Rychlost světla nezná čas, já znám jen rychlost psaní. Dává možnost promyslet každý další krok, na kterém beztak záleží jenom trochu.

Propiska stále soustavněji píše, jako když zvíře kutá noru. Získává si tím respekt, který mu ale nezaručí ochranu. Iluze zapsanosti vyvolává pocit, že mimo ni nic není. V prchavých momentech probleskne skrz mraky ironická myšlenka, že mimo ni je všechno. Stejně rychle zase zmizí, jako by nikdy nebyla. Život je pohyb. Psaní je pohyb, ale nevede k dalšímu pohybu, jen k pochybu, pokud nejezdíte na čtení. V sociální bublině se pěkně proletíte, ale pak si nějaké nejapné dítě zamane vám ji prasknout. Možná to bude vaše vnitřní dítě a vy ho tak objevíte.

Vchází upravená, sexy žena. Ženy tuší málo o pornem vybičované, zajíknuté imaginaci mužů. Jednorázovým aktem aktuální plachosti ji dosadím na piedestal a prvotní nadšení přejde v naučenou nemožnost kontaktu. Krusta obdivu roztaje, když se v kontrastu k jejímu zbožštění objeví lidské chyby. Pátravě ostýchavým pohledem mi dává příležitost, ale já už oproštěn píšu. Ladím alternativní sebevědomí soustavné pochybnosti, myšlenkové dochvilnosti. Přisedne k ní farmaceutka, kterou znám přes známého, který předloni spáchal sebevraždu. Má zánovní mimino.

Představuju si, že k nim přistoupím, přidám se k cukrování a ona mě představí. „Jste moc krásná. Vypadáte jako jedna herečka z porna, ale jste krásnější, protože nejste z porna,“ řekl bych jí. Paradoxně mi připomíná i jednu Valašku z léta s chlupatýma nohama a zalehlým uchem. Měla děti, byla ezo a děsně asertivní, ale když jsem pak v září šel do lesa, kde jsem se s ní předtím byl projít, nemohl jsem na ni přestat myslet a chodidlo mi zničehonic penetroval klacek. „Ježíš…“

Předpopsaný
Když si člověk hraje na nedotknutelného láskou, může se to vymstít. Něco ho může zlomit, a on pak musí sebrat veškeré své ezo, aby si uchoval zdravý rozum. Radši neberte lidi na svoje místa, trasu, do bytu ani auta. Obrazy a barvy se mění podle toho, jak na ně dopadá světlo. Světlo je kontakt, v tom přímém se člověk jeví jinak než od vidění. Uvědomuješ si druhého a hledáš něco povědomého, ale familiárnost je ti cizí. Chceš být sympatický, ale ne žoviální. Empatický, ale ne servilní. Ohleduplný, ale ne se pořád omlouvat. Kličkuješ mezi stereotypy ve své hlavě.

Ona je neklidná, nervozitu zahání smíchem. Nevíš, co máš dělat, máš, co dělat, abys to ustál. Ona vysílá signál, který nevysílá, vysílá ho ona v ní. Poslouchání zahraničního rozhlasu se trestá zrušením. Tvoje vztahy jsou předposrané tvými bábovičkami na literárním písečku. Přitom tak obdivuješ umění neříkat zbytečnosti, jen to spot-on. V realitě se ho snažíš praktikovat, být nezčeřeným zenařem. Agresivní společenskost je ti cizí, jen píšeš. Vznášíš se v éteru jako duch, Kundera.

S tou iluzí se člověk snadno spokojí, nechá se zaslepit maskou spisovatele. Myslí si, že je lepší než rozptýlení síťaři, ale přitom stejně jako oni uvázl v zajetí slov, která stavějí zeď mezi něj a život, mezi něj a druhé, mezi něj a peklo i ráj. Lpí na dosažených metách stejně virtuálních jako net, dusí se ve zlaté kleci komfortní zóny. Určitá míra volnosti, možnosti je nutná, ale od jistého bodu se překlápí v nevolnost, volnost paradoxně přináší stereotyp. Nastane nutnost volby, vlády. Volnost je sladká, ale špatná vláda, přináší pohodlnost. Uvědomuješ si fail házení hrachu na zeď. Zapomněl ses v zenové neděli ducha.

Předsevzetí
Před člověkem vyvstává vize úkonu, který v něm probouzí převratný, přesvatý pocit. Nesmí ho přespříliš analyzovat, beztak odkazuje na komplex jiných úkonů a pocitů, které zahaluje svou symbolikou. Neměl by ho ani zapisovat. Psaní je prodloužená ruka myšlení, neměl by na něj příliš myslet. Měl by přestat všechno svádět na psaní, to myšlení může za všechno. My. Nezabíjí ruka, ale hlava. Hlavně pýcha. Když ho máš pod kontrolou, můžeš něco jiného pustit.

Když člověk nereflektuje, ušetří si spoustu hnusu. Když obsesuje, uštědří si spoustu hnusu. Je těžké si nevšímat, nevnímat, odolat. Když to napíšu, je jednou provždy rozhodnuto. Když máš uklizeno, můžeš si dovolit iluzi. Život je čekání na život. Musíme se zahloubat, abychom mu přišli na kloub. Představivost a vůle jsou protichůdné síly. Chytlavou chybou psaní je, že obsazuje prostor pro spor a optimismus. Předsevzetím je nedělat věci tak vážně. Osvojit si floutkovství.