Campová vnímavost vidí svět jako divadlo. Převrací společenské hierarchie, cokoliv vážného a autentického ironicky odmítá a frivolně si užívá exces formy. Jak najít dobrý vkus pro špatný vkus?

Když server Blesk.cz informoval o modelech Met Gala 2019, neváhal s překladem tématu večera – „celebrity se vyparádily na tábor“ (camp). Ne všichni táborníci si však dobře sbalili: Lady Gaga přijela v patnáctimetrovém růžovém plášti, Katy Perry se vymódila jako lustr. Zmátlo táborové téma Jareda Leta, který si v podpaží přinesl druhou hlavu, nebo český bulvár? Pojem camp je v českém prostředí prakticky neznámý. Země Saskie Burešové, Hany Zagorové nebo pardubické ikony Krychliče přitom campové prožitky jistě nabízí. Jde o import zvrácené západní kultury, nebo o všudypřítomnou vnímavost, pro kterou si můžeme vypůjčit název? A co vlastně camp je?



Zrádkyně campu
„Mluvit o campu je zradit ho,“ píše Susan Sontag, která vnímavost vynesla na světlo teoretických diskusí v roce 1964 svým textem Poznámky k fenoménu camp. V odstavcích věnovaných Oscaru Wildeovi poskytuje základní vhled do problematiky: „Camp je vidění světa přes určitý styl. Je to láska k přehnanému, k tomu, co je,mimo‘, ke stavu, kdy věci jsou tím, čím nejsou. Camp na všechno pohlíží v uvozovkách. Není to lampa, nýbrž,lampa‘: není to žena, nýbrž,žena‘. Vnímat camp v předmětech a osobách znamená chápat bytí jakožto hraní role. Ve sféře vnímavosti jde o nejzazší rozšíření metafory života jakožto divadla.“ Camp je podle Sontagové ironickým vztahem ke světu, do uvozovek staví všechny a všechno. Nevnímá osoby a věci pro jejich esenci či obsah, naopak se zaměřuje na formu, styl prezentace. Oděv se stává kostýmem, věc rekvizitou, gesta hereckým výkonem. Smyslem campu je „sesadit vážnost z trůnu“, cokoliv vážného je prozrazeno jako pouhá scéna vytvářející autentičnost skrze formální znaky. Zasvěcence campu proto přitahuje vše, co má formu přehnanou, kde je proces vytváření „autentického“ obsahu neúspěšný, a proto viditelný.
Potěšení campu proto málokdy poskytuje vážná „vysoká kultura“, ale naopak „nízké“ formy – muzikály, telenovely, melodrama nebo reality show. „Camp podává odpověď na problém, jak být dandy ve věku masové kultury,“ píše Sontagová. „Camp prohlašuje, že dobrý vkus není prostě jen dobrý vkus – nýbrž že existuje také dobrý vkus pro špatný vkus.“ Nejde však o hipsterskou ironii, která v popkultuře hledá to nejbizarnější, aby potvrdila svou odolnost a měla se čemu smát. Camp je láskyplný, z objektu se raduje, nevysmívá se mu.

Odborníci na normálnost
Sontagová připouští historickou souvislost campu s mužskou homosexualitou, neposkytuje však žádné vysvětlení tohoto vztahu. S tím přichází teoretik David Halperin v knize How to be Gay: Camp chápe jako politickou strategii k delegitimizaci společenských norem heterosexuality. Rozlišení mezi hercem a jeho rolí vidí nejlépe ti, kteří musejí hrát role, které jim nevyhovují. Queer osoby jsou proto už od dětství odborníky na kód „normálnosti“, na formu role, kterou pro své okolí musejí hrát. Pozice heterosexuálního muže je potom tak lukrativní, že to jsou obvykle gay muži, kteří si vypěstují pozornost k nejjemnějším nuancím vzezření a chování, aby ji byli schopni správně performovat.
Camp vnímavost se potom usazuje v hledišti tohoto společenského divadla a směje se mu. Zároveň však stojí na pódiu: Gay identity nejsou o nic pravdivější, naopak se samy konstruují jako neautentické. Komu jsou přehnaná gesta a kostýmy bližší než gayům, od Oscara Wildea po Lil Nas X? Upřednostněním neautentičnosti, vnějších znaků, formy před „autentickým“ obsahem camp převrací hodnotovou hierarchii společnosti.

Camp versus kýč
Simultánní pozice v hledišti i jevišti divadla, zdvojené vědomí herce i role zakládá zvláštní dvojitou ironii campu. Je to kritický, ironický pohled, který je však obrácen i na diváka samotného. Milovník campu si nepřipadá lepší než jím obdivovaný předmět, naopak sám sebe dosazuje na jeho úroveň, jakkoliv nízkou. Camp je demokratizující.
Teoretička Eve Kosofsky Sedgwicková ho proto staví jako protiklad ke kýči. Samotným označením věci za kýč se vůči kulturnímu textu i jeho čtenářům velmi ostře vymezujeme. Stavíme se do pozice „lepších lidí“, kteří odhalili chybu v soudu vkusu, manipulaci sentimentem. Označení věci za camp naopak vypovídá o mně: sám jsem se nechal sentimentem zmanipulovat, kriticky o tom vím a současně si to užívám. Vnímám společenskou hierarchii, podle které je věc špatná a kýčovitá, a solidárně se stavím na její stranu. Nejde tak o pouhé přeznačení znamének na ose dobré – špatné, ale o sofistikovanou vnímavost založenou na vrstevnaté ironii a identifikaci s předmětem. Není to jen tak, mít dobrý vkus ve špatném vkusu.