Blíží se konec roku, období rekapitulace, zhodnocení. Zdá se, že tento čas je zároveň jakýmsi završením jednoho údobí před krokem dál, k neznámé budoucnosti. Do magického roku 2022 spadá neméně tajemné 33. výročí sametové revoluce, sžívání se s covidem, válka mezi Ruskem a Ukrajinou a s ní spojená hospodářská krize, inflace, nepokoje, nejistota. Přemýšlím o textu, který chci napsat. Bezmyšlenkovitě si prohlížím Facebook, když u jednoho váženého občana narazím na mnohokrát omílaný citát, a sice alegorii o zlomcích Lva Alexejeviče Tolstého. Dívám se na komentáře. To je opravdová „pastva pro oči“. První: je to klasický ruský blbec. V druhém – ruský alkoholik. O tempora, o mores!

Říkám si, že to přeci jen není fér, smést všechno do jednoho pytle bez ladu a skladu. Ve snaze najít odpovědi na otázky, které se jedna za druhou vynořují v hlavě, se instinktivně obracím do minulosti. Listuji v básnických sbornících stříbrného věku ruské literatury, procházím básně Cvětajevové, Mandelštama, Achmatovové… Dá se říci, že duchovním učitelem Anny Achmatovové byl o generaci starší Alexandr Blok, který je zejména tady v Čechách považován za symbolistu, což ovšem zahrnovalo pouze první, to rané období jeho tvorby, nicméně velmi půvabné. Sem patří i Verše o překrásné dámě. „… Jak obzor rozhořel se jasem k nesnesení! / OčekávámtTě mlčky, láskou roztoužen. // Jsi blízko. Mám však strach, že Tvoje tvář se změní. / A obzor hoří prudce jasným plamenem…“ (překl. Jaroslav Teichmann). Nádherná poezie, která teď zřejmě bude na mnoho let zapomenuta, protože je válka, ostatně stejně jako za jeho života, a ruština je linqua non grata, jakožto i ruská literatura a umění obecně. Přesto se domnívám, že tento básník je vpravdě hoden pozornosti. Když pominu jeho genialitu, bravurní práci s jazykem, poezii, pak bych chtěla zmínit jeho vizionářství, jakousi předtuchu dění jak v Rusku, tak v Evropě v denících i v jeho statích pod hlavičkou „Rusko a inteligence“, kdy už v roce 1912 na svých cestách po Německu předvídal první světovou válku, která pak propukne roku 1914 a ještě dříve roku 1908 druhou osudovou revoluci v Rusku: „Není možné vše předem odhadnout, vytušit. Krev a oheň mohou promluvit, když je nikdo nečeká. Rusko, poté co se vyrvalo ze sevření jedné revoluce, teď nenasytně zírá do očí té následující, možná daleko děsivější, než byla ta předchozí.“ Blok není politik, je básník, svědek, ale rozhodně nemá o Rusku žádné iluze. „Mým nešťastným ubohým Ruskem s jeho směšnou vládou /… / dětinskou inteligencí bych pohrdal z celého srdce, pokud bych nebyl Rusem…“ píše na svých cestách po Itálii. Alexandr Blok, stejně jako valná většina umělců, především básníků, literátů a filosofů té doby, zemřel tragicky, po těžké nemoci a depresích, v bolestech, ve věku nedožitých 41 let.

Osudový rok 1921
Kolem roku 1920 se definitivně uzavřela celá éra ruské literatury. Takto popisuje Nina Bereberova v závěru své knihy Blok a jeho doba odchod tohoto básníka a s ním i pozoruhodné období ruské kultury: „Poslední dny Blokova života byly strašlivé – křičel dnem i nocí. Umřel 7. srpna 1921, aniž by nabyl vědomí. Den předtím mu přišel pas. /…/ Mladí lidé stojící kolem jeho hrobu chápali, že pro ně nastává nová éra. A pokud Blok a jeho současníci byli dětmi ,děsivých let v Rusku‘, pak my jsme se stali dětmi Alexandra Bloka. Za několik měsíců už v Rusku nic nebude připomínat toto období života. Část lidí odjela, jiní byli vyhnáni, další byli zlikvidování, anebo se někde ukrývali. Blížila se nová éra…“

O šestnáct let později v Čechách
Vždy mne zaráželo, že politika může naprosto rozbít a zničit životy právě těch, kdož se provinili nejméně, těch, kteří pouze a jen tvořili z nitra svého srdce. Ačkoli tento článek vyjde až v prosinci, dnes je právě 17. listopadu, a tak si myslím, že je namístě otevřít Spisy o umění a kultuře Karla Čapka, který roku 1937 píše v úvodu své statě Umění a politika: „Přiznám se, že jsem tento titulek napsal poněkud neochotně, vlastně jen kvůli redaktorovi tohoto listu, který něco takového ode mne chtěl. Říkám-li neochotně, tedy ne proto, že bych psal nerad o umění, ani proto, že bych se úzkostlivě vyhýbal tu a tam mluvit o věcech politických; ale ty dva pojmy dohromady mi mnoho neříkají. Díky Bohu, u nás se politika příliš mnoho o umění nestará, což slouží většinou jen k dobru tomu umění; a vice versa, i naše básnictví a umění si uchovalo značnou nezávislost na politice; ve svém celku není ani povýšeně kázavé, ani nedůstojně služebné; budiž řečeno, že se v té poměrné duchovní svobodě, jíž požívá a jíž je naplněna naše kulturní práce, jeví co nejpříznivěji sama demokratická povaha našeho národa…“ Jak je ovšem poměrně časté v jeho esejích a statích, dochází pak k následné gradaci a neočekávanému vyústění v ostrou kritiku tehdy se již rozšiřujícího nacismu a upozornění na obvinění, jež začala padat v Národních listech a jejich osočování českých umělců v tíze k bolševismu. Čapek už tehdy poukazuje na změnu jazyka (tak typickou pro mnoho následujících desítek let), formulace, jakési neurčité vyhraněnosti ve vztahu ke kultuře a jejímu projevu: „… všimněte si té celé formulace; je to školní příklad toho, čemu se říká kladení sugestivních otázek. Je to asi tak, jako kdyby se svědka u soudu ptali: ,Jelikož se obžalovaný nenápadně a nepozorovaně dopustil zločinné tendence, co byste, slovutný pane svědku, podotkl k jeho hanebnému činu?‘ Jak známo v každém slušném lidském řádu by takové soudní řízení muselo být zrušeno; ale vůči kultuře je asi dovoleno mít méně skrupulí nežli vůči někomu, kdo jenom ukradl husu nebo přepadl trafikantku…“ Co by asi tento velikán české kultury řekl na dnešní stav umění, které se tak často stává takřka politickým rukojmím, ale i nástrojem. Tato tendence, kterou v posledním století začalo prosazovat právě nacistické Německo, avšak i tehdy nově vytvořený Sovětský svaz jako tzv. socialistický realismus, v dnešním žargonu propagandu, si zachovala svůj ráz i dnes, a to po celém světě.

Přelom tisíciletí
Umění v politickém kontextu však existovalo i dříve. Spíše se však jednalo o jakýsi moralistní předobraz, který ovšem nebyl tak zcela jednoznačný. Vrátím-li se v pohledu ještě více do minulosti, a sice na přelom tisíciletí, nabízí se další milník střetu západního a východního světa, který ve své době byl neméně strašlivý pro naše předky, jako je pro nás dnes. Jde o papežské schizma, které se zpětně řadí do roku 1054. Jednalo se tedy o podobný zápas východního a západního světa, jaký pociťujeme během tohoto roku, tedy mocenský boj mezi konstantinopolským patriarchou Michaelem Kellurariem a římským papežem Lvem IX. Duchovní literatura, obrazy, a dokonce i liturgický spor o užití filioque (tedy vycházení Ducha Svatého jak od Boha Otce, tak od Syna) se staly stejně tak předmětem sporu, nebo spíše záminkou pro tehdy nevídaný konflikt. (K tomu si dovolím připomenout, že pro českou kulturu v tomto kontextu, ovšem o něco dříve, a sice r. 854, byl klíčový krok knížete Rostislava, který ve snaze o vymanění se ze sousední rozpínavé franské říše požádal byzantského císaře Michaela III. o pomoc s vytvořením liturgického jazyka na Velké Moravě.) Umění v té době, především malířství, patřilo spíše k věcem duchovním. Ačkoli jen o něco dříve probíhal ostrý spor mezi ikonodulstvím a ikonoklasmem, tedy o uctívání obrazů a obrazoborectvím. Malíři, sochaři byli považováni spíše za řemeslníky, a tak tomu bylo i po celá následující staletí.

A co Remarque?
Avšak na pojmenování tolik nezáleží. Důležité je vnímání světa a naše směřování. Jak se zdá, jakmile se lidé vyrovnali se svým životním prostředím a nástrahami matky přírody, započaly územní spory. Mimo většinou stáli jen jedinci obdaření tvůrčí imaginací, tj. lidé, kteří vytvářeli něco krásného nebo alespoň něco, co by se jejich představě krásy přibližovalo. Skutečné umění je prosté kalkulu, politikaření a taškařic, naopak – je to souznění s přírodou, návrat k Stvořiteli, zažehnutí té boží jiskry, která se tetelí kdesi v nitru. Ráda bych se vrátila k dnes tolik citovaným, a zároveň i mnohými tolik opovrhovaným a zesměšňovaným, slovům Václava Havla: „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.“ Rozumím tomu tedy také tak, že jde o pravdu a lásku v každém z nás, jelikož to je to vnitřní světlo, ze kterého plyne poznání, že po celém světě žijí obyčejní lidé a nikdo z nich není ani lepší, ani horší, tudíž si každý stejně jako ostatní bytosti zaslouží úctu. Tedy že cena člověka nespočívá v tom, k jakému národu patří, ale v jeho životě jako takovém. Pojďme donekonečna neopakovat ty samé chyby. Jinak bychom mohli označit za blbce a opilce, nepřátele a neznabohy všechny ty skvělé spisovatele, myslitele, cestovatele jen proto, že jsme si zapamatovali nějakou jednoduchou poučku z podcastu, anebo protože jsme hnáni jakýmsi spravedlivým hněvem, na základě kterého jsme připraveni vymazat bez rozdílu vše, co se ocitlo na opačné straně barikády. A pokud se vám nechce číst zrovna Vojnu a mír, možná že by nebylo marné se poohlédnout po nějakém Remarquovi.

(Psáno s pietou a veškerou úctou k válečným obětem na Ukrajině)