Když vám někdo něco vytýká, tak vlastně upozorňuje na svůj vlastní problém. To ale neznamená, že byste ho měli arogantně odmávnout. Ale ani poslechnout, jen vyslechnout. To, že je to jeho problém, neznamená, že není i váš. Neznamená to ani, že to problém je.

Energie se odblokuje, když se ji přestaneš snažit užitkovat. Komerčně a tak. Čekat. Čekat je blok. Čekat na vlak, co ujel. Věčně ho poslouchat coming down the track. Took my baby. Never gonna bring her back. Čekovat řád. Přemítat, kam jet, kdy, s kým, jak a tak. Jatka atak. Poctivě zapisovat, rutinně rušit dosažený přesah. Fašounsky spěchat, ordinérně závidět. Nevidět, nevědět.

Chaos není, když nepřemýšlíš. Chaos je, když přemýšlíš špatně. Šipka ze špičky ledovce. V bolesti se ztrácíme a nacházíme, setkáváme. Být sám sebou chce sebevědomí, být někým jiným navíc pochopení a vcítění. Být sám sebou chce zprvu odmítnutí všeho jiného. Radikálně se ztišit. Být sám sebou chce být s druhými bez zrcadla, bez sebe před sebou. Rozpustit se v materii jako papír v hajzlu – ta absurdní nepostradatelnost, artefakt lidskosti.
Náhoda, nenáhoda, nenadálá shoda jmen. Nebo neshoda. Nevysvětlitelná, vlastně vysvětlitelná, ale jen časově náročným rekapitulačním sestupem. Na dně vhled, uprav vzhled, teda výraz. Méně skleslý, skelný jako po chlastu. Jak začít? Nebo ani nezačínat? Začíná to být trochu Čína. Radši se k tomu neznat, nevyznávat se z toho. Nevyzrál čas. Z počátečního varu až s měsíčním odstupem vystupují obrysy. Jednoduché, konkrétní, kýžené, klíčové pro posun, když se uchopí správně, upřímně. Jinak se ve vitríně zvnitřní bohapustý kýčus. To hrozí.

Strach z kýče skoro nutí přestat psát, přestát čas nějak jinak nebo psát o něčem jiném. Třeba o té, co teďka přišla. Baží po pozornosti. Mimovolně kmitá chodidlem nohy, kterou má hozenou přes nohu. Šokujícně si hladí holeň. Prachsprostě se holedbá. Je to holka, která vás bezelstně zesměšňuje svým sebevědomím. Úsměv má jako Libuška Šafránková. Zasměje se na někoho v jiné části kavárny. Popelka styl, ale apgrejdovaná. Mého zaujatého pohledu si všimne, vyndaně tázavě ho opětuje. V takové situaci odpovídám tím, že se dál dívám. Pohled je nejzazší odpověď.

Záleží na víře v její dobro, na víře, že to, co vidím, je opravdu ona, nebo že si za tím aspoň stojí, přede mnou, že se shodujeme, ať už samozřejmě nebo volně. Záleží na míře rozptylu, který cítím z vnitřního zadání, za kterým se honím. Jeho nejlepším naplněním může být vzdát se ho. Záleží na tom, jak pružně začlením okolní okolnosti do její aury, na její orbit. Záleží, jestli se okolní svět podružně zaklesne do jejího kontextu a ona do jeho jako vzácná váza, jestli ji nějaká jiná podobně hmotná entita nezačne pro mě rušit nebo jestli nezačne rušit přímo mě.

Divná růže
Nemůžu odolávat. Žiju tak, abych nemusel odolávat. Žiju tak, jak žiju, proto, že nemůžu odolávat. Aby z pekla tekla láva. „Vypadám jak Lolita,“ pózovala A s růžovýma brýlema, které někde našla, před zrcadlem u záchodů, „viděls to?“ „Neviděl, ale viděl jsem ji. Může být,“ odpověděl jsem. O takových holkách se nedá psát, protože tak baží po pozornosti, že ji utopí v utopii svého přebrodu. Nejde jim to dát.
O jedné takové jsem právě chtěl psát, že jsem jí to nemohl dát, ale dal a trochu se potopil, ale nejde to. Jde to dát jen té, která o to nestojí, jinak to jde jen smíchat. O smíchaném nejde psát, to už je společnost. Je třeba zachovat si cizost. Tak to bylo zamýšleno, ale pak to splynulo a rozplynulo se. Psát se dá jen o těch, které o to nestojí.

„Můžu ti dát růži?“ zeptal jsem se B. „Určitě ji pro někoho máš,“ odpověděla. „Nemám. Jsem věděl, že tě potkám.“ Má hlavu zamotanou tak, že tu růži chce, ale pak už ji zase nechce. Trochu mě to napadlo a hned večer jsem jí napsal, jestli se o ni postarala. Byla sice akční z Kauflandu, ale měla duši. Jednou jsem byl venku s její kámoškou C. Pak jsem B napsal, jestli by nešla ven. To, že jsem byl venku s její kámoškou a teď najednou psal jí, brala jako faux-pas. Hodně jsme si psali. Teď jsem jí dal tu růži a C mi napsala, že se nad sebou mám zamyslet a že nemám obtěžovat její přátele a že má pocit, že B sleduju.

Mám prý uznat, že dát B růži bylo divné a děsivé a že vzít si růži od ní bylo jen slušné. Vzpomněl jsem si, že když jsme spolu byli venku, C mi říkala o nějakých sebevraždách v její rodině. To mi vždycky pomůže, že ten člověk je třeba psychicky nemocný. Procitnu do Popelky. Ksichtí se a upíjí džusík. Dělám si test, jestli mě baví, i když z ní bezprostředně nesaju text. Umí dělat dobrou náladu, protože je nezávislá. Ta, které jsem to dal, právě nebyla. Teď nemyslím tu růži. Byl jsem skoro proti své vůli zhmotněn, a pak jsem se omlouval, že jsem, jaký jsem a chodil kolem toho jak kolem horké kaše, kterou je třeba udělat, udělat se, udělat ji. Je třeba projít partem truchlení, uvědomění, zhmotnění příběhu.

Jednou jsem Popelce chtěl napsat, ale díky bohu jsem to neudělal. Teď ji můžu klidně pozorovat. „Děkujeme za pochopení, jen jsme si to chtěly ujasnit,“ uzavřela C. Napsal jsem to jejich známé Nele. „Je mi z toho smutno. Asi neznají Čtyři dohody,“ odepsala. Teď se tu mihla, poprvé jsme spolu promluvili. „Máš pěkný hlas,“ řekla hned asi druhou věc. „Děkuju,“ odpověděl jsem pěkným hlasem. „Co čteš?“ zeptala se. Na stole jsem měl nějaké Artikly. „Co jsem napsal.“ „Tak to jsi fascinující,“ řekla. „můžu si to půjčit?“ „Jasně.“

O čem přemýšlíš?
„Odkuds přijela?“ ptám se holky sedící na báglech v parku. „Ze svého města,“ odpoví nedůvěřivě. „To máš dobré, že máš svoje město.“ Směje se. Myslel jsem to tak, že je dobré pocházet z nějakého města, ale vyznělo to, jako by nějaké město vlastnila. O kus dál sedí dva vošousti. Jeden má podle velké sádry zlomený loket, taky monokl a příšerně mastné vlasy. Muselo se mu to stát včera večer, protože včera odpoledne jsem ho ještě viděl fit. Fit vypadá podle řeči těla i teď. Sádru má ležérně opřenou o nahé stehno v pinoýrských kraťasech a něco hučí do místních holek, kterým skrz blonďaté vlasy prosvítá slunce.

Vošousti vstanou a jdou proti mně. Sklopím zrak. „Ty se stydíš, hošíku?“ křikne pionýr. „Ahoj,“ řekne druhý. „Ahoj,“ odpovím. „Miluju tě!“ zakřičí pionýr na jednu z těch holek. Jde proti mně týpek, který mi kdysi na ulici vmetl do tváře: „Nečum!“ Taky vošoust, ale temnější. Něco ke mně prohodí. V každé kapse lahváč. Chřoustá brambůrky. Podívám se na něj. „Kam pořád chodíš od rána? Co děláš? Co hledáš?“ rozhovoří se intenzivně jako frustrovaný kocour, kterého pohladíte. „Od rána ne, přijel jsem o čtvrt na čtyři,“ oponuju. „No a co děláš?“ „Přemýšlím. Když člověk chodí, tak se mu líp přemýšlí.“ „O čem jako přemýšlíš?“

Ze dveří s cedulí Pokoj a mír, zdejší pobočky římskokatolické církve, se vyřinou babičky. „O Kristu?“ „Třeba, proč ne?“ „Fakt mi řekni, co děláš. Já to nechápu.“ „Ty přece taky pořád chodíš,“ připomenul jsem mu. „Jo, ale já chlastám. Hledám nějakou holku. Nějakou ožralku, kterou bych ošukal. Jsem zlý,“ usměje se potměšile a hodí do sebe brambůrku. „Ale ty neděláš vůbec nic!“

Jednou jsem šel parkem, když si zrovna natěsno sedal vedle mojí známé ze slam poetry. Natěšeně jí pod nos strkal lahváč. Pozdravil jsem ji. Vyskočila, jako by spatřila zjevení, a běžela za mnou. Děkovala mi, že jsem jí zachránil život. Když se někdy potkáme na poetry slamu, tuhle historku všem vášnivě vykládá. Je vlastně podobně vyšinutá jako ten týpek. Možná by udělali dobrý pár, kdybych je nevyrušil.