Počítám ovečky a nesmím žádnou vynechat. Krok po kroku. Číslo po čísle. Nepolevit. Soustavně myslet. Čistá hlava a pohyb vpřed.

Má slova mají lepkavý povrch, je snadné po nich sklouznout k významům, na které jsme nepomysleli. Tváříš se, že je vše jasné. Na mojí zmatenosti. Z geologického hlediska je konzistence „stav jemnozrnných zemin v závislosti na jejich vlhkosti“. Prozraď mi, jak moc se mi lepí hlína vyřčeného na patro, do jaké míry se rozpadají její suché kusy, které se ještě nedávno nechaly stlačovat prudkými dotyky deště.

Já u toho budu pozorovat: Jak pevný jsi ve svých názorech. Jak tekutý ve svých promluvách pronesených přes rty ucpané vatou nesrozumitelnosti. Zní to přehnaně? Je to pravda. Je nemožné psát o věcech jinak než svědčit o tom, jaké opravdu jsou, byť se výsledek může zdát patetický. Text je špatný, nekvalitní. Možná je něco špatného se skutečností, to ona je nekvalitním předobrazem, námětem, marnou inspirací, z nouze ctností. Jednotlivé výpovědi do sebe nezapadají. Myšlenky jsou roztříštěné, odstavce na sebe nenavazují. Francouzský postmoderní filozof J. F. Lyotard se začal ve svých pozdějších spisech vyjadřovat v básnických obratech namísto suchého akademického textu. Měl snad pocit, že tím dokáže vyjádřit víc, že tím dokáže vyjádřit vůbec něco? Možná je to nesrozumitelnost, nestálost významu, který se mění hned s přečtením dalšího slova a popírá ten původní, v čem si paradoxně zachovávají zamýšlené obsahy své skupenství. Možná je pochopení nesrozumitelnosti kanálem vedoucím k jádru sdělení.

V jednoduchosti je krása
Tvrzení nemohou být v rozporu i přesto, že rozporuplné je všechno. Neustále musíme pečovat o systém světa jako logicky soudržného obrazce s omezenými pravomocemi, charakteristického vyloučením kolidujících možností, které klasifikujeme jako šílené.

Tady jde o platné závěry, nesmíme se pozabíjet. Musí zde být něco, o co se lze opřít. Co když ale člověk ví, že jde o konstrukt nutný k udržení společnosti pohromadě? Jak lze žít s myšlenkou, že musíme následovat zákony a smlouvy, které spolu kooperují a tvoří celistvost naší reality, pouze proto, že nám tento život zajišťují? Jak být smířený s tím, že nelze být pravdivě, ale žádoucně, abychom logiku životního systému potvrzovali, upevňovali a tím se zajistil rovněž náš smysl?

Skutečnost je neredukovatelná, přesto je podrobovat ji redukci nezbytné. Jak píše Lyotard, „požadavek jednoduchosti [se] jeví jako směřování k barbarství“ (Postmoderno vysvětlované dětem). Můžeme tak formovat svoji existenci v tomto pravidly definovaném světě zajišťujícími jeho funkčnost v souladu s požadavky konzistence a zároveň zachovat její komplexnost? Odpověď „ano“ či „ne“ se ve všech případech zdá jako maximálně reduktivní, je třeba se uchýlit ke škále.

Lapat po slově
Nejde mi zjednodušovat svoji mysl, nejde mi napasovat myšlenky do logických vzorců, ale zároveň nedisponuji jazykovými prostředky, které by je byly schopny přesáhnout. Zásek, obraz se nenačítá. Můj zamotaný jazyk je ztuhlý, v pasti společenských smluv, historického statusu quo. Chci rozlepit dva listy, i když na jednom je číslo 63 a na druhém 64, navazují, ale to nejpodstatnější je slepené mezi nimi; nasliním si prst a nedokážu je oddělit, rozevřít. Ani násilně, když hyzdím jejich ostré hrany neústupným žmouláním. Neděje se nic, zatímco bříška prstů vyčerpáním krvácí. Vím, že to tam je, ale koktám a plivu jen hliněné drobky nasáklé zbytky ústní vody. Koncepty bez okrajů se zadrhávají v krku a jejich hrany se tvoří, jak jím procházejí.

„Samozřejmě že [lidé] nechtějí plavat! Narodili se přece pro zemi a ne pro vodu. A přirozeně nechtějí myslet, jsou stvořeni přece k tomu, aby žili a ne aby mysleli! Ano, a kdo myslí, kdo z přemýšlení dělá to hlavní, ten to s ním může sice přivést daleko, jenomže to právě vyměnil zem za vodu a jednou se v ní utrouní [utopí].“ (Herman Hesse: Der Steppenwolf – Stepní vlk, přel. Vratislav Slezák).

Con-sisto, držím pohromadě, zatím. A jen skrze literaturu se nacházím v obsazích, které sama nedokážu přes krystaly, které mi snad zasypaly hrdlo již zcela, v hlasové formě vydat. Ani hlásku, jen tupé zaškrundání té hroudy nerostů, které absorbují veškerou toxicitu rozvrácených myšlenek, ve kterých bych se mohla utopit. Které vedou k sebedestrukci, společensky škodlivé nonkonformitě, k osamění stepního vlka.

Stav bez tíže s kapsami plnými šrotu
Lze vymyslet hru s vlastními pravidly a vnořit se do steppenwolfovského individualismu s nemožností vyplavat zpět na povrch, abychom se mohli vždy znovu nadechnout žitého světa? Když se člověk topí, stále žije, je na pokraji. V této poloze jako by potencialita rozdělit onen jeden list ve dví byla přístupnější, na dosah. Je možné žít a zároveň spět k utonutí. Ano, je to sice veskrze realita každého z nás, žít, abychom jednou zemřeli, ale někdo u toho bude popíjet Piña coladu s paraplíčkem a třpytivou palmičkou, zatímco jiný bude myslet, dávit se, aniž by mu připadala v úvahu jiná možnost (a ani jeden z daných přístupů se nepřísluší hodnotit). Asi zjistíme, že stranu nerozpůlíme, možná ale najdeme míru, do jaké můžeme být ti násilně tonoucí pod závažím myšlení a do jaké dokážeme žít s občasným usrknutím z poháru s ananasovo-kokosovou příchutí. Takové chvilkové směřování ke dnu a náhlé nadnášení se na hladině působí rozkol. Zatlačit si hlavu pod vodu a být rozhodnut pro smrt a pak přesvědčeně spílat životu mohutným nádechem. Můžeme být pokrytci, prospěcháři nebo těmi, kdo „nevědí, co chtějí“, chaotiky či nespolehlivými, ale v tom všem lze být konzistentní, stačí své excesy donekonečna opakovat. Je to ctnost?