Slam poetry – autentická zpověď aneb performativní ztvárnění své vlastní básně tady a teď. Zatímco diváci mají jasno již po první návštěvě, ve slamerské komunitě to neustále vře a vedou se dohady o tom, co je, a co už není slam poetry. Každý má svůj názor, i když původní záměr a myšlenka se dávno naředila časem i vzdáleností místa vzniku.

„Můžu s tebou chodit?“ zeptal jsem se jí, „já hrozně rád chodím…“ Cítím se jako histrión. Možná je to jen beranská neochota ke kompromisu.

Vztah je jakékoli propojení. S tím mezilidským se tento pojem pojí tak snadno, že nestačíme postřehnout, jak jsme se najednou zamotali do sítí, které kolem nás obšili druzí. Hranice mezi vlastním osobním prostorem a osobním prostorem toho druhého – případně dalších – je právě taková, jakou si ji dokážeme nastavit… a udržet.

Vzpomínám, že ještě před pár lety, řekněme takových deset let zpátky, se dvousloví „veřejný prostor“ zjevovalo v médiích i kuloárech jen poskrovnu. Dnes je tomu spíše naopak a termín se ve své nadpoužívanosti proměnil v některých kontextech spíše v prázdné klišé. Co si pod veřejným prostorem představit, jak ho vnímat, chápat, respektovat a kultivovat? To jsou otázky, nad nimiž přemýšlím den co den.

Není důležité, co se koná, ale v jakém prostoru. Vždycky si sedám do rohu, člověk tam má největší moc.

Rozměry a podoby prostoru ukazuje ve svém neměnném formátu 195 × 265 mm Artikl v červnovém vydání.

Se zkušenostmi s prací s umělci bych chtěla vyjádřit svůj názor na romantický mýtus osamělého umělce a objasnit realitu uměleckého procesu.

Procházel jsem se zenovým lesem. Sedl jsem si na mechem porostlý pařez, že budu před kolemjdoucími předstírat meditaci. Místo toho jsem začal psát a dopsala mi propiska. Tak mě tam spatřili s několika slovy a čmáranci. Děcka pozdravila.

Vydáním květnového Artiklu prostupují solitéři. Jedním z nich, kterému je toto vydání i tak trochu věnováno, je Solitér par excellence – Josef Váchal.

Vděčíme jí za všechno. Však jsme její neoddělitelnou součástí. Často se tváříme a konáme, že jsme všemohoucí bytosti, že můžeme opanovat, co se nám zlíbí. Je to ale právě naopak. Je to ona, kdo o nás rozhoduje. Ne my o ní. Jsme jí vydáváni každý den na pospas. Stačí aby silněji zafoukal vítr a naše skvělá elektrická síť zkolabuje. O kom mluvím? O Přírodě!

Na sv. Valentýna se nám narodila dvě kůzlata, jaký krásný dar od přírody, pomyslela jsem si. Taky teplé sluneční paprsky, zurčivá voda potůčku, šum listnatých stromů, vůně květů jabloní a třešní. Naše pramáti se s námi dělí o každé své potěšení. Jak my jí oplácíme její štědrost?

Snažíš se žít ekologicky. Udržitelně. Splnit si to svoje, žít a nechat žít. Nákup dáváš do plátěnky a pod dřezem máš koš na plasty. Možná už jsi trochu dál, tak jedeš do práce tramvají. Či na kole? A za oknem ti rostou rajčata. Nebo máš snad celý záhon?

Za oknem šumí vítr. Den před černou nedělí. Je chladno a už se setmělo. Potichu hraje přijímač, zpívá Billie Holiday, na stole hoří svíce. Čas postní, předurčený k rozjímání. A přeci pod oknem nesměle kvetou narcisky a bledule, sněženky i zlatice, čemeřice. Straky srandovně poskakují po střechách. Kosi a drozdi zpívají, šoupálci šplhají po kůře stromů a probouzejí je k životu.

Nějak nejsme schopni pochopit, že planeta je nemocná. Má horečku a my jedeme dál. Jaro v únoru je paráda, vyschlé řeky a stovky tun uhynulých ryb v červenci už tolik ne.

Klimatická hnutí obsazují veřejná prostranství velkých měst za účelem donutit světové vlády k dodržování Pařížské klimatické dohody. Podle vědců se rychle blížíme k hranici, kdy způsobené škody budou nenavratitelné. Nicméně to se nikdy nestane. Éra lidstva končí.

Přírodě věnujeme vydání dubnového Artiklu.

New Media Art klade množství otázek. Jakou podobu má dílo? Jak umění sbírat? Co znamená dílo zachovat? Co je vlastnictví? Všechny tyto fundamenty a struktury, na kterých jsou muzea založena, umění nových médií konfrontuje, a to zejména ve svých net-workových inkarnacích. Pro tato média je sbírání kritické. Od vynálezu webových stránek (World Wide Web) na počátku 90. let došlo k rozvoji uměleckých aktivit v nových médiích, jak přehledně dokumentují stránky Rhizome nebo archiv festivalu Ars Electronica. Proč je nesoulad mezi uměleckou činností v těchto médiích a jejich institucionálním sbíráním tak výrazný?

V pokoji mám jen postel, skříň s oblečením, stůl s notebookem, doklady v šuplíku, na zemi lampu, holé stěny a kancelářskou židli. Nesbírám věci, ale myšlenky.