Vykročit z davu. Vkročit do světla světa. Světla ramp. Tam, kde jsou pohledy jako magnety. Tam, kde je divák soudcem.

Sedmnáctého května oslavujeme Mezinárodní den boje proti homofobii a transfobii (IDAHOT), jenž má v České republice teprve desetiletou tradici. Jaká je vlastně současná situace u nás? A co znamená ta záplava nových slov proudících k nám ze zahraničí?

Okna budapešťských paláců se otřásají v rytmu techna. Hudba přichází z přilehlého náměstí, které je zaplněné převážně mladými lidmi. Je 8. dubna večer a teplý jarní vzduch je nasycený očekáváním. Za pár desítek minut se totiž všichni přítomní dozví výsledky voleb, které určí nejen směřování jejich země, ale budoucnost mnoha mladých umělců.

Kdo by po něm netoužil. Prahneme po něčem, co nám dá pocit smyslu. Hledáme stéblo, které nás vytáhne z černého jezera méněcennosti. Proč děláme to, co děláme?

Letošní rok je z astrologického hlediska velice atypickým − uzavře minulost a přinese s sebou spoustu životních změn. Nejen o tom, jak získat vnitřní sílu, prohloubit intuici a nacházet tak cestu k sobě samému jsem si povídala s Evou Kalivodovou Štichovou, zakladatelkou Akademie Křídla Andělská.

Nevim, proč píšu tenhle text, ale ruce i mozek mi jedou na autopilota, a jakkoliv to všechno zní jako prázdná floskule, nemůžu se takovýmu přirovnání vyhnout: vybil jsem si baterky, ale co se dá dělat. Jedeme na kličku!

Prsty sjíždím po jednotlivých zvoncích a potichu si je pro sebe předčítám. Ten, který hledám, se nachází až v druhé řadě napravo a nese jméno Karel Gott. Zmáčknu ho. Z reproduktoru umístěného nad zvonky se ozve zapraskání a poté následuje táhlé bzučení, které mi otevře vchodové dveře.

Zcela jinak se o životní energii píše za pošmourného dne, jemuž předchází vichřice. Odlišnou podobu bude mít i text napsaný ve chvílích po odpočinku a v radosti. Vliv na volená slova bude mít také množství času ke stvoření textu.

Blondýna s modrýma, charisma, čili paprička na prsu pálí v očích. Kontroluje černou sukni, jestli coveruje silonový rozkrok.

„A čím chceš být, až budeš velikej?“ Otázka, kterou jsme během našeho dětství slyšeli nesčetněkrát. „Chci být popelářem, kosmonautem, maminkou, nebo učitelkou.“ Odpovědi, kterých se dospělým dostává, jim často vyvolají úsměv na rtech. Nicméně s postupem času se jejich úsměvy zmenšují, až přejdou do opovrhujícího úšklebku.

V kulturní historii národa se nalézá vždy alespoň několik spolků či jedinců, pro které je recese jedním ze způsobů vnímání a poznávání světa a také možnost vyjádření. Jedním z nich byl spolek LICEON, jehož historie se odvíjela zejména v první polovině 90. let 20. století.

Některá východiska mají univerzální platnost navzdory době, ve které vznikly. A v určitých epochách lidstva nabývají opětovné aktuálnosti: „Všechno je fór. Sranda musí bejt, poněvadž nic jiného nelze vážně dělat. Celý život nás, mladé lidi, vede do prdele. Bařtipáni i jeremiášové se na nás smějí ze všech koutů, bakuřové vládnou světem. Musíme vytáhnout starou a osvědčenou zbraň proti nim – srandu.

I dobře míněná pomoc druhému má svá úskalí a někdy je třeba klást si otázku, komu skrze ni skutečně pomáháme.

Lidské pokolení má od pradávna úžasnou schopnost fabulovat a vytvářet zástupné symboly, které reprezentují latentní procesy naší mysli. I na základě různých anomálií vznikají archetypální vzorce, jež zůstávají v kolektivním podvědomí po mnoho generací. V podobě různých představ často přetrvávají i do doby, kdy již nezapadají do současného společenského kontextu, ale přesto si, opředeny závojem tajemství, zachovávají až mytickou vážnost.

Adéla je Anděla, které jsem psal vzkazy na zeď metra Anděl a, marně čekal na odpověď. Prvně jsem viděl ten její look po nástupu do tramvaje na zastávce Anděl.

Růžový dým tetelící se po ulicích se dere do tvého obličeje. Slzí ti z něho oči, nosem ho vdechuješ do plic a z nich do krevního oběhu. Umělá mlha se pyšně tyčí nad činžovními domy a ty strnule obdivuješ její monumentalitu. Je to dílo přicházejících změn. Lidí, kteří se nebojí měnit věci k lepšímu. Krví ti už koluje revoluce.

Vada na kráse se často stane předností. Co ale s vadou na charakteru? Naše země je anomálií ideálů, na vysoké příčky žebříčku hodnot se neštítí lézt sprostota, lež, a ještě to pobaví lid. Veřejnoprávní koláče sledovanosti kynou nad formu, o zábavu je postaráno a následná témata k pivu jsou jasná.

Riwaa Nerona (* 1989) je patrně nejslavnější česká korzetiérka, šití prádla se věnuje už deset let. Zajímalo mě, jak se tato noblesní dáma vypořádává s tím, že je označována za ztělesněnou ženskost, nebo například s očekáváními, že návštěvnice svých workshopů bude učit svádět muže.