Propíjím se do vesmíru, do uzavřenosti. Žebra praskají, prsní svaly se nadýmají, nebo spíš s nimi sousedící měšce. Láme se klasický prostor, ustupuje a jeho útržky mě svědí jen u konečků prstů, než se vznesu do bezhmotí.

Stanout tváří v tvář lidem pohlcovaným technologií, kterak se proměňují v kyborgy, je zbrusu nová emoce. Není to samota, protože je sdílená. Není to ani sranda. Kapitalistický systém podporuje dravost, až sociopatii. V nových technologiích dostal hardware, který povzbuzuje rys zvaný ghousting.

Na okolní prostor delegujeme až polovinu své paměti. Všechny ty revitalizace a rekonstrukce jsou jako strhávání pomníků. Když se mění prostor, ztrácíme kus sebe.

Už jste zapomněli, proč máte v rukou telefon, a hledáte život, který vygooglovat nejde.

Myslím, že si uvědomovala, že vím, že má kluka. Nevím, jestli šlo o manickou psychózu, zamilování nebo obojí, ale měl jsem pocit, že si uvědomuje víceméně všechno. porozumět – a možná ho tak lépe – a konečně, pochopit.

Miloval psaní i lidi, miloval svou ženu i ostatní ženy. Je tomu nešťastných třináct let, co nás opustil Václav Havel, letiště samostatné státnosti. Naše bytí bez něj se blíží občanskému průkazu a náročné maturitě.

Předěl neexistuje. Vše, co je definitivní, se mi zdá krajně podezřelé, vše, co má jasné obrysy a dokážeme to včlenit mezi další puzzle, by mělo být důsledně prošetřeno.

Slovo Předěl etymologicky označuje něco, co odděluje a zároveň spojuje – hranici, přechod, ale i možnost nového začátku. Předěl není pouze statický bod na ose času, ale dynamický proces, který v sobě skrývá potenciál transformace. A přesně takovým se pro Artikl stává tento prosinec. Dvanácté vydání jedenáctého ročníku, které budete právě číst, je nejen posledním vydáním tohoto roku, ale také posledním vydáním před transformací.

Šmátrám bezvětřím a sahám si na dno. Snažím se o tebe, i když jste ke mně nikdy nepromluvili. Vysílám signály do prázdných polí a lesklý černý tekutý asfalt mi na kůži tvoří latexový povrch, který by tě mohl zaujmout.

V Deníku N píšou, že se lidi čím dál častěji topí v přírodních nádržích, zatímco cyklisti čím dál méně bourají. Myslel jsem, že plavání je bezpečnější. No jo, až na tu vodu.

Dívám se a vybírám protějšek, ale když vyberu, tak couvnu. Z nekonečna si nejde vybrat. To mě na tom baví. Zakoušení nekonečna.

Zelená barva, odstín Pantone 3507 C, citrony na stromech a sandály v třmenech skútrů se derou do pozadí nastupujícího podzimu.

Tématem zářijového vydání je Motivace. Jak ji najít a čím vlastně je? Hnací motor pro realizaci, vnitřní síla, která pohání vpřed, nutí dosahovat cílů, překonávat překážky a neustále se zlepšovat. Motivace je klíčovým faktorem lidského chování. Někdy ji lze najít v touze po úspěchu, jindy k ní žene potřeba bezpečí či uznání.

Ať se podíváš z kteréhokoli bodu pláže, Měsíc na moři vždycky tvoří přímku k tobě. Pocit, že se to nemělo stát, se zlomí v pocit, že se to muselo stát.

Několik století po tom, co jsme se vypořádali s představou, že vše ostatní se točí kolem Země, si stále myslíme, že „svoji“ krásnou planetu musíme technologicky spasit, hodit jí do hlubin zkázy záchranné lano, přesto že se nepotápí, ale vysychá. Narkissos neboli Narcis se v řecké mytologii tak dlouho nadkláněl nad jezero a rozplýval se nad svým odrazem, až se utopil. Jeho mrtvé tělo se proměňuje ve žlutý narcis.

Kolem jde chlapeček. Chodí jako Chaplin a tváří se jako Keaton. Nevtíravě plaší holuby. Kouzlo ruší jeho máti komentáři typu: „Ty nechceš, aby přibrali, že?“

Nejlepší metodou, jak na něco zapomenout, je přestat si toho všímat. Zároveň je nejtěžší, protože snadněji se něco udělá, než neudělá, jak prokázal psychologický experiment, ve kterém respondenti neměli za žádnou cenu myslet na růžového slona. Jako na potvoru jim vždycky vytanul.

Rychlost světla nezná čas, já znám jen rychlost psaní. Dává možnost promyslet každý další krok, na kterém beztak záleží jenom trochu.