Očista, slovo, anebo spíš pojem, který je tématem Artiklu pro lednový měsíc nového roku 2023, má celou škálu významových rovin od běžné psychické hygieny přes katarzi až k očistci. Zdá se někdy, že představy spojené s těmito významy mohou být pro smrtelníka dosti stresující až hrozivé. Pohled do vlastního nitra totiž často nabízí nečekané zákruty.


Při rekapitulaci svého života můžeme narazit na okamžiky, za které se nevýslovně stydíme, ale už nemáme, koho odprosit, leda si můžeme v koutku poplakat, jindy nemáme odvahu dotyčného opětovně oslovit a dodatečně se mu omluvit. Jsou to fáze zcela přirozené a připomínají právě onen výše zmíněný očistec, ale ještě za života. Pro nestranného posluchače však některé naše prohřešky, jež tak hluboce prožíváme, mohou vyznít zcela nevinně. Nic to ovšem nemění na pláči, jenž svírá naše srdce, který v moderním světě máme sklon nazývat depresemi.

Toto období hlubokého rozjímání a hovorů s duší provází člověka po staletí, možná tisíciletí, a je ukotveno i v náboženských obřadech pojících se k období půstu. Tříbíme své myšlenky a zároveň střídmým jídlem uvolňujeme tělo od fyzických strastí a závislostí. Odkládáme semena, která ještě mohou vyklíčit, a co se nepovedlo, veškeré naše prohry, spalujeme v pomyslném posvátném ohni, či to omýváme zpovědí. V poezii jsou to právě elegie neboli žalozpěvy, které se právě jakési zpovědi přibližují. V této souvislosti se nabízí si připomenout úryvek z krásné básně Ivana Diviše právě ze sbírky Žalmy: ze Žalmu 89 „Chvíle předjitřní týdny předjaří /Po zbytkové zeleni válejí se koně / Blánu přes oči // On to vidí pln úhlů a děsu / Chodívá spočinout až kolem třetí ráno / Kdy hasne naděje, až se pootevřou dveře / A vejde bretonská princezna: / Jak se ti líbím? /…/

Naše tělo je zprostředkovatelem našich emocí a díky němu se můžeme smát i brečet, cítit bolest, vášeň, rozkoš. Můžeme si stoupnout pod vodopád a vnímat, jak tisíce vodních jehliček dopadá na pokožku a veškerá bolest i smutek odcházejí. Zůstává jen ten jediný okamžik spojení, katarze.

Někteří severští šamani si vykopávali jistou obdobu hrobu a nechávali se na tři dny zasypat. Teď se to nabízí jako léčebná metoda pod rubrikou „léčba tmou“, lukrativní pobyt na týden…
Přesto psaní je jakousi nejjednodušší, nebo spíše nejpřístupnější metodou očisty a zároveň úlevy, okamžikem, kdy jsme k sobě nejupřímnější a můžeme bez obav svěřit listu papíru své myšlenky nejniternější. Zde bych opět ráda citovala Ivana Diviše: „Co báseň, bratří na světě to utrpení / a o slepičí krok, kterým jsi jasu blíž, : jsi také smrti blíž, dočkej a jednou v chvění / ji pod nejlepším veršem uvidíš…“

Na závěr snad jen přejme se rozpustit v mlze či oceánu, abychom se pak opět mohli poskládat dohromady a setrvat ještě nějakou chvíli v bytí, než nás s sebou vezme řeka zapomnění.