Kolem jde chlapeček. Chodí jako Chaplin a tváří se jako Keaton. Nevtíravě plaší holuby. Kouzlo ruší jeho máti komentáři typu: „Ty nechceš, aby přibrali, že?“

Nejlepší metodou, jak na něco zapomenout, je přestat si toho všímat. Zároveň je nejtěžší, protože snadněji se něco udělá, než neudělá, jak prokázal psychologický experiment, ve kterém respondenti neměli za žádnou cenu myslet na růžového slona. Jako na potvoru jim vždycky vytanul.

Rychlost světla nezná čas, já znám jen rychlost psaní. Dává možnost promyslet každý další krok, na kterém beztak záleží jenom trochu.

Zahaluji se do šátku, který jste mi darovali, snažím se jím obklopit, mým cílem je, aby přilnul beze zbytku k mému tělu, aby natáhl své končetiny a objal mě všude. Aby se látka tělesného masivu dokázala rozplynout do jeho záhybů.

Dělám jen to, co dokážu pochopit, takže nedělám nic, ale když to dokážu popsat, tak je mi to jedno.

Schopnost přizpůsobit se. Obzvlášť v době turbulentních změn (ráda jsem vzkřísila tento, již kultovní, obrat) je rozvíjení adaptability jednou z možností, jak prožívat spokojenější život. Množství nových situací, požadavků i kontextů takřka nutí dynamicky reagovat a kdo ustrne, stihne akorát lamentovat, ale už nikoli žít. Změny můžou přinášet obavy a to ve všech kontextech – i v tom kulturním.

Miley Cyrusová si během ceremoniálu při udělování Ceny Grammy několikrát změnila outfit, vystřídala jich za večer celkem pět, a to ve společnosti, která potřebuje nabrat nový směr, překonat limity možného, změnit realitu, vyřešit klimatickou katastrofu.

Vzal pušku a na své alma mater střílel holky, které v minulosti ignorovaly jeho vstřícné pohledy, a taky všechny ostatní, protože od jistého momentu, kdy ho zaslepila nenávist, mu začalo být jedno, komu se mstí.

Člověk si říká, že asi musel hodně hřešit, když tak trpí. Jedu se ostříhat. Třeba na mě budou hodnější, když nebudu vypadat jak zasraný hipík.

Každé psaní je tak trochu dopis na rozloučenou, takže kdybych to nedal, dejte to za mě. Nebo to aspoň dávejte co nejdéle, protože život je krásný.

Pokaždé když žasnu nad vánočně ozdobenou tramvají nebo když vyjádřím radost z té „pokleslé komerční tradice“, připadám si jako rebel. Je zvrhlé těšit se na „rodinnou pohodu“, zatímco ostatní nenávidí nucené návštěvy příbuzných. Jsem hloupá, když se mi líbí ozdoby ve tvaru labutí s pírky na vánočním stromečku.

Jestli něco skutečně uteklo, tak bych za to považovala tento rok. Oproti zpomalení, které nastolil rok 2020 a s ním přítomná pandemie, kdy kultura nejen, že stagnovala, ale i skrze bariéry hledala nejrůznější cesty, jak se projevit, byl již tento rok, který prosincem právě končí, pln nejrůznějších projektů, témat i turbulentních společenských intervencí. Kéž žijeme v zajímavé době! Jakoby se opravdu stará čínská kletba, kterou jako motto užil kurátor Ralph Rugoff pro hlavní expozici 58. ročníku Benátského bienále v roce 2019, skutečně naplnila.

Do své vlastní hlavy nevidíme o nic víc než do cizích, a pokud ano, není nám to nic platné. Pravda je jen to, co se dá sdělit, a tak musíme zůstat poplatní schématům.

Probouzím se z letního spánku, ze sluneční neúnosnosti. Jan Patočka chápal slunnou stránku dne jako náležející eposu.

Říjen utekl podobnou rychlostí jako kulturou syté září a vy už otevíráte stránky listopadového Artiklu s tématem Regenerace. A přestože se tento pojem nejčastěji pojí s organismem, rozmanitá kulturní nabídka závěru roku jednoznačně sděluje, že regenerace probíhá nejen v tkáních, ale i na kulturním poli.

Mozek všechny události dešifruje jako správné. Nedává nám na výběr, musíme je brát jako realitu.

Září bylo skutečně intenzivním měsícem, ve kterém se k vám Artikl dostával nejen z dobrých kulturních míst, ale i z dobrých kulturních akcí. Kromě účasti na Art Book Fair 2023, který pořádala Galerie hlavního města Prahy, jsme také byli mediálními partnery festivalu Lunchmeat, který probíhal poslední zářijový týden ve Veletržním paláci Národní galerie a mediálním partnerem mezinárodního festivalu designu a volného umění Czech Design Week 2023, který proběhl ve výstavní síni Mánes, ve které jsme vám také přinesli doprovodný program v podobě přednášek a besed.

Jakým způsobem přemýšlíme o létu a o všem, co se kolem nás děje? Nemohu nemyslet na příčiny horka a jeho důsledky. Přemýšlím tiše, ale pro sebe nebezpečně. Změny teplot v blízkých dnech asi nedorazí.