Dnem, nocí i dechem pro design

18. 10. 2022 | Téma, Vizuální

Abyste byli v něčem skutečně úspěšní, musíte tím žít dnem i nocí a ve své cestě za dílčími cíli vytrvat. Jedním takovým člověkem, kterého natolik okouzlil design, že se stal ředitelem přehlídky jeho současné podoby a pojmenoval ji Czech Design Week, je Lukáš Pipek. Rozhovor s ním tedy nebude o ničem jiném, než o jeho dlouholeté vášni, designu.

Letos jsi připravil již devátý ročník festivalu Czech Design Week. Dalo by se říci, že už je to pro tebe rutina, nebo tě každý ročník naučí něčemu novému? Čím tě obohatil ten poslední?
Každý ročník mě naučí něčemu novému. S každým dalším ročníkem získává člověk nové zkušenosti a přiučí se novým věcem. Ví, co lépe „vychytat“ pro další ročník, jak lépe představit svoji vizi i jak lépe spolupracovat v rámci týmu i s jednotlivými vystavujícími, pro které je Czech Design Week často první veřejnou prezentací ve formátu samostatných expozic.
Jedním z cílů festivalu Czech Design Week je podporovat a pomáhat vystavujícím designérům a tvůrcům. Zejména těm začínajícím, kterým poskytujeme konzultace, rady i tipy, jak tvorbu nejlépe prezentovat, a snažíme se jim v rámci našich vlastních možností a kapacit vycházet vstříc. Musíme někdy i vystavující „hlídat“, aby se jejich prezentace nestáčela do formátu různých designových marketů, které mají také své místo a je dobré, že probíhají, není to ale formát vhodný pro festival Czech Design Week. A samozřejmě dobrá prezentace designové tvorby je také důležitou vizitkou pro samotný festival.
Bylo mi jasné, že když jsme letos plánovali Czech Design Week ve Výstavní síni Mánes, že už z respektu k danému místu se nemohu dopustit žádné chyby. Produkční plán jsme procházeli a kontrolovali několikrát, i tak se vyskytly neočekávané věci, které se musely řešit za pochodu. Pro organizaci takových akcí je důležité být flexibilní a umět problémy řešit okamžitě.

Design je široký pojem. Jak bys ho přiblížil laikovi? Co to design je a s čím se propojuje? Jaké má kvality?
To je dobrá otázka, protože stejně jako v případě umění i design je pro lidí, kteří se o něj moc nezajímají, španělská vesnice. Design je vše, co udává věci tvar, její podobu, a to, jak komunikuje s uživatelem. Nachází se prakticky všude kolem nás. Jsou to předměty a výrobky, ze kterých jíte a pijete, co si nesete na sobě, do čeho uleháte i čím se dopravujete do práce či domů. Všichni ho nosíme po kapsách i na uších, koukáme na něj a čteme z něj.
Design spolu s uměním prostě utváří svět kolem nás a je jen na nás, jak moc si k sobě domů pustíme ten svůj vlastní a vysněný. Někdo je rád obklopen spoustou věci, jiný si zase rád ozdobí interiér netradičními tvary a barevnými kombinacemi a další zas dává přednost minimalismu. Cit pro design přitom nemusí být otázkou vzdělání v oboru.

Jak bys popsal vývoj tuzemské designérské tvorby za těch posledních devět let?
Neustále se posouvá a stále více se propojuje s okolním světem. Současní mladí designéři i studenti designu získávají lepší rozhled díky možnostem cestovat a díky propojení skrze sociální sítě a internet. Díky tomu také častěji vytváří výstupy, které nesou srovnání s tou ve světě.
Všeobecně je zažité, že „zlaté české ručičky“ zvládnou vše, na co sáhnou. Obory jako sklo, porcelán, módní tvorba či architektura jsou v tuzemsku vnímány tak, že v nich patříme na špici. V zahraničí však o českých designérech málokdo v současnosti slyší. Jejich popularita, se kterou se protáčí na české scéně, často končí u hranic Krkonoš či Šumavy. Právě mladá generace díky svému propojení se světem, větší odvaze riskovat a cestovat, dodává designové tvorbě v Česku svěží vítr a naději, že se kvalita designové tvorby u nás udrží i nadále.
Ještě před covidem u nás byl pozorovatelný rozvět celkového kreativního oboru včetně designu. Zejména v Praze se otevírala spousta zajímavých butiků, concept stores, showroomů či obchodů s designovými výrobky a Praha se díky tomu začala více přibližovat západním metropolím. Covid, ale i současná krize to vrací o několik let nazpět. I tak je stále hezké sledovat, že zejména kvalitní tvorba se dokázala u nás udržet i přes krize, a věřím, že přežije i do budoucna.
Abych však nekončil jen negativně. Období krizí má také svou pozitivní stránku v tom, že pomáhá scénu vytříbit: Dokážou se udržet designéři, kteří ke své tvorbě přistupují poctivě a s pílí a kteří umí svou tvorbu dobře prezentovat. I my za festival jsme si prošli v posledních letech těžkou zkouškou, kdy jsme stáli i před rozhodnutím, zda kvůli covidu pokračovat, či ne. Věřím, že zejména letošní ročník v Mánesu dokázal, že se nám podařilo udržet se a dále růst.

Splnilo se něco, co jsi očekával? Případně tě něčí směřování překvapilo, ať už pozitivně nebo negativně?
Tohle moc skromně znít nebude, ale myslím si, že po těch letech už mám docela dobrý odhad. Vychází to jak z toho, že designovou a uměleckou scénu u nás dlouhodobě sleduji a vím, že některé příběhy a „objevy“ se opakují podle podobného scénáře, tak z toho, že mívám dobrý odhad na lidi. Bez toho by také u nás akce v kulturním odvětví ani nešly dělat.
Právě objevování nových talentů, u kterých vidíme, že mají potenciál růst, je jedním z cílů Czech Design Weeku. Mohl bych vyjmenovat spoustu příkladů, v rychlosti mě teď napadá například František Jungvirt, který na festivalu své novinky představuje už pravidelně a kterého jsme na začátku podpořili v jeho prvních kolekcích váz Garden, anebo také Dominika Petrtýlová či Kristýna Mikolášková.
Z nových tváří bych pak určitě rád zmínil Grétu Kušnírovou, která se u nás představila poprvé vloni, nebo Pavlínu Šváchovou, která se během letošního ročníku stala objevem roku cen Czech Design Award. Uvidíme v budoucnu, zda se náš odhad potvrdí.

Jaké kvality jsou pro tebe při výběru a hodnocení toho dobrého designu určující?
Důležité je mít přehled a sledovat dění, kdo s čím kdy přichází, a vidět za pozadí vzniku daného designu. Podle toho se snadno odliší autentická tvorba od té, která je pouze odkoukaná od jiného designéra. Takovému designu chybí vlastní myšlenka. Například v oblasti skla u nás kolikrát vznikají kolekce, které používají různé speciální techniky, nad jejichž použitím ale designér nepřemýšlel, pouze je odkoukal jinde a „líbily se mu“. Chybí pak příběh toho vzniku, který má naopak designér, který k té technice došel vlastní cestou.
Tím se dostáváme také k vlastní prezentaci designéra, která je také velmi důležitá, protože tím právě vypráví a komunikuje příběh svého produktu, své tvorby. Pro mě osobně je při výběru určujícím měřítkem to, zda se vystavující umí prezentovat. Zda má vlastní a jednoduše dohledatelné webové stránky a sociální sítě či zda má věci kvalitně vyfotografované. Zároveň to ale nesmí přehánět s prezentací, takzvaně „bombardovat“ sledující fotografiemi a příspěvky každý den. Musí mít vše dobře naplánované a vědět, kdy co zveřejnění. Pokud to totiž přepískne, tak se lidem, a zejména sběratelům či galeristům, omrzí a ztratí reputaci kvalitního tvůrce.
Je potřeba také vnímat tvůrce mimo jejich představený produkt a zůstávat s nimi v kontaktu. Sledovat, kam se posouvají, a zda jejich směřování má potenciál. Spousta zejména mladých tvůrců se vyšvihne nahoru díky jednomu produktu, na který už ale nedokážou navázat. Nedokáží se posouvat dál, anebo je semele „pozlátko“ mediální pozornosti, kdy se najednou o nich chvíli všude píše, každý se s nimi chce setkat, a oni získají pocit, že mají vyhráno. Ale v tu chvíli přichází pro ně nejdůležitější moment, kdy musí začít makat a tvořit další kolekce a projekty. Tak se rozezná ten, kdo pouze náhodně vytvořil kvalitní dílo, od toho, kdo má v sobě talent, který neustále rozvíjí.

Jak si stojí tuzemský design v porovnání s ostatními zeměmi? Jsou v současné době patrné nějaké sjednocující trendy?
Řekl bych, že dochází k rychlejšímu přebírání různých trendů ze zahraničí. Co se k nám v minulosti dostávalo dlouhé roky, dnes přichází téměř okamžitě. Myslím tím například trendy v barvách, tvarech či v dekorativnosti. Designéři z různých zemí také reagují podobným způsobem na vnější podněty ze světa politiky či ekonomiky.
Je důležité zmínit, že se českému designu v porovnání s ostatními zeměmi daří se udržet, i navzdory mizivé podpoře ze strany státu. Chybí tu aktivní státní agentura pro podporu designu a umění, která tu dříve fungovala, a pro podporu designérů v zahraničí, stejně tak jako značek či studií.
Je hezké, že se česká vláda se v rámci evropského předsednictví chlubí sklem značky Rückl, pro podporu a rozvoj designového průmyslu u nás ale politici nedělají skoro nic, a to ani v současné době bezprecedentní energetické a ekonomické krize, kdy spousta značek doslova stojí před propastí. Přitom design patří k lukrativním odvětvím s přidanou hodnotou, které pomáhají zemi budovat jméno ve světě. Například ve Francii to moc dobře vědí, značky jako Dior, Channel či Cartier jsou jejich výkladní skříní, které podporují. U nás si podobné renomé drží například Moser nebo Ton, z nových značek pak má dobře našlápnuto Klimchi, většinou je to ale bohužel navzdory nulovému zájmu ze strany státu.

Jaká byla první idea CZDW? Proč vznikl?
Byla to jednoduchá idea: podpořit mladé a talentované designéry, studia či značky v jejich začátcích a dát jim prostor se prezentovat. Tato myšlenka se postupem let rozrostla do celé platformy, kdy pomáháme mladým designérům a studentům při vzniku jejich kolekcí, s jejich prezentací, a také se je snažíme vysílat do zahraničí, a to v rámci spolupráce s partnerskými přehlídkami, například v rámci Milan Design Week či London Design Fair.

Jakým praktickým komplikacím v současné době čelí práce menších designérských studií a proč by ji kupec měl podpořit oproti sektorové velkovýrobě?
Komplikacím čelí hned několik. Pojí se v tom možnosti, jak svou tvorbu prezentovat, jak vyrábět a jak hledat zákazníky. Je těžké konkurovat sektorové velkovýrobě, která má jiné možnosti v rámci reklamy i výroby, kdy je kvůli strojové výrobě schopna snižovat své náklady na minimum (a to i na úkor samotné kvality) a tím i nabízet produkty za nížší ceny.
V situaci, kdy si má člověk vybrat, zda si koupí vázu za pár stovek v IKEA, anebo si ji koupí od konkrétního designéra, od kterého si zároveň pořídí unikátní a ručně vyráběný produkt, avšak za mnohonásobek ceny, často si zvolí první možnost. Pojí se v tom neochota investovat do kvalitních věcí, protože spousta lidí neocení jejich hodnotu. Vidím to na příkladu různých bleších trhů, kde se často dají za pár stovek korun nalézt kvalitní skleničky či vázy ze 70. a 80. let od designérů značky Moser, a to jenom proto, že je lidé vytáhli doma z půdy a vůbec netuší, jakou takové sklo má dnes cenu.
Kontroverzním problémem, o kterém se málo mluví, je fakt, že se velkovýrobci často až okatě inspirují různými designéry a menšími studii. Nebál bych se uvést i konkrétní příklad, kdy si doteď pamatuji, jak jsem narazil v IKEA na vázy Bandaska českého studia Dechem. Samozřejmě se nejednalo o ně, stejná podoba, avšak v horší kvalitě skla, ale byla nepřehlédnutelná. Je pak vtipné a smutné zároveň, že tyto velké značky jsou partnery akcí a událostí, které by naopak český design a designéry měly podporovat a na daný problém upozornit.

Jaká je kvalita etiky na tuzemské designérské scéně? Vídáš hodně „vykradených“ nápadů? Jak se dá obhájit původní dílo v praxi?
Česká designérská scéna je malá, de facto je to takový malý rybníček, kde se každý zná s každým a všichni mají příležitost sledovat tvorbu navzájem. Díky tomu se dá také vysledovat, kdo se kým inspiruje. Je velmi tenká linka mezi tím, co se něčemu podobá, a co je vyložené „okopírované“.
Obhájit své původní dílo by ale neměla být práce přímo designéra, který jej vytvořil, už jen proto, že pachuť vykrádání není na jeho straně. V tu chvíli by měla právě fungovat práce kurátorů či kritiků, ale nejen jich. Důležitější je práce kulturních novinářů a reportérů, kteří informují veřejnost. Ze své pozice, kdy rozhodují o tom, co se dostane do mediálního prostoru, a co ne, by měli být schopni rozpoznat pozadí věcí a kultivovat designérskou a uměleckou scénu u nás. Už jen proto, že je to jejich profese, za kterou dostávají ohodnocení.
Někdy mě právě překvapí, jak někteří vykazují malý přehled o místní scéně a nejsou schopni uvést tvorbu designérů do souvislostí a do kontextu. Abych nemluvil jen obecně, můžu zmínit příklad kauzu lithyalinu, unikátní techniky, kterou doslova několik desítek let vlastní cestou znovuvynalezl sklářský technolog Václav Kuželka z Nového Boru a kterou si až moc snadno chtěl přivlastnil před časem někdo jiný. Toto do sklářské komunity prostě nepatří.

Jaká konkrétní instalace tě na letošním ročníku opravdu zaujala a čím?
Tady konkrétní odpověď nedám. Ze své pozice bych si nerad dovolil upřednostnit některého z vystavujících festivalu Czech Design Week, kteří navíc prošli kurátorským dohledem. Spíš bych zmínil, že se každoročně těším na instalace od designérů, kteří u nás vystavují pravidelně a u kterých nepochybuji, že každý rok přijdou s kvalitní instalací, jako například duo Mikolášková & Drobná anebo také právě František Jungvirt či Dominika Petrtýlová či Studio Combo.
Ne instalací, ale svou tvorbou i příběhem mě letos zaujalo Studio 3, pod kterým tvoří studenti ústecké Fakulty umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně Vendula Menšíková, Jan Syrovátka a Václav Černí. Svými looky i přístupem, kdy tvoří společně, což v oblastí módní tvorby u nás není tak běžné, si také vysloužili letošní Cenu festivalu v rámci Czech Design Award. A musím říct, že v rámci organizačního týmu v tom panovala jasná shoda.

V jakém odvětví designu rozpoznáváš české autory a autorky jako nejvýraznější?
Nepochybně je to stále sklo, které designérům u nás nabízí mnohé možnosti. České sklo je světové a unikátní proto, že se u nás uchovala nebo znovuoživila (jako v případě lithyalinu) celá škála různých výrobních a dekorativních technik, které čekají na to, až si jich designér všimne a dá jim tvar.
Zároveň mě ale těší, že se zvedá kvalita tvorby v keramice a porcelánu, která má u nás také silnou tradici. Designéři, jako je Gréta Kušnírová, Tereza Sluková či Paula Benčaťová, tomuto odvětví přinášejí nový dech. Zvedá se ale i kvalita výuky, musím uznat, že třeba Ateliér keramiky a porcelánu na UMPRUM pod novým vedením Milana Pekaře vzkvétá a představuje nové talenty. To stejné pak platí například o tamějším ateliéru skla pod vedením Ronyho Plesla, o ateliéru K.O.V. pod vedením excelentní Evy Eisler, ale i o dalších, jejichž vyjmenování by mi trvalo další půl hodinu.

Kupuje se český design, má úspěch mladé studio, nebo autor navazující na dlouhodobou tradici?
Zde si myslím, že je to tak půl na půl. Často říkám, že je dobré investovat do mladého studenta. Zajít si na výstavu klauzurních a semestrálních prací, například na Artsemestr na UMPRUM, prohlédnout si tvorbu a mít přehled. Většina kvalitních mladých designérů a studií totiž často navazuje na různou tradiční tvorby, které dokáže dát současnou podobu.

Lukáš Pipek (* 1980)
je ředitel přehlídky a festivalu designové tvorby Czech Design Week. Své organizační zkušenosti i know-how nabíral na obchodních a manažerských pozicích v českých telekomunikačních a technologických firmách, aby následně svoji celoživotní lásku k umění a designu zformoval do vlastního projektu. Tím se stal právě Czech Design Week, který podporuje a prezentuje talentované designéry a designérky. Festival se od svého vzniku rozrostl v celou platformu a organizační tým se pod jeho vedením zaměřuje na celoroční podporu talentovaných designérů a začínajících tvůrců či studentů, které podporuje v jejich nových kolekcích, vysílá na zahraniční přehlídky a také pomáhá s prezentací. Mimo jiné také díky nové aplikaci, která sice nese název festivalu, ale jejím cílem je veřejnosti přiblížit celoroční dění na české designové a umělecké scéně.