Umělkyně Lucie Králíková je inspirativní osobnost, kterou asi nejvíce charakterizují rostliny, tradice, obyčeje, rituály, vztah k přírodě a pozastavení se, zpomalení, ať již v kontextu městské zástavby, nebo v obklopení lučním kvítím. Má pod záštitou projekt Efemér, který už jen svým názvem autorku a její činnost přiléhavě vystihuje. Vznášející se, a přitom zemitá, taková je její tvorba. Ocitnout se v nadpřirozeném světě a zároveň vycházet ze světa kolem.


Tradice a rituály, starodávné zvyklosti, květiny, vztah k přírodě a k našim předkům. Zároveň také vztah k městu, k architektuře, k výtvorům člověka a techniky jím stvořené. Zdánlivě paradoxní, o to více originální, poetické, a řekla bych i pravdivé. Lucie Králíková vytváří svojí činností opravdu jedinečnou atmosféru, která vyrůstá z půdy a stoupá k nebesům. Je úzce spojena s kořeny našich předků, kteří kdysi pracovali na polích, obdělávali půdu, byli s půdou úzce propojeni – na půdě závisela jejich obživa. Člověk městský je z této prapůvodní spojitosti vyčleněn a je až tíživou otázkou, co s tím. Popřípadě jakými způsoby se k přírodě, alespoň v rámci možností, zase o trochu přiblížit. Určitý druh cesty nabízí právě Lucie Králíková. Slovo cesta zde není použito náhodně, jelikož cesta a putování jsou s Lucií pevně propojeny, jsou jedním z jejích prostředků, jak se přírodě přiblížit. Často putuje krajinou, kráčí, u toho fotí a píše si poznámky. Inspiruje se. Naši předkové putovali dlouhé měsíce, aby uctili památku určitého světce.

Posvátnost. Další důležité téma autorčiny tvorby. Kniha Svátosti posvěcuje každodennost. Obyčejná rostlina, která roste za naším domem, najednou nabývá na neskonalé důležitosti. Lucie společně s Michaelou Karásek Čejkovou putovaly téměř čtyři roky po České republice, aby poznaly, připomněly a uctily tradice a rituály, které naši zemi utvářejí, přitom jsou často v běžném životě zapomenuty. Snaží se oživit neživé, dotekem minulosti zkrášlují přítomnost. Sakralizace banality. Králíková v rozhovoru pro pořad Vizitka na ČRo Vltava vyzdvihuje konkrétně jednu výjimečnou tradici, která se uchovala v obci Svatá Maří v Jihočeském kraji. Obyvatelé této obce každoročně 12. prosince slaví svátek svaté Lucie. Ženy se obléknou do až lehce děsivých kostýmů, utvořených ze starých záclon a prostěradel, chodí po obydlích, kde kontrolují, zda je správně naklizeno na adventní období, kdy se očekává narození Ježíše Krista. Obydlí tedy musí být čisté, stejně jako nevinnost narozeného jezulátka. Dříve dokonce mohl hospodyně stihnout trest, pokud neměla naklizeno, průvod tajemných Lucií jí mohl rozházet věci po obydlí s sníst celou večeři. Atmosféra tradice je zádumčivá, přitom silná a okouzlující. Tradice a rituály mohou v lidech zanechat silnou emoci, vytrhnout je z každodenního lopocení, dovolí jim pozastavit se a zamyslet nad smyslem chodu okolního světa. Nad smyslem lidského počínání. V současné situaci možná palčivější témata než kdy jindy.

Lucie Králíková (* 1981)
se narodila v Žatci, vystudovala gymnázium v Přerově, které ukončila v roce 2000, aby mohla nastoupit na Masarykovu univerzitu v Brně a vystudovat obor zahradní a krajinářské architektury. V roce 2011 založila společně s Klárou Zahradníčkovou výtvarně­‑ekologickou platformu Efemér, v čemž pokračuje do dnešních dnů – od roku 2015 sama. Navazuje stále na prvotní ideu projektu, která se snaží upřednostnit používání lokálních rostlin a zamezit tak masové produkci a dovážení rostlin ze zahraničí. Váže kytice například na svatby – na důležitý přechodový životní rituál. V roce 2017 založila spolu s fotografkou Michaelou Karásek Čejkovou a oděvní designérkou Kateřinou Plamitzerovou skupinu Czechia. Projekt si klade za cíl zmapovat českou zemi a její tradice, nepřikrášleně, přitom láskyplně. V roce 2020 vyšla kniha Svátosti, kterou Králíková vydala spolu s již zmiňovanou fotografkou Čejkovou. Jedná se o autentické deníkové zápisy, které mapují jednotlivé, mnohdy pozapomenuté, rituály a tradice v jednotlivých částech naší země. Leitmotivem knihy jsou opět rostliny, které se vinou a proplétají mezi řádky nadmíru poeticky a citlivě.


Týdenní ceremonie
Rituály v sobě často zahrnují očistný prvek. Člověk se alegoricky znovuzrodí. Možná povstane z mrtvých? O nedávných Velikonocích probíhala pod záštitou Domu umění města Brna akce Týdenní ceremonie. Králíková skrze sociální sítě apelovala na lidi, aby se na chvíli v tom všem shonu okolo zastavili a pociťovali sami sebe a svoje okolí. Týdenní ceremonie probíhala, jak již název napovídá, jeden celý týden. Od Květné neděle po neděli Zmrtvýchvstání. Každý den jeden úkol. Na Květnou neděli ustříhnout zelené ratolesti, ponořit je do ledové vody, vyzdobit si jimi obydlí. Ochrání nás. Od pondělí do středy soustředěně uklízet, odstranit ze svého příbytku přebytečné nánosy špíny a nepořádku. Očistit prostor kolem sebe, očistit sami sebe. Na Zelený čtvrtek nasbírat v krajině nebo na zahradě zelené jedlé byliny. Z nich udělat salát, který se servíruje spolu s plackami a omáčkou z datlí a fíků. Otevřít okno a poslouchat vyzvánění kostelních zvonů. Usednout k večeři. Na Velký pátek vstát brzy ráno, jít k nejbližší vodě, celý se umýt. Obřadná očistná koupel. Den prožít v tichosti. Na Bílou sobotu udělat v podvečer slavnostní oheň a spálit v něm to, co nepotřebuji. Zapálit si doma svíci a čekat, až dohoří. Na Vzkříšení vstát velmi brzo, počkat na východ slunce, rozdělit se o jídlo rozprostřené pod širým nebem. O tom všem napsat dopis Lucii Králíkové, o svých prožitcích, radostech a rozhořčeních z celé Týdenní ceremonie.

Sakralizace obyčejného
Očistit se rituálně, povstat, tak jako povstal Ježíš Kristus. Skrze Týdenní ceremonii se lidé mohli symbolicky propojit a být spolu, i když byl každý sám. V současnosti silnější moment než kdy jindy. Skrze pomyslné rituální společenství se každý mohl symbolicky znovuzrodit. Ze všeho, co ho tíží. Oslavit to, z čeho se raduje. A přitom se nejedná o nic velkého. Ocenit každodenní skutečnost jakoukoliv formou, cenit ji každoročně, připomínat si lidové zvyky a obyčeje, spojovat se s přírodou, s našimi předky. Lucie Králíková má výjimečnou schopnost vidět v každodenním světě krásu, která probleskuje ve zcela nečekaných kontextech. Raduje se z obyčejnosti.