Mladí perspektivní muži dneska nečtou rodokapsy, ale literaturu faktu, ve které jim mladí udělaní muži radí, jak se dostat do hry.

Může poctivý záznam vést k poznání, které změní realitu? Můžeme se vypsat ze svých problémů? Ale kam?

Měl bych víc myslet na čtenáře? „Není čas,“ říká Borkovec. „Hlavní je styl,“ říká Zábranský. Kdo píše pro čtenáře, nestojí za řeč. Ty jsi čtenář.

Dřív jsem chodil za lidmi. Teď čekám, že přijdou za mnou. Až přijdou, udělím jim audienci a audit.

Když člověk píše, nepíše, co si myslí, ale hádá, co si myslí. Ve výsledku se rozhoduje, co si myslí.

Každý uživatel digitálního prostoru si vytváří neviditelnou identitu. Ta často existuje v rovině hyperreality – simulované skutečnosti, která může působit přesvědčivěji než realita sama. V digitálním prostoru se tato identita stává trvalou stopou, nezávislou na tělesné existenci.

Když jsi někde moc dlouho, překročíš horizont událostí. Subjektivně vyčerpáš všechny možnosti, i když objektivně jich máš pořád habaděj.

Co spojuje fragmentovanou identitu Britney Spears s dystopickým světem Balenciagy? Na první pohled málo. Přesto jejich spojení v aktuální kampani otevírá otázky o obrazu, komodifikaci a hranicích mezi kritikou a cynismem.

Cílem mého psaníčka je pěkně se uvelebit. Narafičit myšlenku tak, aby klidně, kladně cinkla v pokladně jako jistá, cenná mince. Čistý deal.

A co ji skutečně dělá institucí – fyzický prostor, forma organizace, nebo způsob, jakým strukturuje kulturní scénu? Úvodní článek série o institucionální kritice se zamýšlí nad tím, jak fungují kulturní instituce.

„Lungo?“ „No, asi nic nového nevymyslím.“ „Ještě vám můžu nabídnout čaj, ale nemáme sypaný.“ „Čaj je dobrý, ale radši kafe.“ „Myslím, že bez mléka, že?“ „Myslím, že jo.“

Propíjím se do vesmíru, do uzavřenosti. Žebra praskají, prsní svaly se nadýmají, nebo spíš s nimi sousedící měšce. Láme se klasický prostor, ustupuje a jeho útržky mě svědí jen u konečků prstů, než se vznesu do bezhmotí.

Stanout tváří v tvář lidem pohlcovaným technologií, kterak se proměňují v kyborgy, je zbrusu nová emoce. Není to samota, protože je sdílená. Není to ani sranda. Kapitalistický systém podporuje dravost, až sociopatii. V nových technologiích dostal hardware, který povzbuzuje rys zvaný ghousting.

Na okolní prostor delegujeme až polovinu své paměti. Všechny ty revitalizace a rekonstrukce jsou jako strhávání pomníků. Když se mění prostor, ztrácíme kus sebe.

Už jste zapomněli, proč máte v rukou telefon, a hledáte život, který vygooglovat nejde.

Myslím, že si uvědomovala, že vím, že má kluka. Nevím, jestli šlo o manickou psychózu, zamilování nebo obojí, ale měl jsem pocit, že si uvědomuje víceméně všechno. porozumět – a možná ho tak lépe – a konečně, pochopit.

Miloval psaní i lidi, miloval svou ženu i ostatní ženy. Je tomu nešťastných třináct let, co nás opustil Václav Havel, letiště samostatné státnosti. Naše bytí bez něj se blíží občanskému průkazu a náročné maturitě.

Předěl neexistuje. Vše, co je definitivní, se mi zdá krajně podezřelé, vše, co má jasné obrysy a dokážeme to včlenit mezi další puzzle, by mělo být důsledně prošetřeno.