Asi se shodneme na tom, že největším požitkem je svoboda, ale možná už ne na tom, že není svobody bez limitů. Rozhodně bez nich není požitku – ten pramení z jejich překračování.

Když ale vyhledáváš limity, jen abys je mohl překračovat – pro ten pocit svobody – to už pak není svoboda. Ta pravá ti překročení nabídne sama. Ty si jen musíš všímat limitů. Nechat se vyvolit. Nechat to prázdné. Podat zprávu o domově.

Literární dílo léčí představu, že je člověk špatně čten. Na druhou stranu etabluje předpoklad, že by měl být čten. Jeho zárodkem je to, že se člověk snaží číst vše kolem sebe. Ve fascinaci pak začne psát, předvádět svou představu. Vydává se na tenký led, protože předvádění je jen kousek od podvádění. Nezřídka k němu sklouzává, aby zahustil kontext. Vzlétá na křídlech fikce. Každý pták ale žije ze země. What goes up must come down. Základ je pravda. Každý musí, nebo by měl, začít u sebe.

Psaní je druh neuroticismu s jistou neurotoxicitou, a tak není divu, že jsem v sedmatřiceti (obsese uvádět věk) dědkem, který očekává vděk za statky civilizace, štvou ho matky prudící své děti, ale prudící děti bez matek taky, parta křiklounů po sobě stříká u fontány, tak je okřiknu, že ta voda je na pití, ne na stříkání, vzdaluju se z jejich dosahu, v uších mi piští očekávání věcí příštích, jestli se uspíší armageddon nebo se lidi upíší novému ráji, mobilní lidi vrávorají sociální sítí.

Moje rodná knihovna se změnila v semeniště sekt a beznadějných kapel, venku před ní zůstal pozůstatek-pomník časů, kdy shon městského centra skýtal černou díru čítárny, kdy svět ještě nebyl mobilní vesnicí, park nebyl vítězem architektonické soutěže, ale prostě park, ve kterém to nežilo, zato to v něm žilo v tobě, hodně věcí bylo jinak, s jejich podobou se vytratil i kus mě, jediné, co můžu udělat, je vykašlat se na mobil, vyklidnit se, vylidnit se, zavzpomínat a občas mi něco přijde.

Budka
Symbolem vzpomínání je knihobudka naproti mekáči, kolem které jdeš a najdeš v ní regály zašlých knih, které ve stínu těch nově vyšlých už nejsou potřebné, tak jako vzpomínky, které se přesto vynořují, ve světle nonstop komunikace, v bývalé telefonní budce, v úkrytu pro komunikaci, když byla ještě v mezích a miliardáři kvůli ní nevysílali na oběžnou dráhu hromady družic a družit se dalo přesto a o to lépe, tak proč se teď všechno tak hrotí, lidi neví, jak se chovat k růžím, ruší vlny, nevšímají si bezprostřední přítomnosti, vysílají elektromagnetické vlny, které nevymysleli, jen je dostali do spárů, a tak ony dostaly do spárů je, do vzdálených galaktických myslí, myslí, že to ošulí, ale jen se to ještě víc bije, rezonuje to, drnčí a tříští.

Jsem na ní nyní závislý, ne na telce ani holce, ale budce, zastavím se v ní, odstavím od času, ve kterém se park stal zahrádkou mekáče, čtu si poezii randomních názvů, každý den něco nového, něco nového je mantra doby, hlavní lákadlo mediálního mozku, do kterého se těsnáme, hlavně se nepřemotivovat.

Není nic horšího, než to lámat přes koleno s holkou, kterou tak úplně nechceš, to je pak lepší být sám, i když být sám je jako vykouřit denně patnáct cigaret, to už je slušný komín, ale dneska člověk stejně není sám, dneska už nepotřebuješ člověka, aby sis pokecal, ne fyzicky, tělo je přežitek, lidi chodí a mluví, už to ani nemusejí držet v ruce, mají to přímo v uších, v hlavě mají hlas a myslí, že je skutečný, ale není, je to jen hlas v jejich hlavě, který potřebují, aby je nerušila samota, s útrpně důležitým výrazem polemizují, myslí, jak jsou moderní a tolerantní, nahlas se smějou se svýma pivkama.

Plaše zdrhám vychodit kofein, zpívám, co mi zbývá, nikdo si mě nevšímá nebo možná jo, ale koukají vpřed svými tunely, pár kvočen koukne, ale nevím, jak vystoupit, zahrabaný v nenávisti přemýšlím a žasnu, jak se svět vyvinul a zavinul, jediné, co je ještě v pořádku je moje kočka, nedaří se mi uvolnit, od bývalé jsem nepocítil to existenciální (pr)opojení, vím, že už nejde být s ní ani kompromisní, ale nebalím to, vidím kolem plno věcí a to za to stojí přeci, kolem jde pár, on do ní hučí, ona ho poslouchá jako podcast, nechtěně šlápnu na šneka, udělá to křup, večer začne všechno vonět.

Knajpa
Interiérem je kvádr z obou delších stran důrazně prosklený. Vysoký strop je pěkně napěněný. Po koncích kvádru leží dvě krychle. V jedné záchody, ve druhé kuchyně. Na střeše kuchyně dvě velké reprobedny. Krychle volně pojí dlouhý bar na způsob recepce. Místnost je zákazníky obyvatelná jen po obvodu. Usazují se v různých zákoutích mezi nesčetnými rostlinami s velkými listy. Každý hned odhalí charkateristické banánovníky. Jako květináče slouží šedé přepravky použité taky jako nohy dřevěných lavic. Šedá se zelenou a žlutou tvoří svěží kombinaci.

Mladý majitel mi na stůl staví sklenici čiré vody a přijímá objednávku. Cítím se jako pan Septim ve filmu Grand restaurant pana Septima. Louis de Funés přijde do vlastní restaurace a nic netušícímu číšníkovi řekne: „Jednu ředkvičku.“ Dostanu čaj a rozhlížím se kolem. Všimnu si lidí v šusťákových soupravách. Všiml jsem si jich už předtím, ale až teď si je uvědomuju. Najednou majitel otevře dveře dokořán, vnitřek zaplaví chlad. Dám si mikinu, vzduch je fajn.

Banán je nejkonzumovanějším ovocem světa. Je to módní plodina podobně jako káva, která v poslední době zažívá nebývalý boom. Vyrojila se spousta jejích druhů a způsobů přípravy. A kaváren. Některým lidem vadí určitý jejich snobismus, v nadsázce ho nazývají fašismem. Osobně mi káva voní, ale dávám přednost čaji.

Přijde servírka. K mému překvapení mě žádá o odchod. Prý soukromá akce, mám zaplatit. „Jak dlouho tady ještě můžu být?“ „No právě, jestli už byste mohl jít. Můžu vám to dát s sebou.“ „S sebou?“ „Do kelímku.“ Jdu zaplatit k recepci. Přikládám kreditku. Čekám na papírek. „V pořádku,“ hlásí servíra. Jak v pořádku? Účtenku, ty maňo.

Vracím se ke stolu. Servíra si mě měří jako nechápavého troubu. Asi jsem to měl vědět z Facebooku. Sociální síť Marka Zuckerberga je dnes alfou a omegou komunikace. Někdo zvýší hlasitost hudby. „Don’t give up, you’ve got the reason to live,“ hraje devadesátkové disko. Šusťáci se dostávají do varu. Vyliju si čaj do hrníčku s logem podniku a jdu ho dopít ven. Servíra výrá.

V němém gestu prásknu hrnkem skupině šusťáků na stůl a opouštím prales. Proti mně jde dívka z jejich kmene. Nese z auta chlebíčky. „Na shledanou,“ loučí se roztomile. Bylo to náhodné seskupení rostlin nebo umělecká instalace? V nočním Svitu se do hory uhlí zakusuje jeřáb. Sousto vyplivuje do přistaveného kontejneru. Zvedá se mrak prachu.

Transformace
Někdy někoho ovlivníš, ten člověk to vsákne, a pak tě tím ovlivní zpátky. Zpětně tě ovlivní tím, číms ho předtím ovlivnil ty. Ty to nepoznáš, protože je to transformované. Ale je to to samé. To je přátelství – druhý tě zpětně ovlivní, aniž bys to poznal – aniž bys to poznal včas, než tě to pohltí. Taky tě může transformovat špatně. Může se ti to líbit a nemusí. Taky to nemusí být jenom na personální úrovni. Může to být jen v něčem. Třeba v psaní.

Někteří lidi netransformují, ale zrcadlí. Dělají službu, ale medvědí. Jejich póza se rozbije, když je vyfakuješ. Neumějí fakovat ani čilovat. Transformace je láska i nenávist. Svým prožíváním a chováním transformuješ realitu. Někteří myslí, že to je umění a že oni to neumí. Je to ale spíš přijetí. Z něj pramení dávání – základní funkce vědomí. Brát vědomí jako umění? Možná, ale nesmí to být umění pro umění – to se pak člověk neangažuje, transformuje se osaměle-chladně. Jen pozoruje své procesy a všechno mu připadá zbytečné.