Jak se dnes píšou závěrečné diplomové práce? Na většině vysokých škol zatím zůstává v platnosti odevzdat odbornou práci, která představuje zvláštní druh textové infrastruktury a má být důkazem individuálního myšlení. Současně však vzniká v prostředí, jež je silně šablonovitě strukturováno metodikami a tabulkovými normami. Jak se tedy ve změti formálních nároků projevuje autorský hlas a jak se dnes akademický text vůbec tvoří?

Text hraje v akademickém prostředí dvojí roli; je prostředkem poznání, ale rovněž i administrativním nástrojem, jehož prostřednictvím je organizován akademický provoz. Grantové výzvy, projektové žádosti, hodnoticí zprávy či výstupy ztělesňují samotné podmínky existence institucí. Tyto texty však nevznikají primárně proto, aby byly čteny, ale aby umožnily vznik dalších textů, projektů a aktivit.

Když psaní předstírá psaní

Podobný mechanismus lze vidět i v samotném procesu psaní závěrečných diplomových prací, do něhož tak přirozeně vplouvají nástroje umělé inteligence (AI), které se do tohoto systému pro studující zapojují jako berlička, jež balancuje kdesi na pomezí konzultanta a spoluautora bez nároku na honorář.

Studující vstupují do tohoto prostředí již od začátku studia, když si mají osvojovat textotvorné kompetence. Praxe však ukazuje, že kontakt s textem často probíhá spíše prostřednictvím jeho institucionálních forem nežli skrze skutečnou zkušenost psaní. Text se plní, strukturuje, optimalizuje pro hodnocení, méně se už však promýšlí. Na konci studia tak sice někteří disponují relativně stabilní představou o tom, jak má akademický text vypadat, nikoli však nutně zkušeností, jak vzniká.

AI alibi

Některé obory tak začaly reagovat na problematiku přílišného využívání AI. Na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity se například v závěrečných pracích objevuje generická deklarace o využití nástrojů umělé inteligence a jejich řádném odkazování. Ambice nastavit transparentnost však často funguje spíše jako administrativní ventil; formulace je splněna, problematika uzavřena, kritická práce s informacemi však pokračuje už jen omezeně.

Hodnocení takovýchto výstupů bývá ještě složitější. U státních závěrečných zkoušek není výjimkou setkat se s textem, jenž nese výrazné znaky vygenerovaného produktu, zatímco „autor“ jeho vznik suverénně připisuje sobě. Vedoucí či oponent může formulovat své podezření, nikoli však důkaz.

Systémová opatření jsou jednak plošně nedostatečná, otázkou zároveň zůstává, zda by se spíše jednotky procent studujících nevzdaly „jablka poznání“, které jim nástroje umělé inteligence umožňují. Nelze zakázat volně dostupné a rozšířené nástroje, které problém s (ne)kritickou prací s informacemi nepřináší nově, pouze je ve viditelné míře intenzifikují.

Textové perpetuum mobile

Výsledkem se tak stávají odevzdané texty, které zázračně přestaly obsahovat pravopisné chyby, zato se v nich začaly objevovat chyby gramatické, a nadto většina získala podobnou slovní zásobu i větnou skladbu. To, co bylo možné identifikovat jako autorský styl, náhle vymizelo. To, co odlišovalo jednoho autora od druhého, zaniklo ve změti přívlastků, superlativů či floskulí, které se snaží tvářit tak konkrétně, jak jen jim to kvalita jejich promptu umožňuje. Bohužel však často končí zcela obecným a prázdným konstatováním takových informací, které jsou spíše prvotními předpoklady tématu nežli výslednými interpretacemi odborného textu.

V tomto dialogu však figurují nutně dvě strany. Objevují se v něm i vyučující, kteří buďto nástroje umělé inteligence zcela odmítají, anebo se je snaží alespoň zčásti zařadit do výuky. Nenápadnými krůčky se přibližují tzv. digital born generaci, u níž se však paradoxně ukazuje, že tyto nástroje zná a využívá podobným způsobem jako generace pedagogů, která ji učí.

Totální nasazení

Problém se nutně nevyjevuje ani tak v lhostejnosti, studující totiž nemají natolik vytrénovanou citlivost k textu, a uvíznou proto v nekonečné pasti algoritmického pomáhání si, reformulací, mazání a přepisování, pedagogové zase v nekonečné sérii oprav, komentářů a pátrání po smyslu. Vzniká tak zvláštní symbióza totální vyčerpanosti, jež se přelévá mezi oběma stranami, v níž ani jedna nepozná, zda už plave, anebo se utápí.

V souladu s principy akademické integrity sice nevíme, co čteme, zato toho čteme hodně. Text už se nečerpá z pramenů, ale z nádrží. Akademické psaní se tím ocitá v situaci, kdy množství textu roste, zatímco zkušenost psaní se z něj přitom postupně vytrácí.