Dilema. Kdo je nemá? Kdo je neřeší? Kdo je bez dilemat? Přirozené je být v neustálém rozporu se sebou samým – tedy mít dilemata.

Proč člověk pojmenovává? Kvůli kreditu. K čemu by byla všechna ta nádhera, kdyby nebyla pojmenovaná? Byla by volně přístupná a interpretovatelná.

V měsících, kdy vrcholí panika okolo slova coronavirus ve zcela nejrůznějších podobách, se zároveň těchto pět písmen s číslem devatenáct ve zkratce svého označení stává fenoménem, který ukazuje, jak je manipulovatelná masa lidí prostřednictvím médií a zpráv.

Co způsobuje potěšení? Co se za ním skrývá? Co znamená? Má jistě mnoho podob, ale jeho podmínkou je těšení. O to překvapující je, když jej zažijeme znenadání. Proto je důležité potěšení zprostředkovávat, sdílet, být jím pro ostatní.

Nech osobu, která za to stojí, vzít ti tvé pracně budované lego. Nech jít ego, falešné Já. Přeroď se do nadčasového Ty. Tak nějak interpretuju známý bonmot Charlese Bukowského.

Téma únorového vydání Artiklu je Potěšení. Zvolili jsme ho se zcela konkrétním záměrem, protože k tomu našemu potěšení se už 29. února přiblížíme. Bude jím vernisáž výstavy k sedmi letům vydávání Artiklu, sedmi let těšby uměním, radosti z něj.

Po vypětí přichází nutně uvolnění. Po křeči zaplaví ztuhlé končetiny pocit volnosti. Srdce se pravidelně stahuje, aby do něj mohla natéct krev, pak myokard povolí, aby se mohla krev dostat do celého těla. A tím jej vyživovat a udržovat v chodu celý organismus. Tento proces se opakuje. Vypětí následované zvolněním je součást života. Životně důležitá součást života.

Žádné dlouhosáhlé bilancování nad uplynulým rokem, kterému přichází leden stereotypně vstříc: konstatovat, že v minulém roce proběhlo množství změn, které z Artiklu činí časopis, jaký můžete držet ve svých rukou právě v této podobě a s těmito články, je ale nasnadě. Sedmý rok vycházení Artiklu, rok 2020, je slavnostním. Sedmý rok těšby uměním, radosti z umění, je pádným důvodem věnovat se oslavě.

Vzpomínáte na ty časy, kdy jste ještě měli z Vánoc Vánoce? Když jste byli ještě malí, tak jste je fakt žrali.

Vše se odehrává v postupném koloběhu, rytmicky. Tak jako se Země otáčí kolem své osy a zároveň putuje po své oběžné dráze kolem Slunce. Čas plyne ve své nekonečné pouti a my se snažíme zaplnit ten prostor mezi údery pomyslných hodin. Občas se stane, že do života přijde nějaký karambol a to nám, zdá se, je pokynem k zastavení, k přechodu, k odpojení.

Opojení, hédoné, stav slasti, vrcholného uspokojení, nirvány. Když je člověk sám uprostřed jsoucna, přírody, s hvězdami a sluncem nad hlavou se tento stav přibližuje rajské blaženosti. Opojení je ale přesáhnutí toho slastného okamžiku bytí, pocitu vítězství. Je to setrvání v tomto zvláštním stavu, kdy všechny smysly jsou prostoupeny libostí.

Jako by slova mohla být pochopena jen ve zlomku vteřiny. Až do toho okamžiku jen formují očekávání. Pomalu připravují veřejné mínění na prozření.

Prvního proslavil Instagram, druhého televize. Lil Peep je synonymem pro drogový trap, Charles Manson pro masovou vraždu. Zemřeli čtyři dny po sobě.

Je to piedestal, odměna nebo pouhé konstatování či pejorativní označení?

Každý asi někdy zaslechl tento výrok Friedricha Nietzscheho, nebyl však otázkou, nýbrž konstatováním. Kvůli němu si vysloužil nálepku jednoho z největších nihilistů Evropy. Vytrženo z kontextu to tak působí. Je prazvláštní, že ani při středoškolských či vysokoškolských hodinách dějin filozofie se člověk nemusí dozvědět, kde se tento výrok vzal, do jakých myšlenkových souvislostí náleží, a dál slýchá „polopravdu“ o Nietzschem, jenž popřel existenci Boha… Je to vskutku tak?

Shon a ruch velkoměsta jsem již před pár dny nechala v zádech a na nějakou dobu se odstěhovala na venkov. Pod střechou se tu uhnízdili ptáci, kteří zpívají slunci a životu svou píseň. Konečně ticho.

Lidi přijeli kvůli filmu, já kvůli lidem. Ale já nejsem film. Nebo možná jo.

„Téma na srpen bude Klid“. „A o čem se jako bude psát?“, dostala jsem otázku. „Lepší by bylo třeba téma barevnost. Ke klidu nevim, co bych napsal.“