Oslava svobody znamená zápas s konvencí. Když se pospolitě sauníme, slavíme svou přirozenost. Sauna je satanistická bohoslužba těl, při které tají ega. Ve vydýchaném vzduchu se vznáší upocená duše. Tiché teplo. Šepot. Hypnotická hudba. Místo „život není peříčko“ by se mohlo říkat „život není sauna“.

Sanitární den je každé první pondělí v měsíci a znamená, že se v lázních smýčí. Plave se až od čtyř. Zase jsem na to zapomněl, takže si s knihou Revoluce v hlavě, která rozebírá jednu po druhé všechny písničky od Beatles, sedám na lavici u recepce. Překvapí mě, že se turnikety točí, přestože jsou teprve tři. Chlap, ze kterého táhne chlast. Žena, ze které táhne feromon. Aha, v sauně je otevřeno. Jdu se podívat. Poprvé.

Ostentativně nahá archetypální blondýna trůní u skleněných dveří vyžhavené cimry. Každého, kdo vejde, což je vždycky chlap, pozdraví, jako by byla vrátná: „Dobrý den.“ Upřeně civí, jako by v příchozím spatřovala nějaký význam. Svého pohledu ho zprostí, až když vejde další.

Předchozí na ni obrátí zrak, aby jí vzal míry, a zjistí, že na nově příchozího hledí se stejným zájmem jako předtím na něj, i když ten nový evidentně žádný význam nemá. Předchozí si trpce uvědomuje, že ho postrádá i on sám. Z kroužícího predátora se mění v hovnivála na zádech.

Blondýna má doprovod. To z něj čerpá svou bohorovnost. Droboulinký anglofonní expat se nenápadně situuje naproti její věstonickosti. Později na něj náhodou narazím na fejsbuku a ji objevím v jeho přátelích. „Dobrý den,“ napíšu jí. Neodpoví.

Neprotežuj vzdělání
V prosklené kukani nově otevřené zlínské zašívárny Café 204 spatřím Jiřího. „Vypadáš, jako by ses zrovna probudil v křoví,“ vítá mě, když přisednu. „Sartre říká, že opotřebení je formou přivlastnění,“ odpovím. Pokývá hlavou. Chodili jsme spolu na gympl. V okecávání jsem exceloval. „Dáš si něco? Tě pozvu,“ pokračuje v dělání ze mě bezďáka. „Prso s mlékem.“ „Preso a buchťáka,“ hlásí Jiří servírce. „Jak se máš jinak?“ ptám se. „Uvažuju o sebevraždě,“ odpoví.
Minule říkal něco o depresích. Býval velký cestovatel, ale už se mu nikam nechce. Cestování je alternativa sebevraždy, ale poměrně levná, takže se s ní pojí určitá nabubřelost, o niž když člověk přijde, může si připadat, že je v depresi, kterou by měl nějak ukončit. Spíš je to ale reálná klaustrofobie, před kterou se musí pokořit. Z deprese člověka dostane jenom větší deprese.

Když Rusko v březnu invadovalo Ukrajinu, Jiří se zrovna rozcházel s Ruskou. Seznámili se ve Vietnamu. Jezdil za ní do Petrohradu nebo si dávali sraz různě po světě. Od té doby nic. „Mám chodit po městě a seznamovat se?“ „Využívej nahodilé situace, ne?“ „Hm.“ Pravda je, že noční život ve Zlíně upadl. Není nabídka. Podle nedávného článku v regionální odnoži MF DNES ani poptávka. Lidi se asi nepotřebují seznamovat. Nezbývá než být vlezlý.

Vrstevníci si pořizují děti, ale my nějak nemáme ten rozmnožovací gen. Statistiky říkají, že čím nižší vzdělání, tím větší tendence se reprodukovat. Dává to smysl. Když ležíte v knihách, tak nesouložíte. Zapomenete, jak je to prospěšné, je vám úzko a spácháte sebevraždu. To ještě není to nejhorší, co se může přihodit. Zabít se člověk může i hůř než fyzicky. Třeba morálně. Místo aby si to hodil, hodí to Babišovi.

„Určitě bych neskákal pod vlak,“ říká Jiří, „nechci nikoho nasrat.“ „Nasíráš už tím, že o tom mluvíš,“ upozorním ho. Podle Sartra je sebevražda ještě marnější než pohlavní styk. Myslet na svou sebevraždu je jako zkoumat svůj ranní nákyp v záchodové míse – radost, kterou nelze sdílet, jen spláchnout. Člověk je jako čas. Zabít se dá čtením. Jiří chodí do knihovny, ale nového Houellebecqua si koupí.

V lese
V open space dvě stě čtverky je full house. Dítě rozverně vříská. Kolem něj vrávorá otec, rozvalená matka čte knihu. Křesla jsou tu luxusní. Po dlouhé době opěrátko, které nekončí u plotýnek. Popadne mě nezvladatelná touha z čerstvě zkolaudovaného zlínského hotspotu vypadnout stejně náhle, jako jsem do něj vpadl. Na zem mi při tom z ruky plné pomerančových slupek jedna vypadne. „To tady necháš?“ ptá se mě Jiří. „Jo.“ „Ty jsi hovado.“

Park je ostrůvek v moři aut, ale nadechnu se jako na Mount Blancu. Nevím proč, ale jdu na houpačku. Poprvé. Dýchám do rytmu houpání. Je to nápor na třísla. V poslední době je zase nějak cítím. Dřepnu si, opřu se o strom. Z dvě stě čtyrky vychází Jiří. „Kam valíš?“ „K obchoďňáku, možná na svah. Nepřemýšlím o tom.“ „To je jasné, že nepřemýšlíš. To bys měl ženskou.“

Já jdu do lesa se psem, kvůli kterému nemůžu spáchat sebevraždu. V lese se mi taky přestane chtít. Zase se mi začne chtít to druhé. Med je dobrá alternativa cukru, ale akceleruje trávení. Vyhrabu díru, vykadím se, zahrabu to a jdu dál. Pes to vyhrabe a během chvilky má hnědý čumák. Zavalím to balvanem. Hlavně to, prosím vás, nikdy nezahazujte papírovými kapesníky – smutný, ale častý pohled zdejších luhů a hájů.

Vlka nemám, přestože jsem se nevytřel. Člověk ho dostane spíš, když se vytře jenom trochu. Užívám si lehkost a za chvíli už o ničem nevím. Za vyběhaného psa se jdu odměnit do sauny. Sednu si na ručník a za deset minut vrávorám do ledového bazénku. Po návratu se divím, že mi na ručník někdo nakapal krev nebo co. Otočím ho, sednu si a dumám.

Rozhlídnu se po okolních tvářích. Nikdo se netváří, že by mu to taky došlo. Všichni jsou zdeptaní horkem. V sauně se ale hodně předstírá. Ručník naštěstí už pár fleků měl. Po procházce si ho v autě vždycky dávám na klín. Pes si na mě vleze, předníma se opře o ruku, kterou řídím, a naviguje.

Subkulturní kostým
Trapas je od slova trpět. Když svou blbostí porušíš dekórum konvence, někdy to má následky. Někdy naštěstí ne. V sauně se konvence porušuje už sdílenou nahotou, o to víc se dbá na čistotu. Nemusí jít jen o blbost, ale i pohodlnost. Za čurání na veřejnosti vás v Americe bez mrknutí oka zařadí na seznam sex offenderů. Ale jak rapuje Násilník: „Na rohu chčiju – cejtim, že žiju.“

Pro některé naháče je sauna scénou. Ztotožňují se se svou nahotou, jako by šlo o signifikantní subkulturní kostým. Jeho prostřednictvím komunikují s nahotou druhých, kteří ji většinou skrývají anebo nevnímají. Verbálním ekvivalentem takového přístupu je, když někdo s neznámým člověkem hovoří o intimitách. Někteří neznámí to kvitují, je to pro ně oživení. Jiní se pohorší. Jde asi o to, nehustit. Dát prostor i druhému. Když člověk dělá, co je pro něj vnitřně normální, aniž by řešil psycha druhých, uvolňuje tím atmosféru. Teda pokud není deviant.

Naháč, kterého znám ze štěrkáčské nudapláže – vzhledný holohlav s bicepsy Pepka Námořníka – si v obnaženém voyeurství frčí. Nikdy ho plně nemanifestuje, ale dostává se do nepatřičných situací. V létě u cestičky k molu na samé hraně nudapláže okázale nahý kouřil, zatímco kolem něj proudily týnky na třídní sraz. Tvářil se, jako by se chlubil zánovním smokingem od Gucciho, ale ve vzduchu visela jiná chlouba. Zimuje v sauně.

Trapně oslavena
Postarší sousedku obzervuje na férovku – ne jen periferním pohledem, jak bývá maximem. Žena zahalena odchází a střídá ji mladice nadaná nestudem. Kolena pod bradu, pohlaví ven. Voyeur si nesedá vedle ní, ale pod ni. Nejdřív zády k ní, potom stranou. Nohy nahoru, trochu se posune. Náhle sedí s hlavou přímo u jejího rozkroku. Jdu se zchladit.

Když se vrátím, ona sedí stranou, on pod ní naznak – oba už uvaření. Ona se jde zchladit, on za ní jako pes za klackem. Následuju je. Ona sedí na lehátku stranou k němu, on jí z vedlejšího tlumeně říká: „Já jsem ležel v posteli až do Silvestra.“ „Co bych za to dala, mít přes svátky chřipku. Nemusela bych jezdit po návštěvách,“ odpoví ona nepoměrně hlasitěji. On něco šeptne a ona zopakuje přesně to samé. Potom oznámí: „Jdu do tepla.“ Potkávám ji u sprchy. Na tváři má šokovaný, trochu provinilý úsměv člověka, který byl trapně osloven.

Exoti mě inspirují, takže to zkusím taky, ale ne ve Zlíně – v Brodu. Sednu si vedle vnadné červenovlásky do infračervené sauny. Poprvé. Má to křesla, která jsou hned vedle sebe. Každé má vpředu i vzadu hřejivý zářič. „Nevíš, prosím tě, proč tady člověk nesmí být mokrý?“ ptám se jí. Jsem mokrý. „Protože by ho to spálilo,“ odpovídá vesele. Sakra. „Cos dostala k Vánocům?“ pokračuju statečně. „Gumy.“ „Jako pneumatiky?“ „Jo.“ „Hm, ty jsou docela drahé.“ „No právě.“

„Odkud jsi?“ „Z vesnice.“ „Z jaké?“ „Z velké.“ Pálí, pálí. „Máš fejsbuk?“ „Jo.“ „Jaký?“ „Nikol.“ „Tak jo, já jdu plavat. Nějak se mi dneska ještě nechtělo,“ loučím se. Teď se mi chce. Když nic jiného, oslovení je adrenalinová vzpruha. Plavu dlouho. Když vylezu, už ji nepotkám. Doma Nikol najdu. Na profilovce špulí duckface. Je z vesnice, která se jmenuje Velká. Já myslel, že frajeří, že je z velké vesnice, nebo že ji nechce prozradit. Napíšu jí to, ale neodepíše.