Jako by slova mohla být pochopena jen ve zlomku vteřiny. Až do toho okamžiku jen formují očekávání. Pomalu připravují veřejné mínění na prozření.

Prvního proslavil Instagram, druhého televize. Lil Peep je synonymem pro drogový trap, Charles Manson pro masovou vraždu. Zemřeli čtyři dny po sobě.

Je to piedestal, odměna nebo pouhé konstatování či pejorativní označení?

Každý asi někdy zaslechl tento výrok Friedricha Nietzscheho, nebyl však otázkou, nýbrž konstatováním. Kvůli němu si vysloužil nálepku jednoho z největších nihilistů Evropy. Vytrženo z kontextu to tak působí. Je prazvláštní, že ani při středoškolských či vysokoškolských hodinách dějin filozofie se člověk nemusí dozvědět, kde se tento výrok vzal, do jakých myšlenkových souvislostí náleží, a dál slýchá „polopravdu“ o Nietzschem, jenž popřel existenci Boha… Je to vskutku tak?

Shon a ruch velkoměsta jsem již před pár dny nechala v zádech a na nějakou dobu se odstěhovala na venkov. Pod střechou se tu uhnízdili ptáci, kteří zpívají slunci a životu svou píseň. Konečně ticho.

Lidi přijeli kvůli filmu, já kvůli lidem. Ale já nejsem film. Nebo možná jo.

„Téma na srpen bude Klid“. „A o čem se jako bude psát?“, dostala jsem otázku. „Lepší by bylo třeba téma barevnost. Ke klidu nevim, co bych napsal.“

„Tam už nikdy nepojedeme,“ dušuje se máma poté, co se rozbrečela u léčitele, který na ni křičel, že se nemá ráda. Bylo to trochu přísné, ale něco se ve mně zlomilo: Co když měl vlastně pravdu? Ostatně to stejné křičel i na mě, jak tam tak seděl za velkým stolem s kyvadlem v ruce a prstem něco ve vzduchu namotával. Taky jsem brečela, nešlo to udržet. Od té doby uběhl asi rok a půl.

Slam poetry – autentická zpověď aneb performativní ztvárnění své vlastní básně tady a teď. Zatímco diváci mají jasno již po první návštěvě, ve slamerské komunitě to neustále vře a vedou se dohady o tom, co je, a co už není slam poetry. Každý má svůj názor, i když původní záměr a myšlenka se dávno naředila časem i vzdáleností místa vzniku.

„Můžu s tebou chodit?“ zeptal jsem se jí, „já hrozně rád chodím…“ Cítím se jako histrión. Možná je to jen beranská neochota ke kompromisu.

Vztah je jakékoli propojení. S tím mezilidským se tento pojem pojí tak snadno, že nestačíme postřehnout, jak jsme se najednou zamotali do sítí, které kolem nás obšili druzí. Hranice mezi vlastním osobním prostorem a osobním prostorem toho druhého – případně dalších – je právě taková, jakou si ji dokážeme nastavit… a udržet.

Vzpomínám, že ještě před pár lety, řekněme takových deset let zpátky, se dvousloví „veřejný prostor“ zjevovalo v médiích i kuloárech jen poskrovnu. Dnes je tomu spíše naopak a termín se ve své nadpoužívanosti proměnil v některých kontextech spíše v prázdné klišé. Co si pod veřejným prostorem představit, jak ho vnímat, chápat, respektovat a kultivovat? To jsou otázky, nad nimiž přemýšlím den co den.

Není důležité, co se koná, ale v jakém prostoru. Vždycky si sedám do rohu, člověk tam má největší moc.

Rozměry a podoby prostoru ukazuje ve svém neměnném formátu 195 × 265 mm Artikl v červnovém vydání.

Se zkušenostmi s prací s umělci bych chtěla vyjádřit svůj názor na romantický mýtus osamělého umělce a objasnit realitu uměleckého procesu.

Procházel jsem se zenovým lesem. Sedl jsem si na mechem porostlý pařez, že budu před kolemjdoucími předstírat meditaci. Místo toho jsem začal psát a dopsala mi propiska. Tak mě tam spatřili s několika slovy a čmáranci. Děcka pozdravila.

Vydáním květnového Artiklu prostupují solitéři. Jedním z nich, kterému je toto vydání i tak trochu věnováno, je Solitér par excellence – Josef Váchal.

Vděčíme jí za všechno. Však jsme její neoddělitelnou součástí. Často se tváříme a konáme, že jsme všemohoucí bytosti, že můžeme opanovat, co se nám zlíbí. Je to ale právě naopak. Je to ona, kdo o nás rozhoduje. Ne my o ní. Jsme jí vydáváni každý den na pospas. Stačí aby silněji zafoukal vítr a naše skvělá elektrická síť zkolabuje. O kom mluvím? O Přírodě!