Společnost, komunita lidí, která se rozhodla sdílet časoprostor, má nárok vědět určité věci. Má právo znát skutečnosti, které ji mohou ohrozit. Tato data nesmějí zůstat zasutá pod povrchem a tam doutnat až do okamžiku, kdy foukne čerstvý vzduch a kyslík v něm obsažený zažehne chemickou reakci – hoření. To už je pozdě. Výsada dostávat informace a jejich následná všeobecná transparentnost, je něco, o čem se musí neustále debatovat, co je třeba zprůhledňovat i přes tuhý odpor těch, kdo jsou jimi napadnutelní a tedy, jak to naštěstí v demokraciích bývá, jimi odvolatelní.

Proudění dle etymologického slovníku má původ ve staroslověnském прждъ a má vlastně ještě kořeny v praslovanském jazyce. Znamená skutečně proud ve významu, jak ho známe dnes, tudíž tok. Skrývá se v něm ovšem i protiklad. V ruštině například existuje slovo пруд, což znamená rybník nebo voda v závětří právě bez spodních proudů, bez jakéhokoli toku. Ve staré češtině se tomu říkalo záprudí. Jaká je tedy filosofie jazyka? Není to snad zrcadlo našich životů?

Proudíš, proudím, proudíme. Stále znova toužíme po návratu k výchozím bodům. Zpátky k ideálu. Jenže už jsme jinde. Není to nikdy ten stejný výchozí bod, ke kterému jsme se upínali. Je to bod změněný o naši zažitou realitu, o časový úsek, který uplynul od prvopočátku. Proudění je proces, nikoliv akt. A my jsme ti, kdo rozhodují o proudu a o naší roli v něm.

Trocha praktické teorie ještě nikomu neublížila, říkal jsem si při promýšlení tohoto textu. Smíchat od všeho trochu a doufat, že výsledný koktejl bude pitelný, je práce nejistá. Někdy se daří, někdy je to horší. Tento nápoj je živoucí směsí LSD, papežské anekdoty, nejistoty, kritiky a vědecké metateorie.

Dobré dobrodružství je zdravit na ulici neznámé lidi. Přicházet na to, že až tak neznámými nejsou. Dobrý den. Zkuste to.

Nabízí se, že slovo dobrodružství vzniklo původně od substantiva dobro-druh. Tudíž statečný, odvážný druh v jakékoli situaci. Jak ho chápeme dnes, předznamenává dobrý konec nebo pokračování, popřípadě nová přátelství, setkání, zážitky s příznivým osudem po boku. V opačném případě by to pak byla spíše tragédie nebo přinejmenším tragikomedie.

Společnost se poměrně značným tempem probírá z nucené karantény. Restrikce mizí a svět se otevírá novým výzvám. Zdá se, že to zvládneme. Jaký je a jaký bude návrat do doby před uzavřením? Co nám, mám na mysli nás šťastlivce, kteří sledovali dění tam venku bezpečně ukrytí v domovech a jejichž spojnicí s okolím byly televizní a internetové zprávy, doba strávená v karanténě vzala a co nám dala? A na co se vlastně z těchto dvou možností soustředit? To by mělo být účelem tohoto kontemplativního textu. Název je aluzí na verš Františka Gellnera „… v rozpuku mládí zhořkl mi svět…“.

Máte tu zvláštní schopnost pochválit, nebo naopak zpražit bližního? A rádi čtete a píšete? Pak možná dříme právě ve vás. Literární kritik!

Od 25. května je již otevřena většina kulturních míst včetně kaváren a barů a my v redakci už jsme se nemohli dočkat, až budete Artikl zase pevně držet ve svých rukou, jako jsme ho z nich za dobu karantény nepustili ani my. Umění se začíná navracet ke svým divákům a kultura je po karanténní hibernaci v rozpuku. Přesto bych ji nerada křivdila, protože spát rozhodně nezůstala – naopak se nastalé situaci související s pandemií velmi rychle přizpůsobila.

Zářná budoucnost, kterou jsem si představoval, se nedostavila. Svoboda ani dokonalost.

Black Mirror, život na Marsu, nezadržitelný technologický pokrok v čele s roboty, nesmrtelnost. Lidé se tak moc věnují analýzám budoucnosti, až zapomínají na přítomnost. To je ale klišé, co? Ale opravdu – ještě jsem se ani nenasnídala, a už bych se měla oddávat strachu o budoucnost?

Co si počít s budoucností? Jak se na ni připravit? Jak k ní přistoupit? Jak překonat strach z nejistého, neodhadnutelného, neznámého? Jsou vůbec takové otázky na místě? Možná nás nic nečeká. Je jenom tady a teď. Přítomnost vždy následovaná dalším současným momentem. Tenhle článek však nebude oslavou hédonismu. Je vzpomínkou hledající poučení pro nejisté.

Nic mi po tom není, jak na to půjdeš. Ale jako každému mi záleží na budoucnosti lidstva, která se dnes jeví tak nejistá.

Dilema, skutečnost, před kterou jsme dřív nebo později všichni postaveni. Mít, nebo být? Ericha Fromma, současná doba koronaviru a všemožných opatření proti šíření nemoci. Pozice státu jako policejního diktátora zdraví. Situace, kdy lékař se stane nástrojem státu.

Dilema. Kdo je nemá? Kdo je neřeší? Kdo je bez dilemat? Přirozené je být v neustálém rozporu se sebou samým – tedy mít dilemata.

Proč člověk pojmenovává? Kvůli kreditu. K čemu by byla všechna ta nádhera, kdyby nebyla pojmenovaná? Byla by volně přístupná a interpretovatelná.

V měsících, kdy vrcholí panika okolo slova coronavirus ve zcela nejrůznějších podobách, se zároveň těchto pět písmen s číslem devatenáct ve zkratce svého označení stává fenoménem, který ukazuje, jak je manipulovatelná masa lidí prostřednictvím médií a zpráv.

Co způsobuje potěšení? Co se za ním skrývá? Co znamená? Má jistě mnoho podob, ale jeho podmínkou je těšení. O to překvapující je, když jej zažijeme znenadání. Proto je důležité potěšení zprostředkovávat, sdílet, být jím pro ostatní.