštěvě „ghetta“ návštěvníků Pergamonského muzea, tedy jeho budovy samotné, mě napadlo, do jaké míry je vhodné kazit si zážitek z historické hodnoty vystavovaných artefaktů kontextem kolonialismu, po jehož tematizaci není v galerijních komentářích k jednotlivým objektům ani stopy. Nechrání nás nakonec instituce takového typu před světem a jeho nástrahami a nejsou tak lákavé právě díky příslibu pohodlné izolace? Zatímco současné umění má často aktivizační roli a galerie či ulice, ve kterých se nachází, problematický svět otevírají, nepředstavují lidské výtvory vzdálené minulosti mnohdy klíč, jímž můžeme svět na nějakou dobu zamknout? A neposilujeme obdivem, který takovým objektům věnujeme, pouze sebestředné vědomí „statusu kulturního člověka“, jenž se zajímá a ví, za minimální, jestli ne nulovou, cenu –, vkročení do jistého?
Stejně jako čedičový pilíř z 8. století př.  n. l. z oblasti dnešního Turecka procestoval prostor a čas až do berlínské galerie 21.  století, nedoputoval pilíř našeho sebevědomí do slepých ulic potvrzováním již potvrzeného? Nepotřebujeme dospět k pochopení své nevědomosti a přiznat si, že jsme penzum vlastních myšlenek vykradli z cizích myslí, aniž bychom je jakkoli revidovali?

Makat a neblábolit
Naproti přes ulici starého berlínského bytu s vysokými štukovými stropy, ze kterého pozoruju Sprévský kanál, probíhá demolice industriálních budov. Thyssenkrupp, společnost spojená s obchodem se zbraněmi, pozemek prodala developerské skupině, která již započala jeho proměnu. Plánem je komplex komerčních prostor pro výrobní linky či kanceláře, restaurace a další služby. Aby došlo k rekonstrukci, musí se ničit. Co se bude vztyčovat však není sloup antického chrámu, na nějž pěl Heidegger chválu vedle performance klasické tragédie, ale další kapitalistická vize. Co z toho, že se myšlenka industriální funkce tohoto areálu částečně zachová, čímž se developeři chlubí, jako by navazovali na tisíciletou oceněníhodnou tradici. Dnešní člověk je již zcela odtržen od původních vazeb na antické bohy, a naopak spřádá mýty novodobé – neutuchajícího spotřebitelství pro výrobu nezbytnou pro další konzum. Vyšší instancí je nekonečný růst a „pokrok“, zatímco v soukromí si můžeme spirituální nedostatek kompenzovat pseudoesoterickými příručkami nebo schůzkami s koučem, který nám nejlépe vysvětlí, jak na sobě makat, abychom dokázali sprintovat s dobou a vzdorovat nátlaku, jehož problém tkví výhradně v naší hlavě.

Herstellen znamená „vyrobit“. Ale Heidegger toto slovo spojuje se vznikem uměleckého díla a využívá víceznačnost tohoto výrazu – znamená to totiž také „postavit sem“. Tento význam používá ve spojení s vnesením země do světa, až na jeho pozadí se země může ukazovat, a je tak umožněna jen díky vlastnímu protipólu. Hroudy zeminy, které pozoruji z okna v kompozici s mechanickými pohyby jeřábů a bagrů, vypovídají o budoucím korporátním celku pevně zakořeněném v hlíně, který ustavuje skutečnost. Až skrze něj jsme schopni vidět okolí, až vůči němu se otevírají souvislosti světa. Pro rekonstrukci modly je nutná dekonstrukce, konstrukce je jen přechodným stavem. A pro umožnění jejího úpadku je třeba nový stavební plán. Úspěšný architekt by se měl však primárně zabývat otázkou, co všechno se ještě může objevit, když něco jiného zmizí.