„Máte všechno?“ ptá se mě servírka. „Dal bych si sex.“ To by byl slušný nářez. Ne, tento článek bude slušný. Proč být slušný?

Milí čtenáři, je mi radostí předložit vám první číslo šestého ročníku Artiklu, a tedy jeho 61. vydání.

Šel jsem do kina. Před filmem si vždycky koupím čaj. Podala mi ho holka se smutným úsměvem. Líbila se mi.

Google Cultural Institute vyvinul aplikaci, pomocí níž mohou uživatelé objevovat sbírky muzeí po celém světě nebo najít svou podobiznu v dějinách výtvarného umění. Jak taková možnost ale ovlivňuje vnímání umění? Může být návštěva virtuální galerie podobná prožitku z té reálné?

Při listování virtuální knihovnou současných vizuálních děl vybraných na základě klíčového slova se zamýšlím, jestli lze vytvořit něco, co by nebylo něčemu podobné.

Tento článek bych rád věnoval všem svým minulým, přítomným, ale i budoucím internetovým láskám, kvůli kterým budu třicetkrát denně kontrolovat Instagram.

Přestáváme vnímat bezprostřední okolí. Měníme ho za mediální realitu. Algoritmy sociálních sítí nás izolují v bublinách.

Žijeme v digitální době, bezpochyby, ale digitalizovaná realita prezentovaná na obrazovce většinou jaksi postrádá hloubku, alespoň pro mě. Vám se nezdá poněkud plochá?

Zúžit realitu na jedno téma, které se line okolo kritické reflexe digitálního světa, je cílem projektu rozšířené výstavy #DATAMAZE – Datové bludiště v Centru současného umění DOX. Koncept výstavy se vyvíjí v čase a aktuálně tak reaguje na nejnovější fenomény, které se právě v souvislosti s touto problematikou objevují.

V rukou chytré telefony, oči sklopené do monitorů a výrazy, ze kterých spokojenost a příčetnost postupně mizí. Žijeme v digitální době, drazí. Sami jsme si to vybrali, sami jsme si to zavinili a teď už se jen vypořádáváme s tím, co nám tyto možnosti přináší a co nám berou.

Desáté Berlínské bienále neslo název We don’t need another hero. Tato přehlídka současného umění se konala v pěti výstavních prostorech a měla více než 100 000 návštěvníků. Kurátorkou byla Gabi Ngcobo s týmem složeným z Nomadumy Rosy Masilely, Serubiriho Mosese, Thiaga de Paula Souzy a Yvette Mutumby. Bienále odkazuje k postkoloniálním studiím, avšak odmítá se znovu zabývat koloniálními podmínkami a snaží se vytvářet otázky nové.

Dvacet pokojů, dvacet diplomantů AVU, dvacet hostů. Tak by se dala ve stručnosti shrnout výstava s názvem Future Ready, která probíhala ve spletenci pokojů a chodeb v Kampusu Hybernská mezi 5. a 27. zářím.

Hranice mezi slušností a neslušností nemusí být úplně zjevná. Ne vždy si uvědomíme, že jsme ji překročili, a také se ne vždy shodneme na tom, že ji překročil někdo jiný. Pornografie má tendenci překračovat hranici toho, co dokážeme snést. Umíme rozlišit, kdy se umění stává namísto erotickým již pornografickým a ztrácí při tom, v důsledku negativních konotací, na své hodnotě?

Je to padesát let, co ho to napadlo. Je na čase se nad tím zamyslet, pak už bude pozdě. Je na čase vzpomínat právě teď.

Hranice Artiklu jsou pevně dané – jeho koncepce počínající titulní stránkou a konče tou poslední. Jak je to ale s lidmi a hranicemi?

O umění se říká, že povznáší a rozvíjí lidského ducha. Nicméně poslední dobou je umění využíváno také ve jménu velkého byznysu, aniž si to část umělců uvědomuje.

Nebylo to úplně bez citu, ale od začátku jsem ji upozorňoval, že se mnou nic nebude. Chvilkové mecheche, nic víc. Přiložím, ohřeju se, potěším se, potěším ji a zase půjdu. Dělal jsem si předem alibi a ona pořád souhlasila.

Zájem je magnet, který chce přitáhnout do našeho zorného pole něco nového. Pnutí, které nás vede k vytouženému. Směřování za ideálem. Nebo plnění života něčím konkrétním.