Marketing je, když někdo zasvěceně vábí na něco, k čemu nemá žádný vztah. Je to zlo. Já jsem menší zlo.

Co říct k tomuto článku. Snad jen to, že obdobně jako mé předchozí texty, nebude mít pouze jedno téma. Jedná se o klubko různých myšlenek, které se navzájem potkávají, aby se propletly a zároveň aby se v ten samý moment od sebe oddělily a již se nikdy nesetkaly. Je to nástřel jednotlivých motivů a rysů, které vyvstávají z proudu vědomí objevujících se na téma měsíčníku, jímž je intuice. A právě na tu a na několik konceptů s ní spojených se soustředí tento text. Všechnu moc intuici!

Tématem této eseje je ponořit se do možností, které se nám dějí, pokusit se je analyzovat a prostřednictvím tohoto blízkého setkání třetího druhu o sobě zjistit něco prozatím nepoznaného.

Jak známo, my si kočky nevybíráme, ony si vybírají nás. Zpravidla se objeví zcela nečekaně, na místě, které je zcela nepravděpodobné. Postupně si nás i veškeré naše příbuzné a přátele získají, ba úplně podrobí. A pokud se tak nestane, nahlížíme na dotyčného se značnou nedůvěrou. To čtyřnohé chlupaté stvoření se pro nás stane nepostradatelným přítelem a společníkem a mnohdy i rádcem a důvěrníkem. Jak pravil Edward Topsell v knize The History of Four-footed Beasts (1607): „Coelius říkával, že, když se uvolnil od svých studií a naléhavějších vážnějších záležitostí, nestyděl se hrát si a špásovat se svou kočkou, což lze vpravdě pokládat za kratochvíli zahálčivého muže.“

Pokud spolu lidé mají být, existovat i koexistovat, musejí se vyskytovat ve vyváženém kontaktu. „Když už člověk jednou je, má si hledět toho, aby skutečně byl,“ říkal Jan Werich. Tento text je oslavou všech forem vzájemného dialogu i vnitřního monologu, specifické podoby konverzace, kterou její mistr Oscar Wilde označil jako neohraničitelnou, protože v momentě její přílišné moderace zaniká kouzlo nechtěného a samotná konverzace umírá mávnutím labutích křídel, ve kterých se rozpouští a zpívá.

Srkám čaj a mrkám po třech studentkách z hlediště. Vyvádím je z míry, jak vyvádí z míry pohled neukotveného člověka, který netuší, co dělá. Na stěně visí zrcadlo. Sartre zrcadlo nazývá pastí. Podívám se do něj a jsem chycen. Černé tepláky, modré tričko s nápisem Italia a modré boty Nike s šedou fajfkou. Just do it. Člověk v životě improvizuje, až když selže jeho záměr. Proto improvizátor často sám sebe bezděčně prezentuje jako lůzra. Shazuje se. Je chycen v pasti toho, že chce improvizovat. Aby mohl improvizovat, musí napřed selhat.

Expedītiō, expedītionis má v latině dva významy, a sice buď výklad, nebo průzkumnou výpravu. Do dnešních dob se význam i podoba slova dochovaly takřka neporušeně v mnoha jazycích.

Valit, ale ne bezmyšlenkovitě. Vítr, ale elegantní. Galantní trávení.



Pradávná je lidská touha objevovat, posouvat hranice poznání a možností. Co je klíčové pro to, aby se člověk nevzdal v půli, aby vystoupal na svou vlastní osmitisícovku, aby dobyl svůj vlastní pól?

Zítra je nov a mně se v tuto dobu tradičně nechce spát. První jarní znovuzrozený Měsíc. Ptáci vesele zpívají slunci a každý strom v lese napřahuje své větve k nebi s pučícími pupeny. Teď je teprve počátek dubna, měsíce náladového, se sněhovými přeháňkami střídajícími krásné teplé dny, a to patří právě k novému počátku, odhodlání a probouzející se touze něco nového podniknout.

Nádech, výdech, nádech. Opakování, ne strnulost. Vrátit se zpátky. Zpětný pohyb. Na trati jsme už příliš dlouho. Nebo v bublině stagnace. Znovuzrození. Co z nás ale zbyde, pokud se vrátíme opět na začátek? Opakujeme se? Propadáme se zpátky do prázdné mysli? S jak dalece čistým štítem startujeme? Tři, dva, jedna…

Vnímajíc stigmata jako indikátor doslovného podílu na ranách Ježíše Krista, dále stigma morálně nečistého, nemocného, řekla bych, že vlastně neimplikuje, jemně vzneseno, nevhodnost, ale prožití bolesti, utrpení, či dokonce teroru. Ona neúcta k řádu – vybočení z norem a očekávání se jistě může prolínat s reálným proviněním, ale nemusí.

Jsi moc tlustá. Moc malá. Ošklivá. Neumíš zpívat. Z tebe Einstein nebude. Máš obě ruce levý. Asi se, holka, musíš dobře vdát… Věty, které nás mohou zranit, formovat, nebo se proti nim můžeme postavit a bojovat. Ať tak či tak, je těžké zachovat si vůči nim neutralitu, zvlášť když je slýcháme od svých blízkých nebo ve škole. Jak se k nim postavit?

Každé ráno se probouzím do oblepenosti detailně známým prostředím, které se nelze již týdny (či už měsíce?) zbavit. Srdce i mozek jsou fyzické orgány, a tak z podstaty není možné jejich prodloužení do online světa a následné odstřižení od zdroje. Zplošťujeme se doslovně i přeneseně? Vzniká nový typ vizuality spolu s redukcí vlastní osobnosti?

Stigma. Co vše obnáší? Kde jsou jeho hranice? V jaké chvíli je vůbec možné mluvit o stigmatu? Brněnská oblast Cejl je přímo zahlcena a obklopena stigmatem. V Brně jsem se narodila a nyní zde i žiji, ale i přesto nedokážu s jistotou říct: „Cejl opravdu dobře znám.“ Na Cejlu totiž nebydlím, a tudíž se nedokážu zcela vcítit do tamní komunity, která je opravdu velmi specifická a žije svým vlastním životem. Skrze umělecké projekty, které jsou v oblasti Cejlu v poslední době poměrně hojně iniciovány, se bude stigma postupně vyjevovat, aby mohlo vzápětí zase zmizet. Nevyhnutelnost stigmatu, či jeho vymýcení?

Slovo stigma pochází z řeckého slova στίγμα. Původně mělo význam cejchu, vypáleného znamení, které se dávalo zločincům nebo lidem, kteří se nějak provinili proti zákonu nebo se projevili jako zrádci. Bylo jakýmsi rozpoznávacím znamením, jež mělo navždy vyloučit jeho nositele ze společnosti. V dnešní době je význam tohoto slova poněkud posunutý, a pokud se nejedná o termín z biologie, naznačuje spíš útrapy, které člověk se sebou nese kvůli svému původu nebo přesvědčení a postoji, jež jsou naopak ve většině případů čestné.

Tvar, tvář, tvářit, tvarovat, tvářit se. Hníst, kovat, tavit, tvor, tvorstvo. Tvrdý, pevný, forma, dřevo. To vše je ukryto v etymologii slova tvárnost. To je zas nepochybně spjato s pojmem tvořit. Vždyť právě tvořením z hmoty jí přidáváme tvárnost, a sice v dnešním významu – proměnlivost.

Tak nevím. Tohle nejsem já. Tohle jsem já v křeči. Tohle je já, které se chce bavit. Zbavit se sebe sama.