O umění se říká, že povznáší a rozvíjí lidského ducha. Nicméně poslední dobou je umění využíváno také ve jménu velkého byznysu, aniž si to část umělců uvědomuje.

Nebylo to úplně bez citu, ale od začátku jsem ji upozorňoval, že se mnou nic nebude. Chvilkové mecheche, nic víc. Přiložím, ohřeju se, potěším se, potěším ji a zase půjdu. Dělal jsem si předem alibi a ona pořád souhlasila.

Zájem je magnet, který chce přitáhnout do našeho zorného pole něco nového. Pnutí, které nás vede k vytouženému. Směřování za ideálem. Nebo plnění života něčím konkrétním.

Psychedelika jsou společností zasazována do stejného kontextu jako takzvané tvrdé drogy, kterými je například heroin. Toto tvrzení při bližším zkoumání nedává žádný smysl a to nejen vzhledem k tomu, že na psychedelicích není možné vytvořit fyzickou závislost. Možná že je na čase se je naučit rozlišovat. Po celém světě probíhají úspěšné vědecké výzkumy jak psychedelika zavést do lékařské praxe a jak s nimi léčit například psychické poruchy. Silnější psychedelika však nejsou pro každého.

Slovo abstrakce má dva protichůdné významy. Spojíme-li je v jakousi Kleinovu láhev, získáme snahu, touhu vystříhat se abstrakce.

Abstrakce. Prázdnota, do které je možné vstoupit. Barvami. Jakýmikoli s jakýmkoli záměrem.

Čísla jsou na počátku a na konci života – datum narození, datum smrti. Jsou podstatou naší existence. Pomocí čísel se lidé dorozumívají o počasí, ročních dobách, vzájemné výpomoci, pohybu planet nebo obchodech.

Jednička je slunko, nula luna. Jednička je první krok i každý další. Jednička je vábnička. Tohle bude trochu básnička.

Kolik příspěvků na Facebooku jste zhlédli, kolik lajků dnes rozdali? Žijeme v době, jejíž fyzické pilíře nahrazují obrysy. Vnímáme ji jako rychlou, protože neustále přijímáme podněty v přítomnosti, které jsou ale dlouhodobě netrvanlivé.

V naší republice byste našli jen málo takto specifických míst. Historie tudy prošla železnou botou a zanechala tu hluboké stopy, které se těžko zacelují. Sudety jsou zkrátka jiné a tím na sebe poutají zraky mnohých. Fascinace touto Bohem prokletou oblastí se v poslední době dostává i do umělecké scény a stává se „cool“ tématem. Being Sudeťák is the new black.

Žijeme ve 21. století. Tabu minulého století (homosexualita, potraty…) jsou v našem světě obecně přijímány, vyhraňujeme se vůči rasismu a demagogii, zuby nehty bráníme demokracii, předstíráme, že děláme co můžeme s ekologickou krizí. A přesto velká část naší populace není šťastná, nedaří se jí najít vnitřní klid. Čím to je?

Mecenášství se už nenosí. Jak se lidem žije na sídlišti a proč vznikla? Problém, který už třicet let leží v šuplíku a už se zřejmě nikdy nedočká řešení.

Periferie. Něco odděleného od středu. Často konfrontovaná se slovem „horší“ nebo naopak zastávaná se slovem „vlastní“, málokdy ale „lepší“. Proč by periferie měla evokovat cokoli horšího i když se tak nemálokrát děje?

Vykročit z davu. Vkročit do světla světa. Světla ramp. Tam, kde jsou pohledy jako magnety. Tam, kde je divák soudcem.

Sedmnáctého května oslavujeme Mezinárodní den boje proti homofobii a transfobii (IDAHOT), jenž má v České republice teprve desetiletou tradici. Jaká je vlastně současná situace u nás? A co znamená ta záplava nových slov proudících k nám ze zahraničí?

Okna budapešťských paláců se otřásají v rytmu techna. Hudba přichází z přilehlého náměstí, které je zaplněné převážně mladými lidmi. Je 8. dubna večer a teplý jarní vzduch je nasycený očekáváním. Za pár desítek minut se totiž všichni přítomní dozví výsledky voleb, které určí nejen směřování jejich země, ale budoucnost mnoha mladých umělců.

Kdo by po něm netoužil. Prahneme po něčem, co nám dá pocit smyslu. Hledáme stéblo, které nás vytáhne z černého jezera méněcennosti. Proč děláme to, co děláme?

Letošní rok je z astrologického hlediska velice atypickým − uzavře minulost a přinese s sebou spoustu životních změn. Nejen o tom, jak získat vnitřní sílu, prohloubit intuici a nacházet tak cestu k sobě samému jsem si povídala s Evou Kalivodovou Štichovou, zakladatelkou Akademie Křídla Andělská.