Okvětní plátek
Březen je první jarní měsíc. Již únor navozuje jakési zaslíbení tomu zajisté nejpůvabnějšímu ročnímu období. V dětství tento čas patřil také oblevám a tání. Pouštěli jsme papírové lodičky po obrovských kalužích nebo potůčkách hrnoucích se k městským kanálům. Na trzích a nárožích prodávaly růžolící tetky tulipány, narcisy a obzvláště vzácnou mimózu. Zatímco zima vybízí spíše k četbě detektivních románů, jaro patří zahradnickým katalogům, sázení ovocných stromů a v neposlední řadě Zahradníkovu roku Karla Čapka.
V něm Čapek navozuje lehkost bytí, směruje nás k poetice běžného života, neskonalému optimismu a humoru všedních, a přesto (nebo právě proto) krásných dní. Těch dní, které považujeme za běžné a máme sklon je vnímat za méně cenné než ty víkendové. Ony však představuji hlavní část našeho života.
To mi zároveň evokuje básně Macua Bašóa, proslulého japonského básníka 17. století, který je považován za zakladatele literární formy později nazvané haiku. Napadají mne tyto verše Macua Džinšičira (vlastní Bašóovo jméno, v dospělosti pak Manefusa či Tósei): „Jarní jitro / Každý bezejmenný pahorek halí / Průzračný opar.“ (ze sbírky Úzká cesta do vnitrozemí)
Přemýšlím o tématu Artiklu na březen, kterým je rekonstrukce. Chceme-li se vrátit na místo činu, navrhuji obrácení se právě k smyslům, obrazům podivuhodné všednosti běžných dnů a obyčejnosti těch svátečních, které se ve své prostotě zarývají o to více do paměti. Jako například větev rozkvetlé jabloně za oknem nebo první sněženky mezi kameny pod zbytky sněhu. Jsou to zázračné paprsky slunce, které z nevzhledného činžovního domu vytvoří měděný palác, do něhož vcházíte duhovou branou, a skřivan vám zpívá nad hlavou.
Jde přece o to putování. Rekonstrukce – re-construere – je do jisté míry konstruktem našich vzpomínek, které se snažíme tak či onak napojit mízou, aby to dávné kolem nás ožilo a probudilo i to zapomenuté v nás, anebo abychom byli postaveni tváři v tvář znovu a znovu těm samým prožitkům a činům, kterých jsme se dopustili, anebo kterých se dopustil někdo na nás. To však už mizí v zapomnění po spuštění stavidel. Jen aby nás ta velká voda nesmetla.
„Jdu horskou pěšinou / Najednou se cítím tak lehký / Fialky v husté trávě…“ (Bašó, ze sbírky Sedm sbírek Bašóových, část Jarní den).